ECLI:CZ:US:2019:2.US.2626.19.1
sp. zn. II. ÚS 2626/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bureše, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2019 č. j. 30 Co 45/2019-137, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2., čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Právo na řádnou soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1. Listiny a čl. 36 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se domáhal u Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to z důvodu odstoupení od darovací smlouvy pro porušení dobrých mravů ze strany obdarovaných Ing. Lindy Polcarové a Mgr. Terezy Polcarové. Žaloba byla rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 8. 2018 č. j. 9 C 249/2017-59 zamítnuta, neboť právní úkon, kterým stěžovatel odstoupil od smlouvy, byl formulován neurčitě, a jako takový byl neplatný. Obdarovaným byly přiznány náklady řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž odměna za právní zastoupení byla přiznána podle §8 odst. 1, §7 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif").
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí o zamítnutí žaloby potvrdil rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 30 Co 45/2019-137, avšak změnil výrok o nákladech řízení, neboť dospěl k závěru, že nemá k dispozici spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitostí, a je proto na místě aplikovat §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Posouzení ceny "obvyklé" ze dne 15. 3. 2018, vyhotovené realitní kanceláří, na které odkazovaly obdarované, odvolací soud za spolehlivý údaj o ceně nemovitostí nepovažuje. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na pro věc relevantní usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3141/2011.
4. Stěžovatel s právními závěry krajského soudu nesouhlasí, dle jeho přesvědčení je zcela nepřezkoumatelné, vadné a v rozporu s ústavněprávními požadavky na řádné odůvodnění soudu. Stěžovatel byl v odvolacím řízení úspěšný a bylo mu vyhověno z velké a podstatné části, protože původně okresní soud mu uložil zaplatit obdarovaným na nákladech okresního soudu 337 711 Kč a krajský soud to změnil na 29 987 Kč. Na náhradě nákladů odvolacího řízení výrok III. uložil stěžovateli zaplatit obdarovaným 14 306 Kč. Rozhodnutí krajského soudu považuje v přímém rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a judikaturou Ústavního soudu, a dle jeho názoru, neměla být žádnému přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí ve výroku III. zrušil.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
9. Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, které nebylo krajským soudem změněno [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11; usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další; všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje tvrzení, že odvolací soud při výpočtu výše náhrady nákladů na právní zastoupení ve sporu o určení vlastnictví použil nesprávné §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, vycházející z tarifní hodnoty nemovitosti 50 000 Kč, ač měl být aplikován §8 odst. 1 advokátního tarifu, čímž mělo dojít k dotčení jejho základních práv.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře nyní posuzovanou problematikou již několikrát zabýval a dovodil, že §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je ustanovením speciálním k §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž jeho dikce počítá s aplikací ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v tomto ustanovení explicitně zmíněny. Ústavní soud dovodil, že postup, kdy civilní soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný (např. usnesení ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 83/14; usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14; usnesení ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2639/14; usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2383/15; usnesení ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2563/15; usnesení ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3815/16; nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16).
12. V nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 přitom Ústavní soud rovněž připustil, že postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný, a je tak možné určit odměny za úkony právní služby podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V tehdy projednávané věci Ústavní soud přistoupil ke kasačnímu rozhodnutí pouze s ohledem na individuální okolnosti případu.
13. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že, byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, není možné k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
14. Jak bylo předesláno, rozhodování o nákladech řízení přísluší civilním soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Je proto rovněž věcí civilního soudu posoudit, zda dostupné podklady posoudí jako (spolehlivý) ověřitelný údaj o ceně nemovitosti či nikoli a zda považuje za rozumné a účelné zjišťovat reálnou cenu nemovitosti. Krajský soud v tomto směru svůj názor o dokladu o ceně vyhotoveném realitní kanceláří sice stručně, avšak jednoznačně vyjádřil. Skutečnost, že své závěry blíže nerozvedl - a navíc jde toliko o náklady řízení (srov. výše) - nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv.
15. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky do detailu posuzovat proběhlé řízení, Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
16. Stěžejní otázku v projednávaném sporu představovalo posouzení platnosti právního úkonu, kterým se stěžovatel dovolával odvolání daru, a v tomto směru také bylo vedeno dokazování. Ústavní soud má - s ohledem na konkrétní okolnosti věci - za to, že zjišťování přesné ceny nemovitosti pouze za účelem stanovení (vyšší) odměny za právní zastoupení, jež by vedlo ke vzniku dalších nákladů, je právě situací, na kterou lze vztáhnout §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, umožňující při rozhodování o nákladech řízení upustit od zjištění hodnoty předmětu řízení.
17. Ústavní soud připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku [sp. zn. nález ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645); usnesení ze dne 6. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2091/08]. Ani v tomto směru nemá důvod závěr odvolacího soudu zpochybňovat. Ústavní soud dodává, že ve svých předchozích rozhodnutích (nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15; nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16; nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2448/18) zmínil, že odvození výše odměny advokáta od hodnoty sporu nijak nereflektuje obtížnost případu, resp. náročnost poskytované právní služby.
18. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s názorem krajského soudu, který v meritu věci potvrdil rozhodnutí okresního soudu a stěžovatel se domáhá přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu není případná.
19. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy. Zpravidla mu tak nepřísluší meritorně přezkoumávat nákladové výroky, a to i kdyby jim, prizmatem tzv. podústavního práva, mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
20. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu