ECLI:CZ:US:2019:1.US.51.19.1
sp. zn. I. ÚS 51/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Lidická 613, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 6 Tdo 1060/2018-45 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2018 č. j. 6 To 85/2018-1500, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 17. 1. 2018 č. j. 102 T 127/2017-1360 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku a tří měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání skutku, který spočíval (zkráceně vyjádřeno) v tom, že při řízení svého osobního automobilu v důsledku řádného nesledování situace v silničním provozu přehlédl přecházející chodkyni, kterou svým vozidlem srazil z vozovky a způsobil jí těžkou újmu na zdraví.
Stěžovatel namítá, že skutkové závěry trestních soudů jsou v extrémním rozporu s částí provedených důkazů, kdy tři svědci a poškozená shodně vypověděli, že viděli automobil, který jel před střetem v protisměru a výrazně vyšší než povolenou rychlostí, zatímco soudy dospěly k závěru, že stěžovatel jel ve svém jízdním pruhu rychlostí do 50 km/h. Je přesvědčen, že svědkové a poškozená museli mluvit o jiném automobilu a právě tento automobil poškozenou srazil. Podle jeho názoru je trestními soudy vylíčený skutkový děj v rozporu s rozumně představitelným jednáním poškozené.
Stěžovatel dále uvádí, že nalézací ani odvolací soud řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, zejména proč nepřihlédly k podstatné části uvedených výpovědí. Podle jeho názoru se dostatečně nevypořádaly ani s jeho výpovědí, výpovědí jeho spolujezdce a nevyjádřily se ani ke skutečnosti, že poškozená byla po nehodě nalezena ve vzdálenosti cca 22 metrů od místa střetu označeného poškozenou. Trestní soudy rovněž nedostatečně odůvodnily odmítnutí jeho návrhu na doplnění znaleckého posudku znalců z ČVUT a na doplnění vyšetřovacího pokusu. Vyjadřuje přesvědčení, že i když by se skutkový děj odehrál tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku krajského soudu, měl být skutek jinak právně posouzen, a to z hlediska míry zavinění, neboť míra zavinění poškozené byla vyšší než míra jeho zavinění. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se touto vadou hlouběji nezabýval.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel polemizuje zejména se skutkovými závěry trestních soudů ohledně průběhu předmětné události, když tvrdí, že ke střetu jeho vozidla s poškozenou došlo až v návaznosti na kolizi poškozené s jiným automobilem. Tuto verzi rozhodných událostí stěžovatel prezentoval v rámci své obhajoby v průběhu řízení před trestními soudy. Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy touto možností velmi pozorně zabývaly a přesvědčivým způsobem ji vyvrátily.
O důkladnosti, s jakou se trestní soudy zabývaly objasněním průběhu a příčin nehodového děje, svědčí množství provedených důkazů, zejména pak počet znaleckých posudků. Svůj závěr, že poškozená neměla kolizi s jiným automobilem, než s vozidlem stěžovatele, opřely trestní soudy zejména o revizní znalecký posudek z oboru silniční doprava a o posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a to s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím, na něž stěžovatel poukazuje. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že poškozená byla bez jakýchkoli pochybností sražena vozidlem stěžovatele a že výše popsaná verze skutkového děje prezentovaná stěžovatelem (předpokládající, že nejprve došlo ke kolizi s jiným automobilem) je krajně nepravděpodobná (srov. č. l. 9-10 rozsudku okresního soudu). Sama poškozená pak hovořila o střetu s jediným vozidlem a verzi stěžovatele neodpovídaly ani další důkazy (blíže viz č. l. 13-15 rozsudku okresního soudu a č. l. 6 rozsudku krajského soudu). Nepřesnosti ve výpovědích některých svědků lze zcela racionálně přičítat subjektivnímu zkreslování vnímaných jevů, jak na to poukázal i jeden ze znalců, přičemž trestní soudy navíc tuto spornou okolnost (tedy rychlost vozidla stěžovatele) vyhodnotily ve prospěch stěžovatele, když konstatovaly, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel jel před střetem s poškozenou nepřiměřenou rychlostí.
Trestní soudy důsledně odůvodnily též svůj závěr o nedbalostním zavinění stěžovatele a na to navazující právní kvalifikaci jeho jednání. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na č. l. 14-15 rozsudku okresního soudu a zejména č. l. 6-7 rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud se těmito otázkami rovněž zabýval, přičemž akceptoval námitku stěžovatele, že otázku zavinění, resp. spoluzavinění nelze řešit prostým aritmetickým porovnáním počtu porušených povinností ze strany stěžovatele a poškozeného, aniž by byl posouzen jejich kauzální význam pro řešenou situaci.
Ústavní soud považuje v tomto směru za stěžejní nepochybně prokázanou skutečnost, že stěžovatel mohl poškozenou spatřit nejméně na vzdálenost 32 metrů, přičemž při jízdě rychlostí do 50 km/h by byl schopen před střetem zabrzdit, jestliže by řízení věnoval dostatečnou pozornost. Skutečnost, že stěžovatel začal brzdit až po samotném nárazu na poškozenou, potvrzuje, že tuto potřebnou pozornost řízení skutečně nevěnoval (srov. č. l. 14 rozsudku okresního soudu a zejména č. l. 7 rozsudku krajského soudu).
Jestliže stěžovatel namítá, že trestní soudy nedostatečně odůvodnily odmítnutí jeho důkazních návrhů, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť soudy důvodně považovaly skutkový stav za dostatečně objasněný již provedenými důkazy, takže doplňování dokazování se jevilo jako nadbytečné. Odůvodnění tohoto závěru považuje Ústavní soud za dostatečné a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu (č. l. 13-14) a rozsudku krajského soudu (č. l. 6).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že pokud se trestní soudy v napadených rozhodnutích opomněly vyjádřit k některým dílčím okolnostem, na něž stěžovatel poukazuje, šlo pouze o méně důležité skutečnosti, které neměly význam pro rozhodující skutkové a právní závěry. Jinak řečeno, trestní soudy srozumitelně, racionálně a dostatečně podrobně vysvětlily své úvahy a všechny podstatné závěry, z nichž napadená rozhodnutí vycházela.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu