ECLI:CZ:US:2019:1.US.620.19.1
sp. zn. I. ÚS 620/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. D., zastoupeného JUDr. Martinem Kulhánkem, advokátem se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 3 Tdo 1367/2018-27, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 19. 6. 2018 č. j. 6 To 107/2018-501 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 9. 2017 č. j. 26 T 2/2017-447, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 20 000 Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyřiceti týdnů. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jím bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně chybně a svévolně hodnotil provedené důkazy, a to bez akceptovatelného racionálního logického základu, resp. v rozporu se základními principy logiky, přičemž tyto vady neodstranil ani soud odvolací a dovolací. Skutkový děj, z něhož soud prvního stupně vycházel, podle jeho názoru vychází z výpovědi poškozené, kterou považuje za osobu nevěrohodnou. Její popis zranění, které utrpěla, neodpovídá výsledku ohledání místa činu, pokud jde o způsob pádu a místo dopadu poškozené. Poukazuje na některé konkrétní skutečnosti, z nichž má vyplývat, že poškozená v době své pracovní neschopnosti vykonávala výdělečnou činnost, čímž je zpochybněna míra a délka jejího omezení v obvyklém způsobu života.
Chybně vyhodnocen byl podle stěžovatele i znalecký posudek MUDr. Daňkové, přičemž v průběhu hlavního líčení vyšly najevo skutečnosti, které vůbec neodpovídaly podkladům sloužícím znalkyni k vypracování znaleckého posudku. V návaznosti na to vytýká odvolacímu soudu, že odmítl přistoupit k výslechu znalkyně s odůvodněním, že jde o nadbytečný důkaz. Za naprosto nepřípustný zásah do základního práva v podobě presumpce neviny pak považuje skutečnost, že trestní soudy vzaly za prokázanou jeho údajně agresivní povahu, přestože nikdy nebyl uznán vinným v trestním, přestupkovém či jiném obdobném řízení. Za zarážející pokládá hodnocení své výpovědi soudem prvního stupně jako nevěrohodné, když soud takový závěr dovodil z toho, že si stěžovatel nemohl vzpomenout na autobusový spoj, kterým jel v rozhodný den k lékaři, a na jméno řidiče, přičemž poukazuje na to, že mezi daným dnem a jeho výpovědí uplynula doba delší než patnáct měsíců. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že žádným způsobem nebyla vyvrácena jako výpověď týkající se jeho návštěvy urologické ordinace předmětného dne.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Z výše uvedené argumentace stěžovatele vyplývá, že brojí především proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud proto připomíná, že soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, ledaže by bylo možno uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. již citované nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozené, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). Z tohoto důvodu trestní soudy v rámci hodnocení důkazů věnovaly mimořádnou pozornost výpovědi poškozené a stěžovatele a posuzovaly je v kontextu ostatních důkazů.
Okresní soud v Uherském Hradišti vyhodnotil výpověď poškozené jako věrohodnou a výpověď stěžovatele naopak jako nevěrohodnou, přičemž tyto své závěry podrobně odůvodnil (srov. zejména č. l. 12-15 napadeného rozsudku). Zejména spolehlivě vyvrátil obhajobu stěžovatele, že se skutku, pro nějž byl stíhán, nemohl dopustit, neboť se v rozhodný čas nacházel jinde. Vycházel přitom z nepochybné skutečnosti (kterou nepopírá ani sám stěžovatel), že byl stěžovatel v 8.02 hod. ošetřen v urologické ambulanci MUDr. Antonína Karáska v Uherském Brodě, a poukázal na různé verze, které stěžovatel v průběhu trestního řízení postupně uváděl k tomu, kde se v rozhodný čas nacházel. Nalézací soud podrobně rozebral možné autobusové a vlakové spoje, kterými se stěžovatel mohl dostat z místa činu do Uherského Brodu, a prokázal tak, že původní verze stěžovatele nemohla být pravdivá. Stěžovatel se totiž mohl do Uherského Brodu bez problémů dopravit i po spáchání předmětného skutku. Okresní soud v Uherském Hradišti rovněž vysvětlil, že nemá žádný relevantní důvod zpochybňovat výpověď poškozené. Ústavní soud v tomto odůvodnění na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný rozpor s principy logiky a považuje je za racionální.
Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že trestní soudy nevyvrátily jeho výpověď týkající se jeho návštěvy u lékaře v urologické ordinaci. Jak správně konstatoval Nejvyšší soud, skutečnost, že k této návštěvě došlo, nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, co se dělo předtím.
Trestní soudy se dostatečně vypořádaly i s ostatními námitkami stěžovatele. Pokud jde o znalecký posudek MUDr. Daňkové, z něj vyplynulo, že charakter zranění poškozené koresponduje s verzí skutkového děje vyplývající z výpovědi poškozené, přičemž znalkyně nevyloučila, že toto zranění mohlo být způsobeno např. i při pádu, špatným došlápnutím či zvrtnutím kotníku. Závěry znaleckého posudku tedy nebyly v rozporu s ostatními provedenými důkazy, především s výpovědí poškozené, kterou soudy vyhodnotily jako věrohodnou. Tyto závěry nebyly ani v rozporu se skutečnostmi zjištěnými v průběhu hlavního líčení, tudíž nelze vytýkat odvolacímu soudu, že nepřistoupil k výslechu znalkyně, přičemž poukázat lze v tomto směru i na skutečnost, že v průběhu hlavního líčení procesní strany (tj. i obhajoba) souhlasily se čtením znaleckého posudku.
Trestní soudy rovněž správně vysvětlily, že z hlediska posouzení následku spáchaného činu je nerozhodné, že poškozená v době, kdy byla omezena v běžném způsobu života, vykonávala nějakou činnost. Podstatné totiž bylo pouze to, že podle objektivizované lékařské zprávy bylo její zranění takové povahy, že ji omezovalo v běžném způsobu života s ohledem na ztíženou pohyblivost a bolestivost, což se projevilo i tím, že poškozená své aktivity musela přizpůsobit utrpěnému zranění.
Ústavní soud konečně nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že trestní soudy nerespektovaly princip presumpce neviny, když přihlédly ke sdělení Městského úřadu v Bojkovicích a zprávě slovenského Policajného zboru, z nichž vyplývalo, že byl stěžovatel v minulosti prošetřován pro podezření ze slovní agresivity vůči poškozené, resp. pro násilnou trestnou činnost. Ústavní soud, ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) konstatuje, že trestní soudy tyto důkazy nepoužily jako důkazy o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Jak již bylo výše uvedeno, k závěru o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele trestní soudy dospěly na základě jiných skutečností.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu