ECLI:CZ:US:2019:2.US.2549.19.1
sp. zn. II. ÚS 2549/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. D. M., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 11 Tdo 105/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 11 To 12/2018, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 34 T 4/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného, nezávislého a nestranného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 82 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Za toto jednání (viz skutková věta napadeného rozsudku krajského soudu) mu krajský soud uložil trest odnětí svobody ve výměře 4 let a 9 měsíců, dále peněžitý trest v celkové výměře 200.000 Kč a náhradní trest odnětí svobody pro případ řádného nevykonání peněžitého trestu ve výměře 5 měsíců. Na základě odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zrušil celý výrok o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 roků. Peněžitý trest stěžovateli uložen nebyl. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.
3. Stěžovatel namítá, že v řízení o odvolání vystupoval jako předseda odvolacího senátu I. E., který je v současné době trestně stíhán pro trestnou činnost související s jeho rozhodovací činností. Jakkoliv nemá stěžovatel detailní informace o tomto trestním řízení, z médií mu je známo, že E. je kladeno za vinu, že zneužil svého postavení soudce k ovlivnění výsledků odvolacích řízení v několika drogových kauzách vietnamských státních příslušníků, kdy měl E. ovlivňovat odvolací řízení jak ve prospěch odvolatelů, tak v některých případech také v jejich neprospěch, a nezákonně ukládat tresty přísnější. Z tohoto stěžovatel dovozuje souvislost i s jeho kauzou, neboť stěžovatel je stíhán pro drogovou trestnou činnost a je vietnamské státní příslušnosti a národnosti. S ohledem na to, že vrchní soud přihlédl při zpřísnění trestu k okolnostem, které již hodnotil krajský soud jako soud nalézací, má stěžovatel výrazné pochybnosti o objektivitě odvolacího řízení. Nadto upozorňuje, že ani státní zástupkyně, která podávala odvolání v neprospěch stěžovatele, nenamítala nepřiměřenost výše trestu, nýbrž pouze nesprávnou právní kvalifikaci, od které se pak měla odvíjet i jiná výše trestů. Zpřísnění trestů, které státní zástupkyně navrhovala, tak bylo jen logickým důsledkem zpřísnění právní kvalifikace. Ač tak státní zástupkyně výslovně neuvedla, napadeného rozhodnutí krajského soudu se prostřednictvím odvolání domáhala z důvodu podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), tedy z důvodu porušení hmotněprávních trestních předpisů, nikoliv z důvodu podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu nepřiměřenosti uloženého trestu. Jestliže však odvolací soud potvrdil právní kvalifikaci skutku provedenou nalézacím soudem, nemohl současně při nezměněné právní kvalifikaci změnit výrok o trestu v neprospěch stěžovatele, neboť takový postup není souladný s odvolací argumentací státní zástupkyně. Státní zástupkyně totiž nenamítala, že by uložené tresty byly ve vztahu k právní kvalifikaci soudu prvního stupně nepřiměřeně mírné. Odvolací vrchní soud proto porušil zásadu zákazu reformationis in peius, když za dané procesní situace při nezměněném výroku o vině zpřísnil výrok o trestu.
4. Poslední okruh stížnostních námitek směřuje do důkazního řízení. Přestože si je stěžovatel vědom úlohy a postavení Ústavního soudu, je toho názoru, že v jeho případě došlo k tak zásadním a fatálním pochybením orgánů činných v trestním řízení a obecných soudů při aplikaci trestněprávních norem, že to zasáhlo do jeho ústavně garantovaných práv. Namítá, že hlavním důkazem, ze kterého nalézací soud vycházel, byla svědecká výpověď policisty, který v případu činil úkony dle §158c tr. ř. K tomu poukazuje na skutečnost, že k předstíraným převodům došlo více než tři roky před začátkem hlavního líčení a je proto nepravděpodobné, že by si svědek s tak velkým časovým odstupem vzpomněl detailně na podobu stěžovatele, když navíc při předstíraných převodech primárně jednal s jiným spoluobviněným. Sám svědek v průběhu hlavního líčení navíc připustil, že si již na řadu okolností přesně nevzpomíná. Nalézací soud také zcela nesprávně vycházel z částečného doznání stěžovatele, které stěžovatel učinil při vazebním zasedání, sledujícího však zcela jiný účel. Navíc samotné doznání bylo natolik nekonkrétní, že je není možné označit za důkaz o vině. V průběhu hlavního líčení ani přípravného řízení prý proto nevyšly najevo takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěry o stěžovatelově vině, resp. závěry, že stěžovatel je oním mužem vietnamské národnosti, od něhož spoluobviněný převzal drogy. V rozporu s ustálenou judikaturou tak nebylo prokázáno, že stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ze kterého byl obžalován a pro který byl následně i pravomocně odsouzen.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Na tomto místě je vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že totožné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v nyní projednávané ústavní stížnosti, vznesl již v podaném dovolání a Nejvyšší soud se s nimi náležitě vypořádal. Není totiž pravdou, jak se stěžovatel snaží prezentovat v ústavní stížnosti, že by závěry o jeho vině stály pouze na svědecké výpovědi policisty, kterou navíc stěžovatel zpochybňuje, a jeho částečném doznání. Nalézací soud totiž podrobně vyložil, že kromě svědecké výpovědi policisty Ž. [který vypovídal jak v přípravném řízení, kde stěžovatele označil jménem, tak i u hlavního líčení (viz str. 45 - 48 napadeného rozsudku nalézacího soudu)] se závěry o vině stěžovatele opírají i o audiovizuální záznamy z předstíraných převodů (viz str. 50 - 51 napadeného rozsudku nalézacího soudu), a o výpověď spoluobviněného T. A., přičemž všechny tyto důkazy mají charakter přímých usvědčujících důkazů. Dále byla pro hodnocena i celá řada nepřímých důkazů, kterými byly mj. i provedené zkoušky na přítomnost omamných a psychotropních látek (viz str. 51 - 52 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Současně nalézací soud neopomněl vzít v potaz i výpověď stěžovatele z přípravného řízení při rozhodování o jeho vzetí do vazby (viz str. 17 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Byť nalézací soud tuto výpověď a doznání stěžovatele hodnotil značně rezervovaně, v souvislosti s ostatními důkazy tvořila jednotný celek (viz zejm. str. 52 - 53 napadeného rozsudku krajského soudu). Nalézací soud velice precizně hodnotil provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto závěry nebyly zvráceny ani odvolacím, ani dovolacím soudem.
8. Ústavní soud k tomu dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
9. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
10. K námitce vyjadřující stěžovatelovy obavy ohledně toho, že v jeho věci v odvolacím řízení snad nerozhodoval nezávislý a nestranný soudce, lze uvést, že tato stěžovatelova námitka není podložena žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy vztahujícími se k jeho věci. Pouhý odkaz na mediální informace je naprosto nedostačující. Ostatně s touto námitkou se řádně vypořádal již Nejvyšší soud, který především zdůraznil, že i v případě trestního stíhání soudce je třeba plně respektovat zásadu presumpce neviny. Nadto stěžovatel neuvedl jediný konkrétní zákonný důvod předvídaný §30 odst. 1 tr. ř., pro který by měl být v jeho věci soudce E. z projednávání věci vyloučen. Stěžovatel ani nevznesl jedinou námitku a neuvedl jedinou okolnost, pro kterou by bylo možné byť jen pochybovat o nezávislosti soudce. Za takovou námitku přitom nelze považovat pouhé zpřísnění trestu pro stěžovatele, učiněné v rámci pravomoci soudu.
11. Jak je navíc zdejšímu soudu známo z jeho úřední činnosti, námitku podjatosti soudce E. po zahájení jeho trestního stíhání nyní vznáší řada obviněných v tzv. drogových kauzách a jedná se o nový fenomén, prostřednictvím kterého se obžalovaní snaží zvrátit pro ně nepříznivé výsledky trestního řízení, a to přestože se jedná o kauzy, se kterými vznesená obvinění soudce E. nijak nesouvisejí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Td 20/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 871/2018).
12. Stejně tak je nutné odmítnout i námitky ohledně porušení zákazu reformace in peius odvolacím soudem, který při nezměněném výroku o vině zpřísnil výrok o trestu, aniž by tato námitka byla předmětem státní zástupkyní podaného odvolání v neprospěch stěžovatele. Jak již dostatečně vyložil Nejvyšší soud, v odvolacím řízení (na rozdíl např. od řízení dovolacího) se formálně neuplatňují předepsané odvolací důvody. Podle ustanovení §254 tr. ř. platí, že odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Současně odvolací soud přihlíží k vadám, které nejsou odvolání vytýkány, mají-li vliv na správnost výroků, proti kterým bylo odvolání podáno. Rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu se odvíjí od rozsahu odvolání. Stejně tak platí, že podle §259 odst. 4 tr. ř. může v neprospěch obžalovaného odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného.
13. Uvedené nastalo právě v nyní projednávaném případě. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch stěžovatele do výroku o vině i trestu. Byť v odvolání uplatnila jinou argumentaci, než o kterou se při následném zrušení a novém rozhodnutí ve výroku o trestu opřel odvolací soud, podstatné je, že tento výrok byl odvoláním v neprospěch stěžovatele napaden. Lapidárně řečeno, pro odvolací soud je závazné, že odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch stěžovatele a že odvoláním byly napadeny oba výroky, tj. jak výrok o vině, tak i výrok o trestu. Naopak odvolací soud nemusí přejímat argumentaci uplatněnou v odvolání. Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené výroky (či alespoň jeden z nich) jsou vadné, musí napadené rozhodnutí v příslušném rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně případně v zákonem vymezených případech znovu rozhodnout sám. Odůvodnění takového zrušovacího rozhodnutí přitom nemusí plně korespondovat s odvolací argumentací. Uvedené ostatně potvrzuje i skutečnost, že odvolací soud může napadené prvostupňové rozhodnutí zrušit a nově rozhodnout ve prospěch obžalovaného i za situace, kdy je proti němu státním zástupcem podáno odvolání v jeho neprospěch. V těchto případech je přitom z logiky věci patrné, že se odvolací soud nemůže vázat odvolací argumentací, když ve svém důsledku rozhodl opačně oproti odvolacímu petitu (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 303/2012).
14. Na základě výše zmíněného lze proto uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
15. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu