ECLI:CZ:US:2019:1.US.2105.19.1
sp. zn. I. ÚS 2105/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Š. a E. Š., zastoupených Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem, sídlem Nad spádem 641/20, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019 sp. zn. 2 To 34/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2019 sp. zn. 40 T 9/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených usnesení, jimiž byl zamítnut jejich návrh na zrušení zajištění nemovitých věcí, resp. vlastnických podílů na nemovitostech zapsaných na LV č. X1 a č. X2 pro obec O., k. ú. O., okres Brno-venkov, Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, podrobně specifikovaných ve výroku usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že A. B. (dále též "obžalovaný") je společně s dalšími osobami stíhán pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku. V přípravném řízení policejní orgán rozhodl o zajištění nemovitostí stěžovatelů podle §79f odst. 1 tr. řádu k §79d tr. řádu (ve znění účinném do 17. 3. 2017) jako náhradní hodnoty za finanční částku ve výši 6 milionů Kč představující výnos z trestné činnosti obžalovaného.
Návrhu stěžovatelů na zrušení zajištění specifikovaných nemovitostí podle §79f odst. 1 tr. řádu a contrario městský soud ústavní stížností napadeným usnesením nevyhověl, neboť měl za to, že je nadále důvodné se domnívat, že nemovitosti byly zakoupeny za finanční prostředky, které obžalovaný vyvedl z jím ovládaných obchodních společností v rámci legalizace výnosu z trestné činnosti. Městský soud připomněl dosud zjištěný skutkový děj týkající se nakládání s předmětnými nemovitostmi obžalovaným, jeho rodinnými příslušníky a zúčastněnými osobami (stěžovateli), vypořádal se s námitkou časové souvislosti koupě předmětných nemovitostí s obdobím, kdy mělo dojít k trestné činnosti obžalovaného, a reagoval i na výtku délky trvání zajištění a nemožnosti dispozice s nemovitými věcmi.
Stížnost stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shledal nedůvodnou a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ji ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
Stěžovatelé předeslali, že se na trestné činnosti obžalovaného nikterak nepodíleli a ani o ní nevěděli. Předmětné nemovitosti koupili od společnosti XX v červnu 2016, tedy ještě před zahájením trestního stíhání obžalovaného, společnost nebyla trestně stíhanou právnickou osobou, z dřívějších kupních smluv vážících se k předmětným nemovitostem nevyplývalo nic nestandardního a za prodávající společnost s nimi jednala jiná osoba než obžalovaný, takže ani časově nelze usuzovat, že mohli vědět o nějakých nekalostech. Stěžovatelé odkázali na protokol o vyhlášení rozsudku (rozsudek nebyl do dne zpracování ústavní stížnosti písemně vyhotoven), ze kterého vyplývá, že nepravomocně odsouzenému A. B. nebyl uložen peněžitý trest či povinnost uhradit škodu a ani společnost XX v rozsudku nijak nefiguruje. Stěžovatelé považují délku zajištění jejich nemovitostí za nepřiměřenou a vrchnímu soudu vytkli, že se jejich námitkami a stížními důvody náležitě nevypořádal, konkrétně námitku týkající se domovní prohlídky z července 2014 zcela přešel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a do rozhodování jiných orgánů veřejné moci zasahuje jen tehdy, bylo-li jím porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. To se týká i přezkumu rozhodnutí o dočasném zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. tr. řádu, kdy Ústavní soud zachovává maximální zdrženlivost [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401), usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. 2. 2013 a mnohá další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Zajištění majetkových hodnot je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčeného subjektu, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014 a další), nehledě k tomu, že jde o zajištění dočasné, svou povahou zatímní, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009).
Ústavní soud při svém rozhodování sleduje závěry plynoucí z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který nepovažuje instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 424/99 ze dne 30. 5. 2000, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62, usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004). Kasační pravomoc Ústavního soudu se tak uplatní teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy nebo jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
V posuzované věci Ústavní soud, vědom si toho, že ochrany svých práv se dovolávají osoby, proti kterým není a nebylo vedeno trestní stíhání, ověřil, že napadená rozhodnutí zamítající návrh na zrušení zajištění jejich nemovitých věcí byla vydána v rámci trestního stíhání skupiny osob, mezi nimiž byl A. B. (tchán syna stěžovatelů) důvodně podezřelý, že se konkrétním konáním podílel na zatajení původu části peněžních prostředků, dostatečným a přiměřeným způsobem uvádí důvody, na jejichž základě městský soud dospěl k závěru, že zajištění plní zákonnou funkci, neboť je důvodné se domnívat, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny za finanční prostředky pocházející z trestné činnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala logické omyly či extrémní rozpory se zjištěným skutkovým stavem či jiná pochybení, která by odůvodňovala jeho zásah ve formě kasačního nálezu. Ústavní soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci konkrétních okolností, odůvodňujících zajištění majetkových hodnot jiné osoby než obviněného, resp. v posuzovaném případě pokračování jejich zajištění, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. řádu, požadovanou pro rozhodování o vině.
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že by odůvodnění vrchního soudu bylo natolik nedostatečné, že by představovalo důvod k jeho kasaci, a i délku zajištění předmětných nemovitostí považoval s ohledem na složitost věci i stadium, v jaké se trestní řízení nyní nachází, za dosud akceptovatelnou. Napadená rozhodnutí proto Ústavní soud hodnotil - vzhledem k limitům svého přezkumu - jako rozhodnutí, která v ústavněprávním přezkumu rozhodnutí daného typu z hlediska kautel čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny obstála.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu