ECLI:CZ:US:2019:1.US.3156.19.1
sp. zn. I. ÚS 3156/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 4, 5. května 1050/66, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2018 č. j. 13 Co 194/2017-343, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019 č. j. 24 Cdo 3729/2018-374 a návrhu na zrušení ustanovení §785 a §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o popření otcovství a navrhuje zrušení ustanovení §785 a §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2017 č. j. 7 C 210/2009-313, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení, že není otcem žalované, narozené v roce XXXX. Předchozímu návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání popěrné lhůty nebylo vyhověno usnesením ze dne 1. 4. 2015 č. j. 7 C 210/2009-225 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2015 č. j. 13 Co 516/2015-246. Vzhledem k tomu, že nedošlo k prominutí zmeškání popěrné lhůty, soudy již věcně neposuzovaly a nehodnotily provedené důkazy a jako nadbytečný zamítly i návrh na znalecký posudek z oboru DNA. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že není-li vyhověno návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud postupovat jinak, než že takový návrh zamítne, a to aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že jeho žaloba byla zamítnuta pouze s poukazem na to, že mu nebylo prominuto zmeškání popěrné lhůty. Žaloba tak nebyla věcně projednána a nebylo tedy zjišťováno, zda je žalovaná jeho biologickým dítětem, přestože soud v průběhu řízení nařídil provedení znaleckého posudku z oboru genetika. Dále polemizuje se závěry soudů, které je vedly k rozhodnutí o neprominutí zmeškání popěrné lhůty z důvodu ochrany zájmu dítěte, ačkoliv se jednalo o zletilé dítě. Je přesvědčen, že pokud je zletilému dítěti poskytována vyšší ochrana, kdy je upřednostňován tzv. zájem dítěte, dochází k nerovnosti účastníků. Ustanovení §785 a §792 obč. zák. proto považuje za rozporná s čl. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Ústavní soud předesílá, že s problematikou předloženou v ústavní stížnosti se již seznámil v souvislosti s řešením předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, směřující proti shora uvedeným rozhodnutím soudů o nevyhovění návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty. Tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 284/16 jako zjevně neopodstatněná s tím, že rozhodnutí soudů, podle nichž bude pro žalovanou příznivější zachování stávajícího právního stavu, než jeho zpochybnění, nebyla shledána jako ústavně nekonformní. Soudy přitom zdůraznily, že ačkoliv měl stěžovatel závažné pochybnosti o otcovství k žalované již v době jejího narození a navíc se léčil pro neplodnost, žalobu podal až 17 let po narození dítěte. Danou problematikou se Ústavní soud zabýval na základě ústavní stížnosti podané matkou žalované a žalovanou proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 5.2012 č. j. 7 C 210/2009-147, kterým byla uložena žalované, její matce a stěžovateli povinnost podrobit se u znalce odběru genetického materiálu za účelem zjištění, zda je stěžovatel biologickým otcem žalované. Ústavní soud toto usnesení nálezem ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/12 zrušil s odůvodněním, že uložení povinnosti podrobit se odběru genetického materiálu za účelem znaleckého zkoumání je za situace, kdy žaloba na popření otcovství nebyla podána v popěrné lhůtě, respektive nebylo prominuto zmeškání této lhůty, nepřípustným zásahem do ústavně zaručených práv osob zúčastněných na řízení.
Ústavní soud shledává, že podstatou nynější ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, a to především pokud jde o důvody, pro které nebylo stěžovateli prominuto zmeškání popěrné lhůty. Stěžovatel se tak opětovně domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. S námitkami předkládanými stěžovatelem se však Ústavní soud již vypořádal v předchozím řízení a nemá tak důvod se jimi opětovně zabývat. Za dané situace, kdy žaloba na popření otcovství nebyla podána v popěrné lhůtě a zmeškání popěrné lhůty stěžovateli nebylo prominuto, nelze z ústavněprávního hlediska mít výhrady proti závěrům soudů o zamítnutí žaloby o určení otcovství, aniž by se soudy posuzováním věcné stránky věci zabývaly. Otázka možného provedení důkazu znaleckým posudkem pak již byla řešena ve zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2964/12 a soud s ohledem na závaznost právních závěrů Ústavního soudu ani nemohl jeho provedení opětovně nařídit.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Při rozhodování vycházely z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se týchž účastníků (sp. zn. I. ÚS 2881/09, II. ÚS 2964/12, I. ÚS 284/16) i z judikatury Ústavního soudu, vážící se k dané problematice (sp. zn. IV. ÚS 3852/12, II. ÚS 2964/12, Pl. ÚS 15/09).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh na zrušení ustanovení §785 a §792 obč. zák. je svou povahou návrhem akcesorickým a podle ustálené judikatury Ústavního soudu proto sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu