ECLI:CZ:US:2019:1.US.3950.17.1
sp. zn. I. ÚS 3950/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 43 T 8/2015, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, č. j. 6 To 12/2017-3161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jimiž měla být porušena jeho základní práva podle čl. 1 až čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 10, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel společně s dalšími obžalovanými uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného opatření padělání, pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými zaplatit poškozeným částku v celkové výši 3.626.966,- Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku krajského soudu. Odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných vrchní soud výše označeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. Jak Ústavní soud úřední činností zjistil, následné dovolání stěžovatele a dalšího obžalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1037/2017, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu namítá, že v něm není uvedeno: "dle jakého písmena v odst. 5 v §205 trestního zákoníku míní krajský soud někoho trestat", "kde byl použit konkrétní účinný zákon", "označení trestného činu a jeho zákonné pojmenování", "jaká je výměra a druh ukládaného trestu". Krajský soud měl podle stěžovatele aplikovat §205 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku s tím, že byla způsobena značná škoda, nikoliv škoda velkého rozsahu. Dále namítá, že části odůvodnění na straně 7 až 9 rozsudku krajského soudu (v ústavní stížnosti blíže specifikované) jsou nesrozumitelné (chybí dvojtečky). Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého jsou svědecké výpovědi svědkyň, s ohledem na jejich příbuzenský a partnerský vztah ke stěžovateli, značně nevěrohodné. Napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatel vytýká, že v jeho záhlaví není uvedeno, zda vrchní soud vystupuje jako soud odvolací. Vrchní soud dále na straně 6 svého usnesení podle stěžovatele nesprávně rekapituluje, že krajský soud zařadil stěžovatele do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále vrchní soud v odůvodnění svého usnesení užívá pojem "nalézací soud", který však trestní řád neobsahuje.
III.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud dále zkoumal přípustnost návrhu. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle ní je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K této zásadě se Ústavní soud podrobněji vyslovil mimo jiné v nálezu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.
V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle §265a trestního řádu podal proti napadenému usnesení vrchního soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1037/2017. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje, resp. vůbec jej nezmiňuje. Na výzvu Ústavního soudu k předložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jak vyžaduje ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, kdy k ústavní stížnosti nebyla připojena kopie žádného z napadených rozhodnutí, pak stěžovatel nijak nereagoval.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331), II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další]. V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Kdyby tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 764/18 ze dne 18. 9. 2018, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 4233/18 ze dne 14. 2. 2019).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu