ECLI:CZ:US:2019:2.US.2496.19.1
sp. zn. II. ÚS 2496/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti Brenntag CR s. r. o., se sídlem Mezi úvozy 1850/1, Praha 9, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. 29 Cdo 4147/2018-334, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 3. 2018 č. j. 36 Co 303/2017-243, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018 č. j. 36 Co 303/2017-254, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v České Lípě dále jen ("okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2017 č. j. 51 C 119/2014-157 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se po Jaroslavu Jirkovi (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 748 424,14 Kč s příslušenstvím. Předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou stěžovatelce včasným nepodáním návrhu na konkurs na majetek dlužníka podle příslušných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 3. 1998, byly podle okresního soudu splněny, avšak žalobou uplatněný nárok byl promlčen; okresní soud odvíjel počátek objektivní promlčecí lhůty od okamžiku zahájení konkursního řízení na majetek dlužníka (v poměrech dané věci od 13. 3. 2003).
K odvolání stěžovatelky krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a zavázal žalovaného povinností zaplatit stěžovatelce žalovanou částku včetně příslušenství. Krajský soud neshledal žalobou uplatněný nárok promlčeným, neboť dle jeho posouzení mohla promlčecí doba (subjektivní i objektivní) začít běžet až po nabytí právní moci usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy (tedy od 13. 1. 2012).
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud připustil pro řešení otázky (ne)promlčení žalobou uplatněné pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud vymezil relevantní závěry k odpovědnosti osob uvedených v §3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, posouzení skutečné škody věřitelů v konkursním řízení, povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, okamžiku vzniku škody a určení její výše a k běhu objektivní a subjektivní promlčecí lhůty, jak plynou z jeho dosavadní judikatury. Nejvyšší soud uvedl, že jeho závěry formulované při výkladu §3 zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. 12. 2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově srovnatelných úprav podle §68a téhož zákona (ve znění účinném do 31. 3. 1998) a podle §4a téhož zákona (ve znění účinném od 1. 4. 1998 do 30. 4. 2000) a pro účely dané věci na nich nemá důvod cokoli měnit. Dle jeho posouzení ke dni podání žaloby objektivní i subjektivní lhůta marně uplynula. K poukazům stěžovatelky (ve vyjádření k dovolání) na závěry judikátů Nejvyššího soudu jí označených, uvedl, že je považuje dílem za nesprávně vyložené, dílem nepřípadné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků dosavadního řízení připomněla vývoj právního posouzení okamžiku vzniku škody a běhu promlčecí lhůty v dosavadní soudní judikatuře a právní nauce, Nejvyššímu soudu vytkla, že opakovaně vybočil z rámce vlastní dlouhodobě ustálené judikatury, aniž by dodržel postup zakotvený v §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a tím, že k okamžiku vzniku škody ve svých rozhodnutích zaujal dvě vzájemně neslučitelné argumentace, vnesl do rozhodovací praxe odvolacích soudů značnou nejistotu. Stěžovatelka též namítla subjektivní nepřípustnost dovolání s poukazem na dohodu o úhradě dluhu, kterou uzavřela se žalovaným a ve které se zavázal, že dovolání proti rozsudku krajského soudu nepodá. Pokud tak přesto učinil, ve svém důsledku porušil povinnosti vyplývající z §3 odst. 2 písm. d) a §6 odst. 1 občanského zákoníku, a proto mu neměla být ze strany Nejvyššího soudu poskytnuta právní ochrana.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 624/16 ze dne 29. 2. 2016 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Napadený rozsudek tak není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat rozsudek Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka