ECLI:CZ:US:2019:2.US.3050.18.1
sp. zn. II. ÚS 3050/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZ IZOLACE, s. r. o., se sídlem Blanická 834/140, Ostrava - Stará Bělá, právně zastoupené Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 1204/8, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2017 č. j. 68 Co 308/2017-211 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 7. 2017 č. j. 41 C 6/2014-204, spojené s návrhem na zrušení §4 odst. 1 písm. b) zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 9. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost směřující proti v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka namítá porušení svých ústavně garantovaných práv dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Dále navrhuje zrušení v záhlaví citované části zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
2. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání, které stanovuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).
3. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva (viz §75 odst. 1 téhož zákona). Předpokladem pro uplatnění tohoto ustanovení je, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že prostřednictvím §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřena zásada subsidiarity jakožto jedna z hlavních zásad ovládajících řízení o ústavních stížnostech. Dle ní je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, ústavní stížností se zásadně lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným." Ústavní stížnost je v tomto smyslu prostředkem ultima ratio, tj. institucionálním mechanismem, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
5. Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře. Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti nesplňující předpoklady přípustnosti i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101); usnesení sp. zn. I. ÚS 556/17 ze dne 9. 3. 2017; usnesení sp. zn. IV. ÚS 836/09 ze dne 6. 5. 2009].
6. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57); usnesení sp. zn. I. ÚS 4234/12 ze dne 23. 7. 2013]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikaturní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1671/11 ze dne 12. 4. 2012; usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005].
7. Stěžovatelka sice tvrdí, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, nicméně toto tvrzení dále nerozvíjí žádným relevantním způsobem; pouze brojí proti - dle jejího názoru - příliš vysokému soudnímu poplatku a obecně proti zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek i ve vztahu k odvolacímu řízení. Její nesouhlas s výší a samotnou existencí soudních poplatků ovšem nelze považovat za podstatný přesah jejich vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelka nijak nevysvětluje ani to, proč nepodala dovolání k Nejvyššímu soudu, ačkoliv byla v napadeném usnesení městského soudu řádně poučena, že tak učinit může, tj. proč nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv v souladu s §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu. Nakonec stěžovatelka nijak nevysvětluje ani skutečnost, proč podává ústavní stížnost až téměř po roku ode dne, kdy jí bylo doručeno napadené usnesení městského soudu.
9. Namísto toho se stěžovatelka dovolává - bez jakéhokoliv relevantního vysvětlení - přípustnosti své ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve světle shora popsaných okolností by tento postup představoval toliko mimořádně pohodlný způsob, jak obejít zákonem stanovenou povinnost vyčerpat všechny dostupné prostředky ochrany práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jakož i povinnost podat ústavní stížnost v dvouměsíční lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takový postup nemůže Ústavní soud aprobovat.
10. Ze všech výše uvedených důvodů lze shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto nelze projednávanou ústavní stížnost považovat za přípustnou. Ústavním soudu proto nezbylo, než nyní posuzovanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
11. Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaných napadených ustanovení, podaných na základě §74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, jenž podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj