ECLI:CZ:US:2019:1.US.805.19.1
sp. zn. I. ÚS 805/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. K., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Bruncko, Ph.D., advokátem se sídlem Benešova 628/12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2018 č. j. 13 Co 86/2018-647, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti a o úpravě výživného k nezletilým dětem.
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 11. 2017 č. j. P 299/2015-444 byly tři nezletilé děti svěřeny pro dobu před rozvodem manželství i pro dobu po rozvodu manželství do výchovy matky, byla upravena pravidla a rozsah styku s otcem, rozhodnuto o výživném a dlužném výživném a o nákladech řízení. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že děti se svěřují do střídavé péče rodičů s týdenním intervalem střídání a byl upraven režim střídání během prázdnin. Dále bylo nově rozhodnuto o výživném a dlužném výživném a o nákladech řízení.
Stěžovatelka zejména namítá, že odvolací soud sice v rámci řízení zjišťoval názor nezletilých, avšak rozsudkem následně rozhodl v rozporu s tím, jak svůj názor a svá přání nezletilí v rámci řízení vyjádřili. Bylo tak porušeno jejich právo formulovat své vlastní názory a svobodně je vyjadřovat ve všech záležitostech. Rovněž bylo zasaženo do stěžovatelčina práva na rodinný život s dětmi, který byl svěřením nezletilých do střídavé péče proti jejich vůli negativně ovlivněn. Poukazuje na to, že děti nejsou vždy subjektivně schopny vyjádřit své pocity, a proto nedokázaly odůvodnit, proč si nepřejí rozšíření styku s otcem a proč uvedly, že nemají k péči otce výhrady.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje; jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, které opravňovalo civilní soudy k rozhodnutí ve věci. Odvolací soud přihlédl k závěrům znaleckého posudku, avšak vzhledem k tomu, že od doby setkání znalkyně s nezletilými uplynula doba dvou let, na rozdíl od soudu prvního stupně vzal v úvahu i další podstatné skutečnosti. Zejména zohlednil, že dosavadní úprava styku otce s dětmi, která se blížila střídavé výchově, nečinila závažné problémy. Rozhodnutím o střídavé výchově tak fakticky došlo k rozšíření kontaktu dětí s otcem jen o dva dny týdně. Komunikace rodičů sice není ideální, avšak na péči o děti jsou schopni se domluvit, a to včetně styku o prázdninách. Oba rodiče mají prakticky stejné výchovné možnosti a předpoklady a jsou schopni děti zajistit po všech materiálních i citových stránkách. Děti přes střídavý pobyt u rodičů navštěvují stejná školská zařízení, přičemž doprava do škol nepůsobí potíže. Odvolací soud při jednání zjišťoval přání a spokojenost s dosavadním uspořádáním rodinných vztahů u dvou starších dětí. Nejmladší dcera se vyjádřila prostřednictvím opatrovníka. Soud vzal v úvahu vyjádření nezletilých, že jim vyhovuje dosavadní stav, ale současně přihlédl k tomu, že nezletilí nedokázali odůvodnit, proč jim vadí prodloužení styku s otcem o dva dny týdně, když jsou u otce spokojené a mají ho rády. Odvolací soud podotkl, že postoj nezletilých může být ovlivněn tím, že nezletilí si zvykli na dosavadní stav nastolený dva roky starým předběžným opatřením. Svěřením nezletilých do střídavé péče tak dojde k odblokování prozatímního stavu, přičemž soud je přesvědčen, že je v nejlepším zájmu dětí, aby si užívaly péči obou rodičů rovnoměrně.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěru Ústavním soudem. A sice způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, jehož podstatu tvoří její přesvědčení, že při rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů je výhradním a jediným rozhodujícím hlediskem názor nezletilých dětí. S tímto přístupem se Ústavní soud neztotožňuje. Přestože je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte (srov. např. sp. zn. II. ÚS 4160/12, II. ÚS 2943/14, I. ÚS 2496/17 a další). Ústavní soud má za to, že krajský soud při posuzování stanoviska nezletilých postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, s námitkami stěžovatelky se vypořádal a své závěry řádně, velmi podrobně odůvodnil. Za situace, kdy péče obou rodičů je vyhovující, děti mají k oběma velmi dobrý vztah, s otcem jsou rády a dosavadní úprava styku se rozsahem téměř blíží střídavé výchově a nečinila problémy, Ústavní soud neshledal důvod, aby závěry odvolacího soudu o vhodnosti střídavé výchovy z ústavního hlediska zpochybňoval.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Úkol Ústavního soudu nemůže nespočívat v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům rodičů o výchovu a výživu nezletilých dětí a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních sporech. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dostatečně osvětlil východiska, která je třeba při rozhodování obdobných sporů zohlednit, a zdůraznil, že prioritním musí být zájem dítěte. Ústavní soud přitom vyzdvihuje, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15). Ústavní soud tak rozhoduje kasačním rozhodnutím jen v extrémních případech, zejména když jde o zásah, jenž svou intenzitou může neodčinitelným způsobem zasáhnout do práv nezletilých dětí. O takový případ se však evidentně nejedná.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů či se střídavá výchova neosvědčila.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu