ECLI:CZ:US:2019:2.US.487.19.1
sp. zn. II. ÚS 487/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 11. 2018, č. j. 31 To 418/2018-124, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"). Krajský soud tímto usnesením zamítl stížnost stěžovatele podanou proti usnesení Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 9. 2018, č. j. 6 PP 95/2018-109, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených (zkráceně vyjádřeno) samostatnými rozsudky Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.
2. Napadené usnesení krajského soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní práva na soudní ochranu podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále zásadu legality podle čl. 39 Listiny a zásadu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že oba soudy prognózu vedení řádného života, jako jednu z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, odvodily z jeho trestní minulosti, čímž se dopustily rovněž porušení shora uváděné zásady zákazu dvojího přičítání. Stěžovatel rovněž uvádí, že ve věci rozhodující soudce k němu nepřistupoval spravedlivě, neboť "od samého začátku snižoval jeho důstojnost a svými výroky, které hraničí se slušností a zákonností, ho v průběhu celého jednání osočoval."
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet (podrobně viz zejména nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018; veškerá rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
5. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený skutečně v konkrétním případě prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
6. Přestože - jak je zmíněno výše - Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah přesto namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu např. tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, a také nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017].
7. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám nicméně dospěl Ústavní soud v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím (a rovněž shora citovaným usnesením okresního soudu) porušeny nebyly. Tato rozhodnutí totiž netrpí vadami, pro které by byl nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, neboť obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, když zejména akcentovaly, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro vyhovění jeho žádosti. Nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy, aniž by však hlouběji rozvedl ústavněprávní rozměr věci, čímž ovšem z Ústavního soudu činí další přezkumnou instanci, což je však role, která mu nepřísluší.
8. Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že prognózu vedení řádného života, jako zákonnou podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, odvodily toliko z jeho trestní minulosti (srov. s. 8-12 usnesení krajského soudu). Krajský soud totiž vzal v potaz řadu dalších aspektů. Zohlednil, že na straně stěžovatele nelze shledat přesvědčivé projevy lítosti, resp. projevy sebekritičnosti vůči předchozímu způsobu života. Zpochybnil stěžovatelův argument, že má zajištěno trvalé bydlení (u své matky ve Z.), a to s poukazem na avizované zaměstnání v Praze (u společnosti X), což vyhodnotil tak, že by se stěžovatel v deklarovaném místě bydliště fakticky nezdržoval. Odůvodnil, proč nelze považovat za dostatečnou ani záruku výše zmíněné společnosti. Krajský soud dále přihlédl ke kritériím předvídaným v ustanovení §88 odst. 3 trestního zákoníku a poukázal na okolnost, že stěžovatel dobrovolně nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody, resp. doposud neučinil nic, z čeho by bylo možno dovodit snahu směřující k úhradě škody vzniklé trestnou činností [jak uvedl okresní soud (srov. s. 4 usnesení okresního soudu), z exekucí, jimiž je vymáhána částka kolem 15.000.000 Kč, odpovídající škodě způsobené trestnou činností, bylo doposud uhrazeno zhruba jen 5.000 Kč]. Krajský soud se též obsáhle a přesvědčivě vymezil vůči námitce, že trestní minulost stěžovatele by měla být při posuzování žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zcela přehlížena.
9. Z uvedeného je patrné, že závěry obecných soudů o nesplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v nyní projednávaném případě nejsou odůvodněny toliko nedostatečným paušálním odkazem na trestní minulost stěžovatele, ale konkrétními relevantními skutečnostmi vztahujícími se k osobě stěžovatele. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za nikterak nepřiměřené či svévolné a jejich další přehodnocování mu proto nepřísluší.
10. Lichá je proto i námitka ohledně tvrzeného porušení zákazu dvojího přičítání. Jak se totiž podává i ze shora citované judikatury, o tento případ by se jednalo tehdy, pokud by soudy zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, resp. okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Nic takového však v nyní projednávaném případě nebylo zjištěno, jelikož obecné soudy, jak bylo shora uvedeno, opřely důvody, pro které byla stěžovatelova žádost zamítnuta, nikoliv a pouze na základě okolností spáchané trestné činnosti. Takové odůvodnění rozhodně nepředstavuje protiústavní exces ve shora popsaném smyslu a také s ohledem na dříve zmíněnou zdrženlivost při přezkumu tohoto typu rozhodnutí obecných soudů.
11. Ústavní soud rovněž připomíná, že smyslem ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku není - a ani být nemůže - popření funkce výkonu trestu odnětí svobody spočívající též v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti. Zde Ústavní soud připomíná podstatu podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě všech relevantních okolností důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů. Povinností obecného soudu je proto kontextuálně zkoumat i minulé chování žadatele o podmíněné propuštění, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principů vztažených k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak plyne z obsahu napadeného usnesení (a rovněž obsahu předcházejícího usnesení okresního soudu), toto obecné soudy v nyní projednávaném případě učinily.
12. Bezpředmětná je rovněž námitka porušení spravedlivého procesu, s níž se přesvědčivě vypořádal již krajský soud. Na tomto místě proto postačí odkázat toliko na odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. s. 4-5 usnesení krajského soudu).
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno krajskému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu