ECLI:CZ:US:2019:1.US.3511.19.1
sp. zn. I. ÚS 3511/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Dykova 17, Praha 10, proti výroku II., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 125/2019-391 ze dne 28. 8. 2019 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 125/2019-398 ze dne 28. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení nákladových výroků II., IV. a V. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v řízení u Městského soudu v Praze vedeném mezi žalobci Pavlem Konvalinkou, Evou Hanlovou a Janem Heydukem a Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem o nahrazení projevu vůle ohledně převodu pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Kolovraty, měl stěžovatel postavení vedlejšího účastníka na straně žalované. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 9 C 151/2018-223 ze dne 26. 11. 2018 bylo žalobě ve výroku I. vyhověno. Výrokem II. soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobcům náklady řízení ve výši 11 441,76 Kč. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že výrokem I. ve vztahu k druhé žalobkyni Evě Hanlové řízení zastavil, výrokem II. zavázal žalovanou a vedlejšího účastníka k povinnosti zaplatit této žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 9 922 Kč. Ve výroku III. rozsudek soudu 1. stupně potvrdil jako správný. Ve výroku IV. rozsudku zavázal žalovanou a vedlejšího účastníka k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně prvnímu žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 712 Kč a třetímu žalobci 6 050 Kč. Ve výroku V. zavázal žalovanou a vedlejšího účastníka k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně druhému a třetímu žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení vždy ve výši 9 801 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s povinností podílet se společně a nerozdílně na úhradě nákladů řízení. Zejména namítá, že do řízení vstoupil až v odvolacím řízení, neboť měl právní zájem na předmětných pozemcích. Rozhodnutí soudu, pokud jde o náklady řízení, považuje za překvapivé, nepřezkoumatelné, obsahující prvky libovůle a svévole. Vyjadřuje přesvědčení, že v případě nákladů řízení se jedná o závazek dílčí a náhradu nákladů řízení mají platit účastníci podle poměru účastenství na věci.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na své rozhodnutí, Ústavní soud je proto nezasílal stěžovateli k replice.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, přičemž v projednávané věci k zásahu důvod neshledal. Z ustanovení §93 o. s. ř. vyplývá, že smyslem institutu vedlejšího účastenství je podpora, resp. pomoc jedné z procesních stran za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu; jinými slovy prohra účastníka, jehož v řízení podporuje, by se nepříznivě dotkla právního postavení vedlejšího účastníka. Z jeho postavení v řízení plynou vedlejšímu účastníku i stejná práva a povinnosti jako účastníku, jehož podporuje, tedy i pokud jde o náhradu nákladů řízení. Je-li žalobce, kterého ve věci podporoval, úspěšný, má i vedlejší účastník právo na náhradu nákladů řízení, prohraje-li jím podporovaná strana, vznikne mu stejně tak povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému účastníku (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 778/16, I. ÚS 1530/19).
Ústavní soud nepřehlédl, že městský soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně nerozvedl, proč byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů řízení společně a nerozdílně spolu s neúspěšným žalovaným. Ústavní soud má nicméně za to, že tato nedůslednost svou intenzitou nedosahuje porušení ústavnosti, neboť náprava uvedeného nedostatku by byla zcela formální a nemohla by vést k jakkoliv příznivé změně. Takový postup by tak byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1119/17, I. ÚS 2432/17, III. ÚS 2097/17). Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky, do detailu posuzovat proběhlé řízení, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Ostatně stěžovatel byl právně zastoupen advokátem a nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Ústavní soud dodává, že ust. §1875 obč. zák. umožňuje vypořádání mezi solidárně odpovědnými dlužníky, neboť domněnka, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné, je vyvratitelná. Skutečný vnitřní poměr podílů spoludlužníků může být jiný a stěžovatel může vůči druhému dlužníku uplatnit své námitky, odvozené z jeho procesního postavení a rozsahu účasti v řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právním závěrem soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Rozhodnutí městského soudu, který stěžovatele zavázal společně a nerozdílně k zaplacení nákladů řízení ve sporu úspěšným žalovaným, však nelze považovat za ústavně rozporné.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu