ECLI:CZ:US:2019:1.US.2229.19.1
sp. zn. I. ÚS 2229/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Svobody, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 12a, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 10. 2018 č. j. 7 C 135/2014-310 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2019 č. j. 18 Co 431/2018-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. K tomuto porušení mělo podle stěžovatele dojít formalistickým postupem soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 25 147 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že si u žalovaného (AirsoftGuns s. r. o.) objednal servis dvou airsoftových pušek, za což žalovanému uhradil celkem 24 710 Kč. Stěžovatel poté zaslal obě pušky žalovanému k reklamaci, který ji však v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě nevyřídil. Stěžovatel proto odstoupil od smlouvy o dílo a požadoval vrácení platby za servis v částce 24 710 Kč snížené o cenu střeliva a úhradu nutných nákladů souvisejících s reklamací ve výši 437 Kč.
Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 11 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 1 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), uložil stěžovateli nahradit České republice náklady řízení ve výši 3 901, 60 Kč (výrok IV.), a uložil žalovanému nahradit České republice náklady řízení ve výši 6 901, 60 Kč (výrok V.).
K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud tak, že odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 1 500 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 1 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně příslušenství (výrok III.), rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok IV.) Shodně se soudem prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V. a výrok VI.).
Proti výroku odvolacího soudu, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 33 Cdo 1793/2019-354 dovolání stěžovatele odmítl, neboť dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí námitky pouze proti výrokům napadených rozhodnutí týkajícím se náhrady nákladů řízení. Tvrdí, že v důsledku formalistického postupu soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Uvádí, že soudy neměly mechanicky vycházet ze zásady úspěchu ve věci podle stavu ke dni podání žaloby, ale posuzovat jej komplexněji, měly zohlednit délku sporu, důvody částečného zpětvzetí žaloby a postoje žalovaného po celou dobu řízení. Na základě této úvahy měly stěžovateli přiznat plnou náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Obecným soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly ji při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Ústavní soud zjistil, že výroky o náhradě nákladů řízení soudy obou stupňů řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Odvolací soud objasnil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení se zabýval s ohledem na širší souvislosti věci tím, zda nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků respektuje požadavek na zachování základních principů spravedlnosti. Srozumitelně objasnil, v čem spočívalo procesní zavinění stěžovatele za částečné zastavení řízení a částečné odmítnutí odvolání, která nelze přičítat k tíži žalovaného, byť žalovaný jinak věcně se svou procesní obranou neuspěl. O náhradě nákladů státu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl podle výsledku řízení, když náklady na znalečné rozdělil rovným dílem mezi účastníky a ve prospěch stěžovatele započetl složenou zálohu.
Nadto jde o částku blízkou částce bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho účelové argumentaci judikaturou Ústavního soudu, která na posuzovaný případ nedopadá, neboť postup soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za mechanický či formalistický.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu