ECLI:CZ:US:2019:2.US.4164.18.1
sp. zn. II. ÚS 4164/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. F., právně zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 6. 2018 č. j. 99 Nc 5201/2016-737, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 214/2018-860, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 7. 2018 č. j. 99 Nc 5201/2016-740 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 215/2018-864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její práva dle č. 4 odst. 1, čl. 14 odst. 1, čl. 31, č. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že dotčené obecné soudy rozhodovaly o úpravě styku nezletilého syna stěžovatelky s otcem, jakož i o související otázce místní a věcné nepříslušnosti Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Stran napadeného usnesení okresního soudu ze dne 28. 6. 2018 a usnesení krajského soudu ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 214/2018-860 lze stručně konstatovat, že tato rozhodnutí se týkají otázky posouzení námitky stěžovatelky, že ve věci rozhodují místně a věcně nepříslušné soudy. Okresní soud napadeným usnesením ze dne 28. 6. 2018 zamítl uvedenou námitku stěžovatelky. O odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud tak, že rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K napadenému usnesení okresního soudu ze dne 2. 7. 2018 a usnesení krajského soudu ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 215/2018-864 lze stručně uvést, že jimi bylo rozhodnuto o návrzích stěžovatelky a otce nezletilého na nařízení předběžného opatření. Okresní soud předběžným opatřením stanovil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každou sobotu od 10:00 hod. do 14:00 hod., přičemž v lichém týdnu převezme otec nezletilého ke styku na adrese X1 (tj. již nikoli na adrese X2) a v sudém týdnu převezme nezletilého na nové adrese matky v X3, Spolková republika Německo (dále též "SRN"). Okresní soud tím reagoval na oznámení matky o změně bydliště. O odvolání stěžovatelky a otce nezletilého rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu změnil a předběžným opatřením nařídil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každou sobotu od 8:00 hod. do 12:00 hod., přičemž v lichém týdnu převezme otec nezletilého na adrese X1 a v sudém týdnu zas na adrese X3, SRN, a po ukončení styku nezletilého matce na stejných místech předá.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá celou řadu pochybení obecných soudů, příp. otce nezletilého. Zaprvé má za to, že není dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Zadruhé, dle mínění stěžovatelky dochází k průtahům v řízení před obecnými soudy, neboť byť byl nezletilý svěřen do péče matky již v roce 2016, tak doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o stanovení výživného. Zatřetí, stěžovatelka uvádí, že - stručně řečeno - nová úprava styku nezletilého s otcem je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a nespravedlivá, neboť každé dva týdny jsou stěžovatelka a nezletilý nuceni překonávat velké vzdálenosti mezi X3, SRN, a X1. Začtvrté, v rozporu s nejlepším zájmem dítěte je dle stěžovatelky i to, že styk otce s nezletilým je stanoven od 8:00 hod. do 12:00 hod., což údajně nezletilému narušuje přirozený biorytmus. Nakonec stěžovatelka namítá, že otec nezletilého není schopen zajistit nezletilému v době styku vhodný program, péči, stravu a bezpečnost (např. používá nevhodnou autosedačku) a ostatně o styk s nezletilým neprojevuje ani vážný zájem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stran přípustnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná pouze zčásti.
5. Podle §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná - ať již tvrzená nebo skutečná - pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Naopak, Ústavní soud je zásadně povolán k posouzení ústavnosti řízení až po pravomocném skončení věci. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti konečným, nikoliv dílčím (procesním) rozhodnutím.
6. Proto pro nepřípustnost Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3345/18 ze dne 24. 10. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Vázanost právním názorem instančně vyššího soudu nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011].
7. Z obsahu napadených usnesení krajského soudu ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 214/2018-860 a okresního soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 99 Nc 5201/2016-737 se podává, že krajský soud jakožto soud odvolací zrušil citované rozhodnutí okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci tedy nebylo vydáno konečné rozhodnutí a řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Stěžovatelka se může domáhat ochrany svých ústavně zaručených hmotných i procesních práv v řízení před okresním soudem, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které jí zákon poskytuje. Zůstává ji zachována i možnost bránit se proti konečnému rozhodnutí ve věci prostřednictvím ústavní stížnosti.
8. Nelze opomenout ani skutečnost, že krajský soud v napadeném usnesení zavázal prvostupňový soud k tomu, aby se vypořádal s možností aplikace čl. 15 a čl. 17 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, na projednávaný případ a vyřešil tak otázku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Dále krajský soud instruoval prvostupňový soud, aby neprodleně vyřešil otázku úpravy výživného, a to s přihlédnutím k právní úpravě obsažené v nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Okresní soud je vázán právním názorem krajského soudu (§226 odst. 1 občanského soudního řádu). Lze proto spolehlivě očekávat, že o těchto námitkách stěžovatelky, které jsou prakticky totožné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, budou obecné soudy v dohledné době rozhodovat. Případný kasační zásah Ústavního soudu nebo předjímaní toho, jak má být ve věci rozhodnuto, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 214/2018-860 a usnesení okresního soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 99 Nc 5201/2016-737 musí být nyní posuzována ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Co se týče tvrzených průtahů v řízení, tak dle ustálené judikatury Ústavního soudu je stěžovatelka povinna ještě před podáním ústavní stížnosti podat stížnost na průtahy v řízení podle §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 663/01 ze dne 19. 2. 2002 (N 16/25 SbNU 121)]. Pakliže tak stěžovatelka neučinila, je nezbytné považovat v tomto rozsahu ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Stran napadených usnesení okresního soudu ze dne 2. 7. 2018 č. j. 99 Nc 520/2016-740 a krajského soudu ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 215/2018-864 Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti je možné konstatovat mj. v situaci, kdy je Ústavní soud přesvědčen, že tato stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud totiž není součástí ani vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy), pročež mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výhradně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatelky, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Není tudíž samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost napadených rozhodnutí nebo předkládá-li stěžovatelka (údajně) lepší a vhodnější způsob úpravy vzájemných poměrů mezi účastníky řízení.
12. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení o nepřípustnosti dovolání.
13. S ohledem na svou ustálenou judikaturu byl ale Ústavní soud nucen vzít do úvahy skutečnost, že nyní posuzovanou ústavní stížností je napadeno předběžné opatření o úpravě styku s nezletilým. Ústavněprávní přezkum předběžného opatření musí zohledňovat jeho prozatímní povahu, jakož i skutečnost, že jím není prejudikován konečný výsledek řízení z hlediska hmotného práva. Jeho nařízení navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo mezi účastníky řízení co nejrychleji k úpravě vzájemných poměrů. V souladu s výše uvedenými základními východisky nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přehodnocoval názory obecných soudů stran důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření či prodloužení doby jeho trvání. Jeho přezkum se v podstatě soustředí jen na to, jestli předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), jestli bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - tzv. omezený test ústavnosti [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2950/16 ze dne 7. 11. 2016 (N 209/83 SbNU 331); nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); usnesení sp. zn. III. ÚS 2710/18 ze dne 13. 11. 2018].
14. Výše uvedené lze plně vztáhnout i na rozhodování obecných soudů o předběžném opatření v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59); nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012 (N 80/65 SbNU 91); usnesení sp. zn. III. ÚS 2862/13 ze dne 30. 9. 2015; usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011 a mnoho dalších].
15. Ústavní soud posoudil ústavnost napadených usnesení prostřednictvím třístupňového omezeného testu ústavnosti a dospěl k závěru, že jím prošel. V prvním kroku testu Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zejména §74 a násl.) a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (zejména §1 odst. 3, §12, §28, §466 a násl.).
16. Stran druhého kroku testu Ústavní soud připomíná, že otázce příslušnosti soudů se věnují napadená usnesení krajského soudu ze dne 3. 9. 2018 č. j. 11 Co 214/2018-860 a okresního soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 99 Nc 5201/2016-737, proti nimž byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou [v podrobnostech viz bod 6 až 10 odůvodnění]. Ústavní soud proto nemůže ani na tomto místě předjímat odpověď na ni. Dle Ústavního soudu k tomu postačuje uvést, že mezi účastníky původního řízení v minulosti patrně existoval konsenzus, že Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni jsou věcně a místně příslušnými soudy [srov. §467 a §3 zákona o zvláštních řízeních soudních]. Protože však u stěžovatelky a nezletilého došlo v mezidobí ke změně bydliště (v současnosti oba žijí v X3, SRN), příslušnost výše uvedených soudů se stala spornou a v řízení vyvstala otázka, zda by mělo dojít k jejímu přenesení na jiný - ať už tuzemský nebo cizokrajní - soud. Situaci dále komplikuje skutečnost, že mezi stěžovatelkou a otcem nezletilého neexistuje shoda, zda otec souhlasil s přestěhováním dítěte do SRN, a dle krajského soudu nebylo zatím spolehlivě prokázáno ani tvrzení matky, že se s nezletilým trvale zdržuje v SRN. Posouzení otázky příslušnosti výše jmenovaných soudů je tudíž závislé na celé řadě skutkových okolností, jež buď nebyly do dnešního dne spolehlivě zjištěny, nebo přinejmenším nejsou součástí napadených rozhodnutí. Ústavní soud uzavírá, že přinejmenším v tomto momentě nemá za prokázané, že Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni byly nepříslušnými soudy.
17. Ve třetím kroku testu Ústavní soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí nejsou projevem svévole. O svévoli by se jednalo např. tehdy, pokud by obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení zákona nebo by je interpretovaly způsobem, jenž popírá jejich podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. K takové situaci ovšem nedošlo, neboť napadená usnesení nijak nevybočují ze zákonného rámce a neodchylují se od závěrů vyplývajících z ustálené judikatury Ústavního soudu a obecných soudů.
18. Ústavní soud nad rámec uvedeného zkoumal, zda jsou napadená rozhodnutí v souladu s nejlepším zájmem nezletilého. Nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je principem, který by měl být zohledněn a považován za přední hledisko při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Jedná se flexibilní koncept, který je nutné posuzovat v kontextu komplexního zjištění skutkového stavu v individuálním případě. Tento závěr ostatně vyplývá i z Obecného komentáře Výboru pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, bod 32, v němž je uvedeno, že "koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte."
19. Touto optikou posuzoval Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu, jímž bylo stanoveno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každou sobotu od 8:00 hod. do 12:00 hod., přičemž v lichém týdnu převezme otec nezletilého v X1 a v sudém týdnu v X3, SRN, a po ukončení styku předá nezletilého matce na stejných místech. Stěžovatelka první řadě namítala, že naznačená úprava styku je pro nezletilého extrémně zatěžující a nutnost přesouvat se mezi X3 a X1 se negativně odráží na jeho zdraví. Ústavní soud plně chápe, že citlivost na přesuny a míra adaptability může být u každého dítěte rozdílná. Nelze proto a priori vyloučit, že opakující se nutnost dojíždět do města vzdáleného cca 90 km - což odpovídá vzdálenosti mezi Plzní X1 a X3, SRN - může být za určitých okolností pro dítě zatěžující až do té míry, že se ocitne v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Nic však nenasvědčuje tomu, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy, natož v řízení před Ústavním soudem, tvrdila dostatečně konkrétní a důvěryhodné skutečnosti, které by takový závěr mohly odůvodnit. Naopak z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti se spíš podává, že stěžovatelka se snaží účelově dosáhnout příznivější a pro ni samotnou pohodlnější úpravu podmínek styku mezi nezletilým a jeho otcem. Ústavní soud proto nemohl této námitce přisvědčit.
20. Další stěžovatelčina námitka úzce souvisí s tou předchozí. Stěžovatelka totiž tvrdí, že stanovení styku nezletilého s jeho otcem každou sobotu v čase od 8:00 hod. do 12:00 hod. narušuje přirozený biorytmus nezletilého a neumožňuje mu odebrat se k odpolednímu spánku, pročež je v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Ústavní soud - aniž by překládal vlastní úvahy stran možnosti či nemožnosti nezletilého odebrat se k odpolednímu spánku - poukazuje na skutečnost, že právě z důvodu lepšího souladu času styku s denním režimem nezletilého přistoupil krajský soud ke změně usnesení prvostupňového soudu. Krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení zevrubně zabýval tím, jaký je denní režim nezletilého, jaká je jeho potřeba odpoledního odpočinku a jaký čas styku s otcem by těmto potřebám nejlépe vyhovoval. Ústavní soud nepovažuje úvahy krajského soudu za svévolné, nelogické, ignorující zájmy nezletilého nebo protiústavní z jakéhokoliv jiného důvodu.
21. Ústavní soud závěrem apeluje na oba rodiče, aby respektovali nejlepší zájem svého nezletilého syna, protože jejich procesní postup v řízení před obecnými soudy a jejich výchovné působení může buď přispět k harmonickému rozvoji nezletilého, nebo naopak způsobit nenávratné škody na jeho psychice.
22. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 215/2018-864, a to s ohledem na krátkou dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu