ECLI:CZ:US:2019:2.US.3115.18.1
sp. zn. II. ÚS 3115/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. B., t. č. Věznice P. O. BOX 1, Mírov, zastoupeného Mgr. Martinou Nimmrichterovou, advokátkou, sídlem Blahoslavova 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2018 č. j. 7 Tdo 804/2018-31, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2018 č. j. 10 To 54/2018-326 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. ledna 2018 č. j. 2 T 83/2017-286, za účasti Okresního soudu v Jičíně, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
2. Ze spisu Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 2 T 83/2017, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (shrnutě vyjádřeno) ve Věznici Valdice před pracovníky Generální inspekce bezpečnostních sborů nepravdivě obvinil vychovatele M. Ř. z fyzického napadení své osoby způsobem popsaným ve výroku rozsudku, přestože ve skutečnosti opustil kancelář vychovatele nezraněný, vychovateli slovně vyhrožoval, na cele se sebepoškodil a nechal se lékařsky ošetřit, to vše s úmyslem pomstít se vychovateli za projednaný kázeňský přestupek a přivodit mu trestní stíhání, což by vedlo ke ztrátě jeho zaměstnání. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodné, z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel vznesl skutkové námitky, které stály mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neodpovídaly ani žádnému z dalších dovolacích důvodů a ani nemohly vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně za účelem ochrany základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Týmiž rozsudky okresního a krajského soudu bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobžalovaného R. M.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům nesprávná skutková zjištění, nesprávné právní posouzení a vadný procesní postup, který předcházel přijetí napadených rozhodnutí. Tvrdil, že v řízení nebyl proveden jediný objektivní důkaz např. kamerovým záznamem, a okresní soud vycházel pouze z výpovědi poškozeného, jehož postavení je nesrovnatelné s postavením stěžovatele. Poškozený je ve služebním poměru k Vězeňské službě České republiky a ve společném zájmu s ním jednaly i další osoby (svědci), kteří byli vedeni společným cílem, a to neprokázat tvrzení stěžovatele. Stěžovatel je pravomocně odsouzeným vězněm, v podřízeném postavení vůči osobám ve služebním poměru, a pokud v řízení podaly svědeckou výpověď další pravomocně odsouzené osoby, lze mít za to, že jejich výpovědi byly významně ovlivněny představou toho, jak diametrálně odlišné důsledky by pro ně představovalo přiklonit se na stranu osob ve služebním poměru k Vězeňské službě nebo na stranu osoby již odsouzené. Stěžovatel navrhoval, aby okresní soud provedl důkazy, kterými by byly výpovědi odsouzených svědků vyvráceny (znalecké posudky, vyšetření na detektoru lži, prověrka na místě a další), okresní soud však návrhům obhajoby nevyhověl, aniž by svoje rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnil. Stěžovatel uzavřel, že orgány činné v trestním řízení přistupovaly ke stěžovateli jako k viníkovi, který si vše vymyslel, čímž porušily princip presumpce neviny.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. V oblasti dokazování hlava pátá Listiny neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)]. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Okresní soud založil svá skutková zjištění na důkazech řádně provedených (výpovědi obžalovaných, svědecké výpovědi zaměstnanců věznice a osob vykonávajících trest odnětí svobody, jakož i listinných důkazů), podrobně popsaných, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil.
10. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu též vyplynulo, že důkaz kamerovými záznamy nebyl pominut, nicméně bylo zjištěno, že oznámený konflikt dne 19. 10. 2016 nebyl zaznamenán, neboť kamery jsou nainstalovány pouze v on-line systému bez záznamu. K návrhu na dokazování znaleckým posudkem k obecné věrohodnosti všech vyslechnutých svědků okresní soud uvedl, že specifickou věrohodnost si posuzuje sám a o obecné věrohodnosti, tj. schopnosti zapamatovat si prožitý děj a následně jej správně reprodukovat, neměl žádné pochybnosti. Okresní soud též přiměřeným a zcela dostatečným způsobem odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na vyšetření na detektoru lži, prověrku v místě a opětovné výslechy označených svědků. Lze tedy mít za to, že šlo o návrhy důkazů, od jejichž provedení si nebylo lze slibovat významnější zjištění z hlediska viny obžalovaných. Neprovedení takových důkazů nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť ta nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51), rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96].
11. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzenému porušení zásady presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Obžalovanému musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána a tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645)]. Uplatnění zásady presumpce neviny (a z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo) však není namístě, pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, jak se stalo i v posuzované věci, že o zjištěném skutkovém stavu nemá důvodné pochybnosti. Jinými slovy vyjádřeno, presumpce neviny neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3958/17 ze dne 9. 1. 2018 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
12. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že okresnímu soudu a krajskému soudu nelze vytknout porušení stěžovatelových práv či svévoli v postupu a rozhodování o vině a trestu. Ústavní soud respektoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přiměřeným způsobem vyložil, proč nemohl stěžovatelovy dovolací námitky věcně projednat.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu