ECLI:CZ:US:2019:1.US.3718.19.1
sp. zn. I. ÚS 3718/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem Brno, Kpt. Jaroše 10, proti příkazu k domovní prohlídce a třem příkazům k prohlídce jiných prostor vydaným soudcem Okresního soudu Brno-venkov dne 17. 9. 2019 pod sp. zn. 2 Nt 2/2019, 2 Nt 7/2019, 2 Nt 8/2019, 2 Nt 9/2019, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené příkazy k domovní prohlídce, resp. k prohlídce jiných prostor, aby zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jeho základních práv a aby přikázal Policii České republiky vydat věci zajištěné při domovní prohlídce, resp. prohlídkách jiných prostor.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených příkazů k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že všechny čtyři napadené příkazy žádným způsobem neoznačují osobu, které se nařizuje prohlídky provést. Na základě toho má za to, že jde o nulitní akty, neboť na jejich základě není ani policejní orgán, ani kdokoli jiný oprávněn do obydlí či jiných prostor vstoupit, přičemž v této souvislosti odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 287/96 a I. ÚS 424/2000. Uvádí, že prohlídky reálně vykonal orgán Policie České republiky (konkrétně Národní protidrogová centrála Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno), o níž v napadených příkazech není žádná zmínka. Napadené příkazy nejsou podle jeho názoru dostatečně odůvodněny a nebyly splněny předpoklady, aby prohlídky byly provedeny jako neodkladné či neopakovatelné úkony před zahájením trestního stíhání, a měly být tedy realizovány až po zahájení trestního stíhání. Poukazuje přitom na to, že v odůvodnění všech příkazů se hovoří o neopakovatelnosti prohlídek, přestože obsahově je odůvodňována jejich neodkladnost. Následné zahájení jeho trestního stíhání podle něj není odůvodněno výsledky domovní prohlídky, resp. prohlídek jiných prostor. Stěžovatel rovněž namítá, že napadené příkazy byly vydány na základě nezákonně opatřených důkazů, které byly získány v nezákonně zahájeném trestním řízení, přičemž obsáhle odůvodňuje, v čem podle jeho názoru spočívala nezákonnost postupu policejního orgánu předcházejícího vydání napadených příkazů, zejména pak nezákonnost příkazů ke sledování zásilek a jejich zadržení a otevření.
Ústavní soud, předtím než přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Takový charakter však nemají dva z napadených příkazů k prohlídkám jiných prostor, které stěžovatel požaduje zrušit, konkrétně příkaz k prohlídce garáže stojící na pozemku p. č. X1, okres Brno-město, v katastrálním území Štýřice, zapsané na LV X2 vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, a příkaz k prohlídce garáže č. p./č. j. X3, která je součástí budovy č. p. X4, stojící na pozemku p. č. X5, okres Brno-město, v katastrálním území Slatina, zapsané na LV X6, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město. Z jejich znění je totiž zřejmé, že nesměřují proti stěžovateli, ale týkají se výlučně prostor, jejichž uživatelem je jiný subjekt, konkrétně podezřelý P. K.; rovněž vlastníkem uvedených nemovitostí jsou jiné osoby, než stěžovatel. Z okolnosti, že stěžovatel byl v trestní věci, v jejímž rámci byly tyto prohlídky jiných prostor realizovány, v postavení podezřelého, nelze v žádném případě automaticky dovozovat, že vydáním uvedených příkazů k prohlídkám jiných prostor, popř. jejich realizací došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Pokud by bylo zasaženo do těchto práv, jednalo by se o práva těch subjektů, které uvedené prostory vlastní, obývají či jinak užívají, a jim by příslušelo oprávnění podat ústavní stížnost, a nikoli tedy stěžovateli (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1682/07, I. ÚS 1267/08, II. ÚS 3644/10, I. ÚS 4482/12 či II. ÚS 1880/14). Ústavní stížnost stěžovatele je proto ve vztahu k výše uvedeným příkazům nutno považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ve vztahu k ostatním napadeným příkazům k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor, Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatele, obsah napadených příkazů i další listinné podklady, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, resp. již není možná náprava jiným způsobem. Sluší se proto poznamenat, že domovní prohlídka, resp. prohlídka jiných prostor a pozemků, tvoří pouze jeden z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že v napadených příkazech nebyl výslovně specifikován orgán, který byl určen k tomu, aby domovní prohlídku, resp. prohlídku jiných prostor, provedl. Jestliže však v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 287/96 a I. ÚS 424/2000, Ústavní soud to nepovažuje za přiléhavé. V prvním z citovaných nálezů Ústavní soud konstatoval, že se rozumí "samo sebou, že také ten, proti němuž vydaný příkaz směřuje, případně policejní orgán, který jej má provést, musí v něm být označen tak, aby o jeho totožnosti nemohly vzniknout nejmenší pochybnosti." Je tedy zřejmé, že za rozhodující vadu zde Ústavní soud považoval nepřesnou, resp. nedostatečnou identifikaci osoby, u níž má být prohlídka provedena. O obdobnou situaci se pak jednalo i v případě druhého z citovaných nálezů. Neoznačení orgánu, který má prohlídku provést, tedy samo o sobě nepředstavovalo důvod pro závěr, že daným příkazem a jeho realizací došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Tento názor je potvrzován též následnou judikaturou Ústavního soudu. Odkázat lze zejména na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1003/15, v němž Ústavní soud poukázal na skutečnost, že ustanovení §83 odst. 2 trestního řádu výslovně stanoví, že domovní prohlídku na příkaz předsedy senátu nebo soudce vykoná policejní orgán (na základě §83a odst. 1 trestního řádu se totéž vztahuje i na prohlídku jiných prostor a pozemků). Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal zkrácení práv stěžovatele v důsledku toho, že v příkazu k domovní prohlídce nebyl výslovně označen orgán, který ji má realizovat. V nyní projednávané věci se tedy stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že v důsledku neoznačení orgánu povolaného k provedení domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor by tuto prohlídku mohl provést kdokoliv - to totiž zcela odporuje obsahu výše uvedeného ustanovení §83 odst. 2 trestního řádu. Pro úplnost lze poznamenat, že orgán, který realizoval prohlídky na základě napadených příkazů, byl jednoznačně identifikován v protokolech o provedení těchto prohlídek, což rovněž není bez významu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2172/18).
Ústavní soud tedy konstatuje, že neoznačení konkrétního policejního orgánu, který byl určen k provedení domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor, v napadených příkazech nepředstavuje vadu, jež by vedla k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Ve vztahu k námitce, že napadené příkazy k domovní prohlídce, resp. k prohlídce jiných prostor, nedostatečně odůvodňují neodkladnost či neopakovatelnost těchto prohlídek, Ústavní soud připomíná, že k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, neodkladný úkon, patří možnost zničení či odstranění důkazních prostředků (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, jež lze identifikovat na základě příkazu k prohlídce nebo ze spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý případný nedostatek písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13). Zároveň je třeba připomenout, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07).
V posuzovaném případě soudce Okresního soudu Brno-venkov sice skutečně v napadených příkazech hovořil o neopakovatelnosti prohlídek, jak uvádí stěžovatel, ovšem z kontextu je zcela zřejmé, že uváděnými okolnostmi odůvodňoval neodkladnost těchto prohlídek, což v podstatě přiznává i sám stěžovatel. Tyto okolnosti přitom spočívaly právě v nebezpečí, že by stěžovatel (popř. některý z dalších podezřelých) mohl případné důkazy zničit či skrýt. Odůvodnění neodkladnosti prohlídek dále doplnil policejní orgán v rámci protokolů o jejich provedení, když připomněl, že v daném případě šlo o drogovou trestnou činnost vyznačující se značnou latencí a konspirativními praktikami, z čehož vyplývalo nebezpečí ukrytí či zničení omamných a psychotropních látek a potažmo tak jejich zmaření jako důkazu pro trestní řízení.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené příkazy k domovní prohlídce, resp. k prohlídce jiných prostor, neobsahují v souvislosti s odůvodněním jejich neodkladnosti žádné relevantní vady, a proto považuje uvedenou námitku za neopodstatněnou. Pro úplnost lze dodat, že za nepřípadné lze považovat tvrzení stěžovatele, podle něhož měly být předmětné prohlídky provedeny až po zahájení trestného stíhání, neboť pokud by byl zadržen, anebo by byl ve vazbě, nemohl by důkazy zničit či skrýt. Soudce Okresního soudu Brno-venkov totiž rozhodoval o vydání příkazu k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor před zahájením trestního stíhání stěžovatele, a nemohl tedy předjímat, zda bude omezena osobní svoboda stěžovatele či dalších podezřelých, kteří by mohli zničení či skrytí důkazů uskutečnit.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitky směřující proti údajně nezákonnému postupu orgánů činných v trestním řízení při opatřování důkazů, na jejichž základě bylo zahájeno trestní řízení, v jehož rámci došlo k vydání napadených příkazů. Tyto námitky se totiž netýkají přímo samotných napadených příkazů, resp. splnění zákonných podmínek pro jejich vydání (srov. §82 odst. 1, §83 a §83a trestního řádu), přičemž z napadených příkazů je navíc zřejmé, že důvodnost podezření vůči stěžovateli ze spáchání závažné drogové trestné činnosti vyplývala i z jiných důkazů, než na které stěžovatel poukazuje. Své námitky týkající se údajné nezákonnosti opatření daných důkazů navíc stěžovatel může uplatňovat v dalším průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný. Se zřetelem k tomuto rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval souvisejícími návrhy, neboť mají toliko akcesorickou povahu a sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu