ECLI:CZ:US:2019:1.US.3476.18.1
sp. zn. I. ÚS 3476/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Kocourka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018 č. j. 62 A 79/2018-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaného výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku postupu krajského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele krajský soud nezohlednil všechny okolnosti případu a neinformoval jej před vydáním napadeného rozsudku, že zamýšlí aplikovat své moderační právo.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem Městského úřadu Nové Město na Moravě (dále jen "vedlejší účastník"), který měl spočívat ve zveřejnění stěžovatelovy žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a odpovědi na tuto žádost, včetně stěžovatelových osobních údajů na webových stránkách vedlejšího účastníka. Krajský soud rozhodl, že uvedený zásah vedlejšího účastníka byl nezákonný (výrok I.), a že vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Napadeným výrokem III. krajský soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 7 s. ř. s., neboť by její přiznání považoval za nespravedlivé. Podle krajského soudu nešlo stěžovateli o to, aby vedlejší účastník jeho osobní údaje z webové stránky neprodleně odstranil a aby došlo ke smírnému vyřešení sporu, nýbrž pravděpodobně o to, aby se s vedlejším účastníkem soudil. Stěžovatel nepodal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, neboť ta není přípustná, pokud směřuje jen proti výroku o nákladech řízení (§104 odst. 2 s. ř. s.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Obecným soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly ji při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že napadený výrok o nákladech řízení krajský soud řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Objasnil aspekty případu, které jej vedly k tomu, že z důvodů zvláštního zřetele hodných (§60 odst. 7 s. ř. s.) rozhodl tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení. Argumentaci krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Postup krajského soudu, který procesní strategii stěžovatele a jeho zájem na vedení soudního sporu hodnotil jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, která odůvodňuje nepřiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení, nelze hodnotit jako ústavně nekonformní. Ústavní soud pro úplnost dodává, že posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných přísluší v daném případě výlučně krajskému soudu.
V souvislosti s uvedeným závěrem Ústavní soud přihlédl k tomu, že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání, neboť stěžovatel s tímto postupem již v žalobě vyjádřil souhlas. Ústavní soud zohlednil i skutečnost, že se v dané věci jednalo o řízení před soudem "prvního stupně", které co do provedených úkonů nebylo nikterak náročné. Tomu by odpovídaly také přiznané náklady soudního řízení, jež by dosahovaly částky blízké částce bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Stěžovateli nelze přisvědčit ani co do jeho účelové argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2397/17, který na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká aplikace ustanovení §150 o. s. ř., podle kterého krajský soud ve správním soudnictví nepostupoval.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu