ECLI:CZ:US:2019:2.US.1124.19.1
sp. zn. II. ÚS 1124/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. B., zastoupeného Mgr. Ditou Macháčkovou, advokátkou se sídlem Tychonova 44/3, Praha 6 - Hradčany, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2018 č. j. 13 Co 337/2018-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny garantující, dále čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 38 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně a vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh matky nezletilých dětí L. K. (dále jen "matka") o úpravu péče, výživného a styku s nezletilými K. K. a V. K.
3. Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 8. 2018 č. j. 34 Nc 25/2018-124 rozhodl tak, že nezletilé svěřil do péče matky, stěžovateli (otci) uložil povinnost platit k rukám matky na výživu každé z nezletilých částku 3 000 Kč měsíčně počínaje měsícem srpnem 2018. Dále byl rozsudkem upraven styk s nezletilými v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 9 hod. do neděle 17 hod. a v každém lichém kalendářním týdnu od středy 9 hod. do pátku 15 hod. s výjimkou období Vánoc a Velikonoc, kdy byl styk upraven speciálně pro toto období, odlišně v sudém a lichém kalendářním roce. Soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že nezletilým se rozpadla rodina, jejich matka a otec přes veškerou edukaci nejsou ochotni minimalizovat negativní dopady rozpadu společného soužití (pozn.: stěžovatel žil s matkou nezletilých v partnerském svazku) na život jejich dětí. V nejlepším zájmu nezletilých, kterým v době rozhodování soudu nebyly ani dva roky, se podle soudu jeví, aby měly po dobu partnerského konfliktu jejich rodičů alespoň nějakou životní jistotu a stabilitu; tu představuje podle soudu v dané situaci jejich matka. Rozsah styku s otcem poté soud určil tak, aby oběma rodičům byla v co největší možné míře poskytnuta možnost podílet se na výchově nezletilých a byl tak naplněn postulát rovné rodičovské péče. Při rozhodování soud vycházel z účastnických výpovědí, zpráv mediačního centra, Centra sociálních služeb, výpisu z komunikace mezi rodiči, odborného vyjádření doc. PhDr. R. Ptáčka, Ph.D. a rovněž ze spisu vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 90 P 302/2006 ve věci péče o tehdy nezletilou dceru stěžovatele a jeho manželky I. B., resp. z rozhodnutí rakouského soudu ve věci 1Ps 198/12s-42, v níž bývalá manželka stěžovatele požadovala zrušení styku stěžovatele s dcerou mj. z důvodu nevhodného a násilného chování stěžovatele k nezletilé.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali jak stěžovatel, tak i matka nezletilých odvolání. Stěžovatel svým odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a domáhal se jeho změny tak, aby nezletilé byly svěřeny do jeho péče a matce bylo stanoveno výživné a upraven styk. Matka odvolání zaměřila do výroků o výživném a úpravě styku; požadovala, aby byl styk upraven výrazně úžeji. Kolizní opatrovník nezletilých se vyjádřil pro změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byl styk stěžovatele s nezletilými upraven často, avšak v užším rozsahu (pozn.: jde o konečný návrh poté, co nejprve navrhoval rozhodnout o střídavé péči a spíše se vyjádřil ve prospěch svěření nezletilých do péče stěžovatele, což odůvodňoval častou nemocností nezletilých v péči matky).
5. Krajský soud napadeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v dalším jej však změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost platit k rukám matky na výživu každé z nezletilých částku 3 500 Kč měsíčně počínaje 1. 1. 2019. Dále byl rozsudkem upraven styk s nezletilými v každém sudém kalendářním týdnu od soboty 9 hod. do neděle 18 hod. a v každém lichém kalendářním týdnu ve čtvrtek od 9 hod. do 18 hod. s výjimkou období Vánoc, kdy je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými každoročně od 25. 12 9 hod. do 26. 12. 18 hod. Soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná. Dále zhodnotil diametrálně odlišné výpovědi stěžovatele i matky nezletilých, zprávu praktické lékařky nezletilých a zprávu klinické psycholožky (obě předložené matkou). Současně krajský soud neshledal důvod pro doplnění dokazování navrženými důkazy ze strany stěžovatele (znalecký posudek u oboru dětské psychologie či psychiatrie a vyšetření ve spánkovém centru). Po zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že svěření nezletilých do střídavé péče by v daném případě bylo rozhodnutím, které by pouze ustupovalo rivalitě rodičů, ale rozhodně by nešlo o nejlepší zájem nezletilých (k uvedenému závěru podle odůvodnění soud nepotřeboval ani znaleckého dokazování ani odborného vyjádření). Jako jediné možné řešení dané situace soud označil, s ohledem na věk dětí a předpoklad zdravého vývoje, jejich svěření do výlučné péče matky jako pečující a nejbližší vztahové osoby. V dalším odůvodnění rozsudku uvedl, že nebylo v průběhu řízení shledáno (a otec to nerozporuje), že by matka nebyla schopná o nezletilé pečovat (stěžovatel o ní hovoří jako o skvělé matce); naopak z hlediska zdravého vývoje nezletilých není žádoucí, pokud by se musely od matky neustále na delší dobu odpoutávat. Zdůrazňoval přitom opakovaně věk nezletilých a rovněž to, že matka musí respektovat podíl péče o nezletilé ze strany stěžovatele (s věkem úměrně stoupající) a stěžovatel by naopak měl respektovat skutečnost, že nyní je nejdůležitější osobou pro nezletilé jejich matka. Rodiče v současné době nejsou schopni konstruktivní komunikace či spolupráce z úhlu rodičovských pozic, otec matce nevěří dokonce ani nemocnost nezletilých (přestože byly předloženy lékařské zprávy) a znevažuje její zájem o děti. V závěru krajský soud konstatoval, že rozsah styku nezletilých se stěžovatelem byl upraven tak, aby nebyl nepřiměřenou zátěží pro nezletilé a současně byly nezletilé s otcem v kontaktu každý týden tak, aby mohly být vzájemné citové vazby rozvíjeny.
6. Stěžovatel v ústavní stížností tvrdí, že napadené rozhodnutí není ve smyslu úpravy styku s nezletilými v jejich nejlepším zájmu. V podstatné části ústavní stížnosti uvádí téměř ke každému bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí svůj náhled na řešení dané otázky. Namítá, že řízení před krajským soudem je netransparentní a mělo být po zrušení rozsudku soudu prvního stupně vráceno tomuto soudu k doplnění dokazování - vypracování znaleckého posudku. Dále poukazuje na tvrzený nesoulad mezi právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, byť se krajský soud se skutkovými zjištěními soudu nižší instance ztotožnil. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci stěžovatele, tu je možné vypozorovat v odkazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2298/15, I. ÚS 1506/13 a I. ÚS 3216/13 a na údajné porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí ze strany krajského soudu.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství, srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž setrvale upozorňuje, že je primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019).
10. Stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče a odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu, v nichž byla daná problematika řešena (viz bod 6. výše). Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů (tím méně u rozhodnutí s odlišnými skutkovými okolnostmi citovaných stěžovatelem), jejichž naplnění by pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně muselo vést k danému rozhodnutí. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017).
11. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. V posuzované věci bylo napadené rozhodnutí odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti, a to včetně postupu stran změny rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v průběhu řízení hodnotil nejlepší zájem dětí způsobem, jemuž není co vytknout, přičemž vzal v potaz zejména citové vazby dětí, jejich zdravotní i psychický stav, potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Pokud jde o námitku stěžovatele stran neprovedení jím navrhovaných důkazů, Ústavní soud k tomu pouze uvádí, že krajský soud svůj postup náležitě odůvodnil, přičemž osvětlil svůj názor, že v dané věci lze k příslušným závěrům dospět i bez lékařských zpráv a posudků. V tomto směru není možné odhlédnout ani od toho, že stěžovatel navrhoval vypracovat znalecký posudek z oboru dětské psychologie či psychiatrie a vyšetření ve spánkovém centru. Tím by v tomto konkrétním případě vystavil ani ne dvouleté děti další psychické zátěži a prodloužil stav, který byl dle závěrů krajského soudu pro nezletilé přinejmenším stresující, s možným negativním dopadem na jejich správný (opět zejména psychický) vývoj. Ústavní soud proto uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu