ECLI:CZ:US:2019:1.US.3737.18.1
sp. zn. I. ÚS 3737/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti N. B., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 95/2018-72 ze dne 15. srpna 2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 98/2017-1103 ze dne 16. srpna 2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 5/2017-934 ze dne 23. května 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně shledal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu), a zločinem krádeže. Těchto činů se stěžovatel měl dopustit jako člen organizované skupiny stručně řečeno tím, že se účastnil výběru vhodného objektu pro pěstování rostlin konopí, jeho stavebních úprav, zřízení neměřené přípojky elektřiny a následného pěstování a zpracování konopí po dobu šesti měsíců. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let. Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí blíže určených věcí a byla mu uložena povinnost k náhradě škody ve výši 953 555,41 Kč poškozené společnosti E-ON, a. s.
2. Následné odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zamítl, neboť neshledal žádné důvody, které by měly vést ke zrušení napadeného rozsudku. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a nejsou o něm důvodné pochybnosti.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Krajský soud podle Nejvyššího soudu shromáždil a pečlivě vyhodnotil dlouhou řadu důkazů, na základě kterých nad veškerou pochybnost prokázal, že jediným účelem pronájmu a následných stavebních úprav v pronajaté nemovitosti, v níž se stěžovatel zdržoval, bylo utajované a opakované pěstování konopí ve velkém rozsahu. Oba soudy nižších stupňů se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí. Námitky stěžovatele byly podle Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné, nedošlo k porušení zákona a není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, vrchního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení práva na ochranu majetku, práva na spravedlivý proces a zásady nulla poena sine lege. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že napadená rozhodnutí byla přijata na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a že nesprávným závěrem o dostatečnosti nepřímých důkazů jej soudy odsoudily, ač měl být obžaloby zproštěn. Porušení spatřoval rovněž v tom, že v souvislosti s náhradou škody nebyla dostatečně prokázána jeho odpovědnost a že při ukládání trestu vyhoštění nebyly zkoumány podmínky pro jeho uložení.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s rozsahem dokazování a následným hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů, a to ve dvou rovinách: samotné účasti na pěstování konopí a související krádeži elektrické energie prostřednictvím neměřené přípojky. Pro obě tyto roviny argumentace však platí, že není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
7. K námitce stěžovatele o nedodržení zásad dokazování lze stručně uvést, že rozsah i intenzita nezbytného dokazování před trestními soudy jsou vymezeny v §2 odst. 5 trestního řádu: dokazováním má být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (zde soudu). V posuzované věci obecné soudy pro své závěry o vině stěžovatele získaly dostatečný skutkový podklad a na základě konkrétních zjištění popsaly zapojení stěžovatele do trestné činnosti. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že jednotlivá zjištění mají i vysvětlení, které jej vyviňují, nelze opomenout vzájemnou souvislost provedených důkazů a z nich plynoucích zjištění. Tak například stavební úprava pronajaté garáže samozřejmě může mít řadu právem akceptovatelných vysvětlení. Není však nijak extrémně nepřiléhavý závěr, že šlo o tajnou skrýš, pokud byla jinými důkazy prokázána účast stěžovatele na výběru objektu užitého ke spáchání trestné činnosti, na organizaci této činnosti aj.
8. Zpochybňoval-li stěžovatel skutková zjištění k výroku o náhradě škody, lze uvést, že se soudy jeho odpovědností za způsobenou krádež elektrické energie dostatečně zabývaly. Pro jejich zjištění nebyla podstatná smlouva o legálních dodávkách elektřiny do objektu, ale faktický nelegální odběr černou přípojkou, o němž stěžovatel věděl. Navržený důkaz písmoznaleckým posudkem ke zkoumání podpisu smlouvy o dodávkách elektřiny tak byl nadbytečný a jeho neprovedení není procesní vadou (stěžovatel ostatně sám mohl takový posudek předložit).
9. Pro uplatnění zásady uplatnění in dubio pro reo není ve věci dán žádný důvod. Stěžovatel nevylíčil v ústavní stížnosti žádné konkrétní důvody, které by vedly k existenci pochybností o zjištěném skutkovém stavu. Obecné soudy na základě dostatečného dokazování, které proběhlo v souladu s trestním řádem, žádné pochybnosti o skutkovém ději neměly a pochybnosti samotného stěžovatele pro uplatnění zásady in dubio pro reo významné nejsou [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)].
10. Co se týče stěžovatelova argumentu, že soudy nezkoumaly dostatečně splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění, nelze stěžovateli dát za pravdu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel do České republiky dojížděl a zde se také zdržoval výlučně s cílem páchat zde trestnou činnost, z níž byl obecnými soudy uznán vinným, což vzaly soudy v potaz. Soudy se také vypořádaly s ostatními hledisky, která je nutno zvážit před uložením trestu vyhoštění. Neshledaly, že by měl stěžovatel v České republice sociální, kulturní či rodinné vazby, nebo že by byla naplněna ostatní kritéria, která by bránila uložení trestu vyhoštění s ohledem na nutnost jeho proporcionality [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. června 2014 nebo také rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006 č. 46410/99].
11. Obecné soudy tedy v posuzované věci dostatečně vysvětlily, proč ve věci stěžovatele byla prokázána jeho vina a rovněž jeho odpovědnost za způsobenou škodu. Tvrzení, že stěžovatel shledává dokazování nedostatečným, nesvědčí o vadách řízení či vadách skutkových zjištění a není ani relevantní pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že dokazování u soudu I. a II. stupně proběhlo řádně a úplně.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu