ECLI:CZ:US:2019:3.US.1201.19.1
sp. zn. III. ÚS 1201/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem, sídlem Bykoš 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 sp. zn. 11 Tdo 1360/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2018 sp. zn. 15 To 32/2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. února 2018 sp. zn. 63 T 5/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele pod bodem I. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel, jeho manželka a spoluobviněný odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem napadený rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestech a nově ho uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. c) tr. zákoníku, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výpověď svědka M. H., z níž soudy dovodily, že mu prodal celkem 2400 rostlinek konopí indického, je i bez přihlédnutí k jeho obecné nevěrohodnosti nutno hodnotit jako přinejlepším spornou a nezpůsobilou sloužit jako klíčový důkaz prodeje sazenic konopí, přičemž i přes značné úsilí orgánů činných v trestním řízení byl dotyčný jediným ztotožněným svědkem údajného prodeje sazenic konopí. Jde-li o popis stěžovatele, jeho rodiny a vozidel, zatížil svědek svoji výpověď velkým množstvím nepřesností, které ve svém souhrnu zakládají důvodnou pochybnost, zda svědek skutečně - jak tvrdil - znal a opakovaně vídal stěžovatele. Důkaz rekognicí podle fotografie stěžovatele byl v trestním řízení shledán nepoužitelným. Nadto je třeba zdůraznit, že svědek byl zadržen krátce po údajné poslední předávce sazenic konopí se stěžovatelem, ale při domovní prohlídce u něj nebyly nalezeny sazenice, které by se typově či obsahem tetrahydrokanabinolu (dále jen "THC") shodovaly se sazenicemi nalezenými u stěžovatele. Ani svědkem M. H. zmíněnou komunikaci přes e-mailovou schránku a telefon se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit. Tento svědek v době své výpovědi byl vazebně stíhán, shodně jako stěžovatel, navíc ve stejné vazební věznici. Mohl se tak teoreticky dostat k údajům z trestního spisu, které si nepříliš dobře zapamatoval a pak použil ve výpovědi; motivací k takovému jednání mu mohla být naděje, že předstíranou spoluprací při odhalování trestné činnosti jiných osob dosáhne pro sebe nižšího trestu či jiných výhod. Svědek M. H. v přípravném řízení nebyl schopen spolehlivě popsat stěžovatele a v hlavním líčení využil svého práva a ve věci nevypovídal s ohledem na skutečnost, že by se mohl vystavit nebezpečí dalšího trestního stíhání.
6. Ručně psané vzkazy zajištěné při domovní prohlídce objektu v K., z nichž soudy vyvodily, že stěžovatel neznámo kdy a neznámo kam odvezl 500 kusů rostlinek konopí indického, byly nalezeny v nádobě na odpadky ve volně přístupné místnosti vchodu do objektu v K. Přes opakované žádosti stěžovatele nebyl zhotoven znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který by prokázal autorství. Stěžovatel trpí dysgrafií a dyslexií a nebyl by schopen takové vzkazy vůbec napsat, což dokládá odborné vyjádření PaedDr. Mileny Zelenkové. Nadto uvedené vzkazy byly (s výjimkou dvou z nich) založeny státním zástupcem do spisu až po podání obžaloby a obžalovaní se s nimi tak mohli seznámit až při hlavním líčení.
7. Stěžovatel vytýká, že soudy nepodrobily toxikologické analýze větší počet rostlin nebo celý získaný rostlinný materiál za tím účelem, aby bylo možné učinit spolehlivý závěr o obsahu THC v zajištěných rostlinách a o množství jím vypěstovaného konopí. Až na několik málo kusů nešlo o vzrostlé rostliny, ale o 10 cm velké sazenice konopí s nízkým obsahem THC. Při respektování zásady in dubio pro reo vyplývající z §2 odst. 2 tr. řádu bylo nutné posoudit množství vypěstovaného konopí podle hmotnosti upotřebitelného materiálu a obsahu THC v něm, nikoli prostým součtem rostlin.
8. Stěžovatel má za to, že kdyby Nejvyšší soud docenil jeho argumentaci (že skutek popsaný v rozsudku krajského soudu a rozsudku vrchního soudu nenaplňuje znaky skutkové podstaty, pod kterou byl jmenovanými soudy subsumován, bylo rozhodnuto za použití výkladu, který v neprospěch stěžovatele překračuje hranice diskreční pravomoci těmto soudům vyhrazené, a soudy se nedostatečně vypořádaly s provedeným dokazováním a námitkami stěžovatele, jakož i jeho důkazními návrhy), muselo by projednání dovolání Nejvyšším soudem nutně vést ke zrušení předchozích rozhodnutí a novému projednání věci.
9. Jako hrubě nepřiměřená se stěžovateli jeví i celková výše trestu, ačkoli byl formálně uložen v intencích soudy použité skutkové podstaty, a to zejména s ohledem na skutečnost, že na něj by mělo být hleděno jako na prvopachatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Jde-li o rozsudek krajského soudu, který zrušil (co do výroku týkajícího se stěžovatele) vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá výslovně, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal. Obsahově poměrně blízká výtka, že se s některými "vzkazy" zajištěnými při domovní prohlídce mohl obeznámit až při hlavním líčení, postrádá ústavněprávní relevanci již proto, že stěžovatel neuvedl, jakou skutkovou a právní argumentaci (nad rámec popření svého autorství těchto písemností) nemohl uplatnit.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
21. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit výtkami, že soudy zcela nekriticky uvěřily tvrzením svědka M. H., nezjistily spolehlivě, kdo sepsal "vzkazy" zajištěné při domovní prohlídce, a nepodrobily toxikologické analýze dostatečný počet rostlin konopí. Ústavní soud shledal, že skutková zjištění vrchního soudu mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu. Vrchní soud se nezpronevěřil ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování, které v akceptovatelném rozsahu doplnil, a jejich pečlivého zvážení dospěl k věcně udržitelným závěrům; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat, či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) a další].
23. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl oprávněn přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
24. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
25. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
26. Výpověď svědka M. H. vrchní soud nepřevzal "mechanicky" a bez dalšího, nýbrž ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2017 č. j. 11 To 115/2017-1012 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, přičemž zdůraznil, že touto výpovědí je třeba se zabývat detailněji. Jmenovaný svědek v dalším řízení odmítl vypovídat a předmětné rozpory v jeho tvrzeních - zejména co do počtu sazenic konopí, které mu stěžovatel prodal - nemohly být odstraněny, přesto krajský soud vycházel ze stěžovateli nepříznivého vyššího počtu sazenic. Tuto stěžovatelovu odvolací námitku vrchní soud uznal a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu zrušil, přičemž mu - vycházeje z menšího počtu těchto sazenic konopí - uložil nižší trest odnětí svobody. Jde-li o posouzení věrohodnosti výpovědi svědka M. H., obecnými soudy učiněné závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší.
27. Dlužno doplnit, že nikoli každý rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musejí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musejí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu).
28. Jde-li o "vzkazy" zajištěné při domovní prohlídce, vrchní soud věcně udržitelně konstatoval, že se nacházely v uzamčeném objektu, do něhož neměly přístup další osoby, přičemž ani obsah těchto písemností nevyvolává rozumné pochybnosti o tom, že jde o vzájemnou komunikaci stěžovatele se spoluobviněným.
29. Vrchní soud se zabýval rovněž stěžovatelovými výtkami týkajícími se toxikologického rozboru rostlin. Tento soud konstatoval, že činnost stěžovatele byla specifická tím, že nesměřovala k dopěstování rostlin konopí, ale spočívala v pěstování nedospělých sazenic konopí a jejich prodeji ještě v raném stádiu růstu dalším osobám. Kritérium obsažnosti THC je tudíž podle vrchního soudu "prakticky nepoužitelné", avšak současně tento soud na podrobně argumentovaném základě vysvětlil, že vyprodukoval-li stěžovatel se spoluobviněným za blíže popsaných okolností několik tisíc rostlin konopí, je tím vyloučeno naplnění pouze základní skutkové podstaty §283 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018 sp. zn. 11 Tdo 858/2018 a ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 11 Tdo 23/2018).
30. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
31. K námitce stěžovatele o nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvků represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však nenastala; nedošlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe (soudy dospěly k závěru, že stěžovatel byl při páchání trestné činnosti "iniciativnější" než spoluobviněný, neboť dal podnět k vybudování pěstírny a působil ve všech fázích procesu pěstování a distribuce rostlin konopí) a ani stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
32. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu (tzn. že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu) z ústavněprávních hledisek obstojí.
33. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
34. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu