ECLI:CZ:US:2019:2.US.4264.18.1
sp. zn. II. ÚS 4264/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, právně zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018 č. j. 12 Co 620/2017-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě.
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Okresní soud ve Vyškově v rámci exekučního řízení usnesením ze dne 16. 10. 2017 č. j. 25 Nc 2773/2009-51 zastavil exekuci nařízenou tímtéž soudem a zamítl návrh povinné na odklad této exekuce. O nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech soudního exekutora rozhodl tak, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce.
4. Krajský soud v Brně na základě odvolání povinné i soudního exekutora ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žádný z účastníků zastavení exekuce procesně nezavinil a že oprávněný v době podání návrhu důvodně vycházel z existence vykonatelného rozhodčího nálezu.
5. Podle stěžovatele nelze na něm spravedlivě požadovat, aby v obdobných případech sám nesl tíhu nákladů exekuce. Stěžovateli nejen nebyla přiznána odměna za provedení exekuce, ale nebyly mu přiznány dokonce ani hotové výdaje exekuce, které sám vynaložil. Krajský soud v Brně tak v konečném důsledku svým usnesením vytvořil stav, kdy stěžovatel coby soudní exekutor sám nese náklady exekuce, které činí 21 858,80 Kč. Tento stav je ovšem podle názoru stěžovatele nezákonný a ústavní stížností napadeným usnesením bylo zasaženo do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ve věci je nezbytné zohlednit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech soudního exekutora v částce, kterou lze chápat jako bagatelní (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1639/18 ze dne 8. 1. 2019 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto případech se jedná o částku, která s ohledem na svou výši není - sama o sobě - schopna představovat porušení základních práv a svobod. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále plyne, že skutečnost, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, nelze bez dalšího považovat za protiústavní (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18 ze dne 4. 9. 2018). Zásah do základních práv a svobod stěžovatele by v takových případech mohla být vyvolána pouze extrémní svévolí, a nikoli jen nesprávnou interpretací či aplikací podústavního práva.
8. V tomto kontextu Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a shledal, že zásah do základního práva by bylo možné shledat pouze v extrémní situaci svévole při interpretaci ustanovení právního předpisu, tedy pokud by obecný soud svůj závěr řádně neodůvodnil, nebo pokud by se odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo jinak vybočovalo z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. K tomu však v daném případě nedošlo. Krajský soud, proti jehož usnesení ústavní stížnost směřuje, odůvodnil svůj závěr o nákladech exekučního řízení dostatečným způsobem a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná.
9. Ústavní soud tedy po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí a že v dané věci není důvod odchýlit se od předchozích rozhodnutí o ústavních stížnostech stěžovatele ve srovnatelných věcech (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2801/18 ze dne 20. 11. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 3063/18 ze dne 23. 10. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3310/18 ze dne 19. 2. 2019, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 4155/18 ze dne 19. 2. 2019).
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu