ECLI:CZ:US:2019:2.US.4289.18.1
sp. zn. II. ÚS 4289/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Věry Nouzákové a 2/ Miroslava Nouzáka, obou právně zastoupených Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018 č. j. 18 Co 121/2017-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým mělo být zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 3 C 3/2012 ze dne 18. 7. 2012 bylo rozhodnuto tak, že se určuje, že rodinný dům ... byl ke dni úmrtí Václava Kordy ve spoluvlastnictví podílem 1/2 ve společném jmění manželů Václava Kordy a Věry Kordové a podílem 1/2 ve vlastnictví Věry Nouzákové (výrok I.) a žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům náklady řízení (výrok II.). Proti výroku I. i II. rozsudku žalovaní (stěžovatelé) podali odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 75/2013-134 ze dne 20. 3. 2013 byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů. Proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v celém jeho rozsahu, žalovaní (stěžovatelé) podali dovolání.
3. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č. j. 22 Cdo 3732/2013-161 ze dne 11. 6. 2014 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání. Městský soud v Praze následně ve věci samé rozhodl tak, jak mu ukládal dovolací soud, ve výroku o nákladech řízení rozhodl, že tyto plně úspěšným žalovaným (stěžovatelům) nepřiznal.
4. Proti výroku o nákladech řízení podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud mu vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. Učinil tak usnesením č. j. 22 Cdo 5951/2017-260 z 30. 5. 2018, v němž dovodil, na rozdíl od nižších soudů, že úspěch žalovaných v dané věci je ve smyslu §142 o. s. ř. úspěchem nikoli částečným, nýbrž plným. Městský soud v Praze usnesením č. j. 18 Co 121/2017-266 ze dne 15. 10. 2018 znovu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k názoru, že na věc je třeba aplikovat §150 o. s. ř., neboť posoudil celý spor v kontextu s dalšími podobnými spory, v nichž jsou účastníky nejbližší příbuzní, a dovodil, že by přiznání náhrady nákladů v souzené věci jejich vzájemné konflikty ještě více vyhrotilo.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že k porušení jejich ústavně zaručených práv došlo nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu, podle kterého mělo být o náhradě nákladů rozhodnuto dle úspěchu ve věci, aniž by docházelo ke korekci práva na náhradu nákladů úspěšného účastníka, a vydáním rozhodnutí bez toho, aby stranám byla dána možnost ve věci vyjádřit svá stanoviska.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku usnesení odvolacího soudu. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
8. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177). Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
9. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl. Městský soud v Praze aplikoval na věc stěžovatelů ustanovení §150 o. s. ř. Moderace podle §150 o. s. ř. je výjimečný prostředek, který cílí na extrémní situace, v nichž existují důvody hodné zvláštního zřetele, a v zájmu spravedlnosti je namístě moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02).
10. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Při posuzování ústavnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je vždy podstatnou ta skutečnost, zda obecný soud svůj postup ve věci řádně odůvodnil, tj. zda uvedl okolnosti, které ho vedly k odchýlení se od obecných zásad při určování náhrad nákladů řízení. Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud tyto okolnosti uvedl, byť je můžou stěžovatelé hodnotit odlišně.
11. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení přímo proti použití §150 o. s. ř. nevyslovil, závazný právní názor se týkal pouze posouzení úspěchu stěžovatelů v řízení; Nejvyšší soud na rozdíl od soudu odvolacího považoval jejich úspěch za plný, nikoli částečný.
12. Pokud jde o namítanou překvapivost rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak z kontextu případu je zřejmé, že §150 o. s. ř. byl aplikován již soudem I. stupně a byl odůvodněn zejména rodinnými vztahy účastníků řízení a jejich chováním k sobě navzájem. V odvolání pak stěžovatelé měli možnost proti aplikaci §150 o. s. ř. brojit, což také učinili.
13. V postupu odvolacího soudu Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu