ECLI:CZ:US:2019:2.US.305.19.1
sp. zn. II. ÚS 305/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 30. listopadu 2018 č. j. 1 ZT 297/2018-163 a usnesení Policie České republiky, Policejního prezidia ČR, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. září 2018 č. j. PPR-25580-80/TČ-2018-990312, za účasti Okresního státního zastupitelství v Chomutově a Policie České republiky, Policejního prezidia ČR, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, napadeným usnesením Policie České republiky bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších devíti osob) pro zvlášť závažné zločiny neoprávněného provozování hazardní hry dle §252 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených zločinů se měl stěžovatel a další obvinění dopustit (velmi stručně vyjádřeno) tím, že jako skupina osob s vnitřní organizační strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činností v době nejméně od června 2014 do zahájení trestního stíhání vyráběli, distribuovali do jednotlivých provozoven a dále provozovali prostřednictvím nastrčených společností výherní automaty, které označovali jako vědomostní, logické, dovednostní či paměťové soutěže, ačkoliv šlo o hazardní hry, čímž získali prospěch v řádu milionů Kč. Role jednotlivých obviněných ve skupině byla podrobněji popsána ve výroku usnesení.
3. Stížnost stěžovatele (a dalších obviněných) státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově (dále jen "státní zástupce") zamítl jako nedůvodnou. K námitce stěžovatele, že jednal v dobré víře v obsah úředních listin, konkrétně ve zprávu Elektrotechnického zkušebního ústavu Praha (dále jen "EZÚ"), podle které algoritmus zařízení Quizard nesplňuje požadavky loterijního zákona, neboť neposkytuje náhodný výsledek, a v technický posudek Institutu elektrotechniky ve Varšavě, podle kterého i zařízení Golden Horse neposkytuje náhodný výsledek, pracuje na stejném principu jako zařízení Quizard a lze je tedy používat v České republice bez povolení, státní zástupce uvedl, že ani existence právního rozboru či technické zprávy nemůže sama o sobě znamenat, že osoba, jíž takové dobrozdání svědčí, nejedná zaviněně. Státní zástupce zdůraznil, že na subjektivní stránku jednání pachatele je třeba usoudit z jednání, které je prokázáno, a detailněji poukázal na způsob fungování tzv. bílých koní v nastrčených společnostech provozujících výherní zařízení, které fakticky ovládali ti obvinění, kteří navenek vystupovali pouze jako jejich smluvní partneři; podle státního zástupce muselo být všem obviněným známo, kdo a jak výherní zařízení ve skutečnosti provozuje, což vylučuje, že by nevěděli, že postupují protiprávně. Státní zástupce též reagoval i na námitku dobré víry v obsah inspekční zprávy EZÚ s tím, že řadou otázek, které jsou určující pro vysvětlení přítomnosti tzv. válcové hry, se zpráva vůbec nezabývá a obviněnými tvrzená neotřesitelná důvěra v ni je spíše jejich vědomou výmluvou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nesplnění zákonných podmínek pro zahájení trestního stíhání, nedostatečně odůvodněná usnesení policejního orgánu a státního zástupce a existenci procesních a hmotněprávních vad trestního řízení. Upozornil, že policejní orgán účelově zaměňoval zprávu EZÚ se zprávou na zařízení Verdex, přijal nepodložené úsudky o legalitě zařízení Golden Horse a neinformoval stěžovatele o existenci a závěrech znaleckého posudku znalce Ing. Bernatíka; podle stěžovatele policejní orgán nedisponoval důkazy, které by prokazovaly naplnění objektivní stránky trestného činu neoprávněného provozování hazardní hry. Stěžovatel setrval na tvrzení, že stran jeho osoby absentuje odůvodnění subjektivní stránky trestného činu, neboť není jasné, jak by se mohl dopustit protiprávního jednání, když se řídil závazným závěrem státního orgánu. K významu právního rozboru či technické zprávy připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle které existence takové listiny zakládá určitou vyvratitelnou domněnku o dobré víře a absenci úmyslu či hrubé nedbalosti v rámci jednání stěžovatele jako pachatele trestné činnosti a je na orgánech činných v trestním řízení, aby tuto domněnku vyvrátily prostřednictvím důkazů, a nikoliv pouze za pomoci spekulací a domněnek. Přestože stěžovatel odůvodnil, na základě jakých podkladů nabyl jistotu o legalitě provozu zařízení Quizard a Golden Horse, policejní orgán a státní zástupce se snažili dovodit existenci subjektivní stránky trestného činu ze zástupných argumentů o fungování údajné zločinecké skupiny a o používání praktik (komunikace přes Wickr, změna společností), které však nejsou samy o sobě zákonem zakázané, státní zástupce argumentoval i články z tisku o tzv. kvízomatech, i když kvízomaty nejsou zařízeními typu Quizard či Golden Horse. Stěžovatel považuje praxi správních orgánů za represivní, cílenou na likvidaci podnikání vybraných subjektů, bez důkazů o nelegálnosti provozování uvedených zařízení. Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem státního zástupce, že posouzení, zda určité zařízení pro hru naplňuje při svém provozu zákonnou definici hazardní hry, je otázkou právní, a zdůraznil, že v rámci posouzení objektivní stránky trestného činu je třeba zodpovědět i otázky odborné, jako je např. otázka náhodnosti algoritmu příslušného zařízení a v principu fungování vědomostní hry. V případě technických zařízení je to právě EZÚ jako akreditovaný subjekt, který posoudil algoritmus používaný zařízením Quizard a dospěl k závěru, že nesplňuje požadavky §1 odst. 2 a 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. Stěžovatel označil i další úvahy státního zástupce vážící se k posouzení charakteru hry za libovolné, popř. ve vztahu ke kvízomatům za irelevantní. V závěru ústavní stížnosti setrval na tvrzení, že naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu je v jeho případě vyloučeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k otázce ústavněprávní způsobilosti přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, že akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání a oprávnění zasáhnout spojoval pouze s mimořádnými situacemi, které nebylo možné odčinit jinak, např. byla-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [(srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (N 43/5 SbNU 363), nález sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (N 30/17 SbNU 221), usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02 ze dne 6. 11. 2002, usnesení II. ÚS 364/03 ze dne 14. 7. 2003 a další, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz)]. V obecné rovině pak mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467) a další]. Pokud Ústavní soud přistoupil ke zrušení usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, učinil tak zcela výjimečně v situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování; i zde však zdůraznil, že mu z hlediska vytyčených pravomocí nepřísluší takové rozhodnutí jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivně s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4016/13 ze dne 30. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 583/14 ze dne 21. 5. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 3550/14 ze dne 19. 11. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 47/15 ze dne 19. 2. 2015 a další).
8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy přisvědčit. Z napadených usnesení je zřejmé, že policejní orgán formuloval skutky v jejich základních obrysech tak, jak odpovídalo důkazní situaci v době rozhodování. Je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení prověřují jednání celé skupiny obviněných osob a že jednání stěžovatele zatím důvodně považují za její součást. Popis a formulaci zachycující skutky tak, jak k nim mělo dojít, stejně jako popis, na základě jakých poznatků policejní orgán dospěl ke svým závěrům, Ústavní soud nepovažoval za nepřijatelně nedostatečný, neboť z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá tr. řádu) a obviněný tak byl seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Od usnesení o zahájení trestního stíhání nelze očekávat, že v něm budou vyřešeny všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají, postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Důvodnost obvinění je ostatně předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaných skutků.
9. Trestná činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, spočívá zjednodušeně řečeno v provozování hazardních her organizovanou skupinou, a to prostřednictvím výherních zařízení různých typů. Právě posouzení, zda předmětná technická zařízení jsou takového typu, že ke svému provozu (ne)potřebují povolení Ministerstva financí ČR, bude nepochybně předmětem dokazování. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vzal v úvahu, že argumenty, kterými stěžovatel zpochybňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, budou nepochybně podrobně zváženy a vypořádány v následujících fázích trestního řízení. Nadto lze snad pouze poznamenat, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé a že obhajoba bude mít dostatek příležitosti naléhat na řádný průběh dokazování, kterému bude odpovídat přijetí adekvátních skutkových závěrů.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu