ECLI:CZ:US:2019:1.US.206.19.1
sp. zn. I. ÚS 206/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. H. (dříve K.), zastoupeného JUDr. Janem Mandátem, advokátem se sídlem v Brně, Elgartova 386/29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1082/2018-24 ze dne 26. září 2018 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 82/2018-273 ze dne 11. dubna 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl před Okresním soudem ve Vyškově shledán vinným zločinem podvodu, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že od poškozeného převzal 700 000 Kč určených k rekonstrukci bytu, o němž nepravdivě prohlašoval, že je jeho vlastní. Rekonstrukci neprovedl, převzatou částku nevrátil a užil pro své vlastní potřeby. Pro tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Soud v řízení z provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel převzal od poškozeného peníze, neboť se s ním domluvil na rekonstrukci bytu za účelem jeho pozdějšího prodeje. O bytu prohlašoval, že je jeho vlastní a tak jednal i před dalšími svědky. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že poškozený o vlastnických vztazích k bytu věděl, že následně z celého záměru rekonstrukce sešlo kvůli dalším okolnostem a stěžovatel poškozenému půjčenou částku již postupně vrátil.
2. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně zamítl s tím, že okresní soud skutkový stav zjistil dostatečně a správně vyhodnotil. Vyložil, proč uvěřil vlastní výpovědi poškozeného, kterou podporovala výpověď dalších svědků i celková finanční a právní situace stěžovatele, který je zadlužen, čelí exekucím a skrývá svůj majetek. Z toho důvodu pak byla nevěrohodná i obhajoba v tom smyslu, že půjčenou částku již vrátil.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s tím, že stěžovatel konstruuje vlastní verzi skutkového děje, na níž následně zakládá své námitky. Obhajoba stěžovatele však byla v řízení vyvrácena a soudy vysvětlily, proč neprovedly další, stěžovatelem navrhované dokazování. S ohledem na skutková zjištění pak není namístě tvrzení stěžovatele, že se jednalo o nevydařený podnikatelský záměr, který je třeba řešit prostředky civilního práva. Žádné mimořádné okolnosti pro uplatnění subsidiarity trestní represe však dány nejsou.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a krajského soudu v Brně stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení spatřoval v tom, že v řízení bylo z výpovědi poškozeného zjištěno, že o vlastnických poměrech k bytu věděl, nemohl tedy být podveden. Rekonstrukce bytu a jeho následný prodej pak byly zmařeny okolnostmi nezávislými na vůli stěžovatele. Závěr obecných soudů o tom, že půjčenou částku nevrátil, pak nebere v potaz obhajobu stěžovatele, který k jejímu prokázání navrhoval provedení dalších důkazů. Obhajoba nebyla v tomto ohledu vyvrácena a proti sobě tak stojí tvrzení poškozeného a stěžovatele.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Podstatou ústavní stížnosti je opakovaná obhajovací argumentace z řízení před obecnými soudy v tom smyslu, že nešlo o podvod, nýbrž nevydařený podnikatelský záměr (poškozený o rozhodných okolnostech věděl), a že půjčenou částku stěžovatel již vrátil. Jde tedy o polemiku s rozsahem dokazování a následným hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud ovšem setrvale uvádí, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
7. V posuzované věci stěžovatel předložil vlastní výklad motivů svého jednání vůči poškozenému a dalším osobám. Tato verze stěžovatele však byla obecným soudům známa. Skutkový závěr napadených rozhodnutí je založen na výpovědi samotného poškozeného i na výpovědi dalších osob a okresní soud podrobně vyložil, proč věří jejich verzi skutkového děje. Stejně tak vyložil, proč nevěří verzi stěžovatele. Obecné soudy hodnotily provedené důkazy srozumitelně a logicky; takto zjištěný skutkový stav předkládá ucelený a uzavřený řetězec prokazující jednání stěžovatele, které není prostým nepovedeným podnikatelským záměrem.
8. Odkazuje-li stěžovatel na okolnosti, které ho mají vyviňovat, i ty byly obecným soudům známy. S ohledem na výpovědi svědků a celkové poznatky o jednání stěžovatele a jeho finanční situaci není nijak extrémní závěr, že stěžovatel půjčenou částku nevrátil. Stěžovatel ostatně svá tvrzení měnil a nebyl schopen o údajném vrácení 700 000 Kč (resp. 350 000 Kč podle pozdější verze) nabídnout jediný přesvědčivý důkaz.
9. Lze tedy stručně uvést, že rozsah i intenzita nezbytného dokazování v posuzované věci odpovídá §2 odst. 5 trestního řádu a žádné zjevné vady procesní či vady hodnocení důkazů dány nejdou. Plně se tedy uplatní závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 23/93, že Ústavnímu soudu přehodnocování důkazů nepřísluší. Pro opakování důkazů v řízení o ústavní stížnosti žádný důvod není a ústavní stížnost jej ani nepředkládá.
10. Namítal-li stěžovatel, že obecné soudy nereflektovaly jeho obhajovací argumentaci a neprovedly jím navržené důkazy, lze k tomu pouze stručně uvést, že je tomu přesně naopak. Obecné soudy konkrétním způsobem hodnotily provedené důkazy a konkrétně odůvodnily i své rozhodnutí další dokazování neprovádět a nevyhovět tak důkazním návrhům stěžovatele [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. To stěžovatel rozporoval toliko obecně, aniž by se s konkrétními argumenty soudů vypořádal.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu