ECLI:CZ:US:2019:2.US.1954.19.1
sp. zn. II. ÚS 1954/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti společnosti UNIFER s. r. l., sídlem Via Maestori del Lavoro 1, Finale Emilia - Modena, Italská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, č. j. 30 Cdo 1275/2018-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka je italskou obchodní společností se sídlem v Italské republice. Dne 1. 1. 2008 uzavřela stěžovatelka smlouvu o zprostředkování s podnikatelem sídlícím v České republice, který se smluvně zavázal, že bude pro stěžovatelku vykonávat činnost směřující k uzavírání kupních smluv na území České republiky, Slovenska, Polska a Ruska; smlouva byla sepsána v italském jazyce a uzavřena dle italského práva. Zprostředkovatel (dále jen "žalobce") následně žaloval stěžovatelku na zaplacení provize za uzavřené obchody před soudem v České republice, konkrétně před Okresním soudem v Liberci (dále jen "okresní soud").
2. Stěžovatelka v řízení před okresním soudem namítla, že k projednání a rozhodnutí sporu nejsou příslušné soudy České republiky. Uvedla, že její smluvní vztah se žalobcem se kompletně řídí italským právním řádem, neboť to takto bylo ve smlouvě výslovně dohodnuto. Má za to, že z projevu vůle stran jasně plyne dohoda o tom, že vzájemná práva a povinnosti budou uplatněna a vymáhána prostřednictvím veřejné moci Italské republiky. Okresní soud s argumentací stěžovatelky souhlasil a prohlásil se za nepříslušný k projednání a rozhodnutí dané věci.
3. Proti usnesení okresního soudu podal žalobce odvolání. Namítal, že smluvní vztahy sice byly podřízeny italskému právu, ale pouze právu hmotnému. Za této situace bylo dle názoru žalobce nutno určit soud podle místa plnění, kterým je dle italského hmotného práva domicil věřitele, tedy Česká republika.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") především uvedl, že prorogační ujednání (tedy volba jurisdikce) nemůže vyplývat pouze z toho, že smlouva byla uzavřena v italštině, v Itálii a podle italského právního řádu, neboť ani jedno z těchto kritérií není pro určení příslušnosti soudu rozhodné a ani jejich kumulace nemůže nahradit formu prorogačního ujednání, jak je upravena v čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I. bis"). Jelikož strany sporu neuzavřely dohodu o prorogaci, musí být příslušnost soudu určena podle ustanovení nařízení Brusel I. bis. V konkrétní věci je dle krajského soudu pravomoc českého soudu dána podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I. bis, tedy podle místa plnění závazku, jelikož zprostředkovatelská služba byla žalobcem poskytována na území České republiky.
5. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka v plném rozsahu dovoláním, v němž krajskému soudu vytýkala, že učinil odlišná skutková zjištění než okresní soud, aniž by provedl dokazování či ústní jednání, že učinil zjištění ohledně místa poskytování služeb, která jsou nepřezkoumatelná a nemají oporu ve spise, a že nesprávně právně posoudil otázku určení příslušného soudu dle nařízení Brusel I. bis. Zároveň stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud poslední instance přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení předběžné otázky týkající se interpretace nařízení Brusel I. bis.
6. Napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2019 Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). S odkazem na svou vlastní judikaturu i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie dovolací soud vysvětlil, že krajský soud nepostupoval v rozporu s existující judikaturou, pokud ve věci neprovedl podrobné dokazování, pokud nenařídil jednání, či pokud posoudil otázku příslušnosti soudu podle nařízení Brusel I. bis tak, že příslušnost je v dané věci dána ve prospěch země, kde se nachází místo poskytnutí služby, tedy České republiky. K návrhu stěžovatelky na položení předběžné otázky dovolací soud uvedl, že si je vědom své povinnosti položit předběžnou otázku v případech uvedených v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci. S odkazem na prejudikaturu Soudního dvora v podobné věci, konkrétně na rozsudek ze dne 11. 3. 2010 ve věci C-19/09 Wood Floor Solutions (ECLI:EU:C:2010:137) a na doktrínu plynoucí z rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT (ECLI:EU:C:1982:335) však dovolací soud projednávanou věc označil za acte éclairé a předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie nepodal.
7. Stěžovatelka shledává v napadeném usnesení Nejvyššího soudu zásadní zásah do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který má spočívat jednak v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, a také v porušení povinnosti soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie a povinnosti soudu se s návrhem na její předložení v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Stěžovatelka především namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou uzavření dohody o příslušnosti dle čl. 25 nařízení Brusel I. bis, což považuje za protiústavní zásah do svého práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy se musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek. Stěžovatelka označuje otázku uzavření prorogační dohody za otázku zcela klíčovou, kterou dle judikatury nelze ignorovat. Dle stěžovatelky zůstal závěr krajského soudu ohledně (ne)uzavření prorogační dohody zcela nepřezkoumán. Stěžovatelka se dovolává rozsudku Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015 ve věci C-375/13 Harald Kolassa (ECLI:EU:C:2015:37), který klade na vnitrostátní soudy požadavek, aby jejich postup při posuzování mezinárodní příslušnosti byl takový, aby byl zachován užitečný účinek (effet utile) nařízení Brusel I. bis. K otázce místa poskytování služeb stěžovatelka odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05 Color Drack (ECLI:EU:C:2007:262), z něhož dovozuje, že je nutno brát v potaz celkové plnění smlouvy, nikoli pouze dílčí závazek. Stěžovatelka proto uzavírá, že postup soudů při rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti vykazuje znaky soudní libovůle a nemůže být v souladu s požadavky, které na soudy klade Soudní dvůr Evropské unie. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje stěžovatelka za lakonické a rozporné s požadavky judikatury Ústavního soudu, konkrétně s nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723); sp. zn. III ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423); sp. zn. IV. ÚS 3782/11 ze dne 24. 7. 2012 (N 131/66 SbNU 49); sp. zn. IV. ÚS 2642/14 ze dne 28. 1. 2016 (N 18/80 SbNU 225); sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151); a sp. zn. IV. ÚS 1324/14 ze dne 21. 8. 2014 (N 159/74 SbNU 369). Závěrem stěžovatelka uvádí, že nepoložením předběžné otázky se Nejvyšší soud rovněž dopustil porušení jejího práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak plyne mimo jiné z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ze dne 4. 9. 2018. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
II. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů, zatímco ústavní stížnost jako prostředek ochrany základních práv a svobod má pouze subsidiární charakter.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přednáší dvě skupiny námitek. Ta první se vztahuje k tvrzenému nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí, ta druhá směřuje k tvrzenému porušení povinnosti Nejvyššího soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie. Po seznámení se s předchozím průběhem řízení a s napadeným rozhodnutím Ústavní soud shledává, že v postupu Nejvyššího soudu nedošlo k žádnému pochybení ústavněprávního rozměru.
11. Je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze za předpokladu, že vykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. V posuzovaném případě však odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč žádná z námitek stěžovatelky nezakládá přípustnost dovolání, a proč Nejvyšší soud nepovažuje za nutné obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.
12. Co se týče námitek stěžovatelky k nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí, v souhrnu jde pouze o opakování tvrzení z řízení před obecnými soudy a o stěžovatelčinu polemiku se závěry obecných soudů, která však zůstává v rovině práva podústavního. Předmětem řízení před obecnými soudy je otázka posouzení příslušnosti soudu, nikoli rozhodování soudů ve věci samé. Z toho plynou odlišné standardy pro dokazování či ústní jednání v daném řízení. Jak uvádí Soudní dvůr v rozsudku citovaném stěžovatelkou i Nejvyšším soudem, unijní právo "vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by byl povinen zkoumat meritorní stránku věci" (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015 ve věci C-375/13 Harald Kolassa, ECLI:EU:C:2015:37, bod 61). V případě, že žalovaný zpochybňuje žalobcova tvrzení, musí mít vnitrostátní soud možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného, není však povinen provádět podrobné dokazování (srov. body 63-65 citovaného rozsudku Soudního dvora).
13. Nejvyšší soud podpořil závěry uvedené v napadeném rozhodnutí odkazy na svou vlastní judikaturu, jakož i na judikaturu Soudního dvora v podobných věcech. Tím splnil ústavněprávní standard vyžadovaný judikaturou Ústavního soudu, včetně všech stěžovatelkou citovaných nálezů. Judikatura Soudního dvora citovaná stěžovatelkou naopak není na projednávanou věc zcela přiléhavá a neplynou z ní žádné právní závěry, které by postup Nejvyššího soudu mohly zpochybnit.
14. Stěžovatelka dále namítá, že nepoložením předběžné otázky Soudnímu dvoru se Nejvyšší soud dopustil porušení jejích procesních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vyvstane-li otázka na výklad či platnost ustanovení unijního práva při jednání před vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud podle čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen obrátit se na Soudní dvůr. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že si je této své povinnosti vědom, a následně přistoupil k úvaze, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci, a uzavřel, že nikoli. Důvodem je dle Nejvyššího soudu skutečnost, že závěry lze učinit na základě existující judikatury SDEU, konkrétně na základě rozsudku Soudního dvora ze dne 11. 3. 2010 ve věci C-19/09 Wood Floor Solutions (ECLI:EU:C:2010:137), který se týkal téměř identických právních otázek jako nyní projednávaný spor.
15. V ustálené judikatuře Soudního dvora existují tři výjimky z povinnosti podle čl. 267 odst. 3 SFEU (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT, ECLI:EU:C:1982:335). Vnitrostátní soudy poslední instance se nemusí obrátit na Soudní dvůr, jestliže: 1/ předmětná otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu; 2/ již existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce (tzv. acte éclairé; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1646/13 ze dne 25. 6. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 1173/15 ze dne 1. 12. 2015; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2389/15 ze dne 19. 1. 2016); a 3/ výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (tzv. acte claire; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. 9. 2008).
16. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018, bod 69 a judikatura tam citovaná; či nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018, bod 20 a násl.]. Ústavně relevantním zásahem do práva účastníka, navrhujícího položení předběžné otázky v řízení před obecnými soudy, tak zpravidla bude situace, pokud by se obecný soud s návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec, nebo by se s ním sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo nesrozumitelné či zcela neudržitelné. Již sama skutečnost že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, totiž zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/07 ze dne 11. 3. 2008; srov. též nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)]. Zároveň však platí, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, pokud soud současně nedospěje k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. 9. 2008).
17. Nejvyšší soud se však v napadeném usnesení s návrhem stěžovatelky řádně (ač stručně) vypořádal, a to především odkazem na prejudikaturu Soudního dvora v podobné věci. To činí z nyní projednávané věci tzv. acte éclairé, tedy otázku již Soudním dvorem zodpovězenou. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud ve věci stěžovatelky nepožádal Soudní dvůr o interpretaci ustanovení, které považoval za dostatečně jasné, především s ohledem na existující prejudikaturu. Tímto se situace v nyní projednávané věci významně liší od stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ze dne 4. 9. 2018, v němž Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí proto, že se v něm Nejvyšší soud argumentací stěžovatelky týkající se předložení předběžné otázky SDEU nijak nezabýval, a teprve ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že případ považoval za acte claire (viz body 21-22 citovaného nálezu).
18. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelka nepředložila žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojila proti napadenému rozhodnutí v ústavněprávní rovině. Stěžovatelka jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo. Zásah do řešení těchto otázek však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
19. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu