ECLI:CZ:US:2019:3.US.1235.19.1
sp. zn. III. ÚS 1235/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2019 č. j. 19 Co 163/2018-415 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2018 č. j. 25 Nc 24/2017-378, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a D. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 25 Nc 24/2017-378 svěřil pro dobu před a po rozvodu manželství nezletilého syna a nezletilou dceru stěžovatele a vedlejší účastnice do péče vedlejší účastnice (výrok I.) a uložil stěžovateli přispívat pro dobu před rozvodem manželství na výživu nezletilého syna částkou 15 000 Kč měsíčně za období od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2017 a počínaje od 1. 6. 2017 částkou 20 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném vzniklý za období od 1. 6. 2014 do 31. 3. 2018 ve výši 254 000 Kč byl stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejší účastnice do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Na výživu nezletilé dcery uložil soud stěžovateli přispívat pro dobu před rozvodem manželství částkou 10 000 Kč měsíčně za období od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2017 a počínaje od 1. 6. 2017 částkou 15 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném takto vzniklý za období od 1. 6. 2014 do 31. 3. 2018 ve výši 82 000 Kč byl stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejší účastnice do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Městský soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat pro dobu po rozvodu manželství na výživu nezletilého syna částkou 20 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 15 000 Kč měsíčně (výrok III.). Styk stěžovatele s nezletilými dětmi nebyl upraven (výrok IV.). Soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 19 Co 163/2018-415 odvoláním podaným stěžovatelem napadený výrok II. rozsudku městského soudu změnil tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 6. 2014 do 31. 1. 2019 ve výši 254 000 Kč pro nezletilého syna a ve výši 82 000 Kč pro nezletilou dceru je stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejší účastnice do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.). Krajský soud i po doplnění dokazování k aktuálním poměrům účastníků konstatoval, že městský soud řádně zjistil skutkový stav, z něhož vyplývá, že oba rodiče shodně potvrdili, že hodnota stěžovatelova majetku činí 70 000 000 Kč a hodnota majetku na straně vedlejší účastnice 14 000 000 Kč. Lze tedy hovořit o zcela nadstandardním majetku jak vedlejší účastnice, tak stěžovatele a tvrzení stěžovatele o tom, že placení výživného ve výši stanovené městským soudem by pro něj bylo likvidační, je v příkrém rozporu s tím, co zjistil městský soud, ostatně již od vydání rozsudku městského soudu stěžovatel stanovené výživné téměř rok řádně hradí. Stěžovatel má nadstandardní majetkové poměry a nemůže jít k tíži nezletilých, že stěžovatel musí vynaložit určité částky na správu svého majetku, neboť výživné pro nezletilé je přednostní pohledávkou. Rovněž se krajský soud neztotožňuje s tím, že by se měl nezletilý podílet brigádami na nákladech rodiny, neboť jednak jde o řádného studenta střední školy, jednak prodělal v roce 2017 tři velmi závažné operace. Je pravdou, že i vedlejší účastnice má příjem z pronájmu domu v Praze v současné době ve výši 65 000 Kč měsíčně, nicméně zjištěným majetkovým a výdělkovým poměrům stěžovatele výživné tak, jak bylo stanoveno, zcela odpovídá, neboť příjmy vedlejší účastnice jsou oproti příjmům stěžovatele podstatně nižší, byť jsou rovněž nadstandardní. Námitka stěžovatele, že výživné nemělo být stanoveno zpětně, neboť vedlejší účastnice reagovala pouze na návrh stěžovatele na úpravu rodičovské zodpovědnosti, je podle krajského soudu nepřípadná, neboť jde o řízení nesporné, které je možno vést i bez návrhu a vedlejší účastnice tak mohla žádat o stanovení výživného i zpětně tak, aby výživné odpovídalo výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatele i oprávněným potřebám dětí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, když došlo ke znemožnění přístupu k soudu a k popření principu legitimního očekávání. Podle stěžovatele rozhodovaly oba soudy v rozporu s ustálenou soudní praxí a svými rozhodnutími dostaly stěžovatele do pozice, která může mít pro něj a jeho další děti negativní důsledky. Stěžovatel tvrdí, že soudy při svém rozhodování postupovaly formalistickým způsobem bez širších znalostí majetkových a zejména rodinných vztahů a vazeb. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně hodnotily všechny okolnosti případu, a to především v části týkající se výživného za nezletilého syna a nesprávně aplikovaly §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť opomenuly skutečnost, že vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, ale pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. Stěžovatel se domnívá, že se nezletilý syn může mírnou fyzickou cestou či po stránce duševní za úplatu zapojit do činností svých rodičů či u třetích osob, aby měl sám svůj příjem a nezatěžoval tak nadbytečně příjmy svých rodičů. Soudy stanovené výživné podle názoru stěžovatele neodpovídá potřebám nezletilého ani příjmům vedlejší účastnice. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s tím, jakým způsobem byl zjištěn skutkový stav, zejména hodnota jeho majetku, neboť nebylo přihlédnuto k nákladům na správu tohoto majetku, která činí 80 až 90 % jeho výnosu. Stěžovatel dále brojí proti rozhodnutí o zpětném doplatku výživného, neboť soudy mechanicky použily §922 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví dobu, ve které je možné určit výživné zpětně, a nebraly v úvahu, že v daném řízení byl navrhovatelem stěžovatel, a nikoliv vedlejší účastnice. Stěžovatel připomíná, že byl vždy v minulosti ochoten na žádost vedlejší účastnice uhradit částky na potřeby dětí i nad rámec dohody o výživném. Závěrem stěžovatel konstatuje, že stanovené výživné ve svém důsledku poškodí zájmy jeho dalších, byť již zletilých dětí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky městského soudu i krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že městský soud i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry ohledně výše stanoveného výživného řádně odůvodnily.
9. Ústavní soud předesílá, že v současné době neexistují v právním řádu České republiky pro soudy žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom soud přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úrovně [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav [§120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilých, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "supervizní" instancí v systému obecné justice [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Městský soud vycházel při svém rozhodování o výši výživného z dokazováním zjištěných finančních poměrů obou účastníků prokázaných z daňových přiznání, potvrzení o jejich zdanitelných příjmech, přehledů nákladů, smlouvy o zúžení společného jmění manželů, výpisů finančních transakcí, mzdových listů, výkazů zisku a ztrát, pokladních dokladů a zjištění obvyklé ceny jejich nemovitostí a dále provedl výslech účastníků a nezletilého. Městský soud vzal rovněž v úvahu věk nezletilých, stupně plněné školní docházky u obou nezletilých i náklady spojené se školní docházkou a rozsah a finanční náročnost jejich zájmových aktivit, vycházel i z výchovné zprávy opatrovníka obou dětí ze dne 21. 6. 2017 a ze dne 18. 12. 2017. V souvislosti s výpočtem nedoplatku na výživném přihlížel městský soud k platbám stěžovatele za školné obou dětí a k částce, kterou měsíčně posílal k rukám vedlejší účastnice.
11. Namítá-li stěžovatel nedostatky v procesu dokazování před městským soudem i krajským soudem, které měly spočívat v nesprávném (dle stěžovatele přepjatě formálním) hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Ústavní soud naopak konstatuje, že soudy při svém rozhodování vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Namítá-li stěžovatel, že nebylo přihlédnuto ke všem aspektům týkajícím se majetkových poměrů jeho i vedlejší účastnice, konstatuje Ústavní soud, že v případě stanovení výživného není nezbytné ocenit naprosto přesně veškerý majetek rodičů, nýbrž postačí posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Stěžejní pro určení rozsahu výživného jsou přitom podle §913 odst. 1 ve spojení s §915 odst. 1 občanského zákoníku schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, neboť zásada, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
13. Ústavní soud opakovaně judikuje (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 971/18 ze dne 11. 9. 2018), že dokazování ohledně výše příjmů v podnikatelské sféře je pro soud značně obtížné, což platí tím více u stěžovatelů, kteří jsou společníky obchodních společností a vlastní značný movitý i nemovitý majetek, jak je tomu i ve věci stěžovatele.
14. Uvedeným způsobem soudy v posuzované věci postupovaly, když vycházely z celkové majetkové situace stěžovatele, který dle provedeného dokazování disponuje nemovitým majetkem a úsporami v hodnotě cca 70 000 000 Kč. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489) Ústavní soud uvedl, že "považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Soudce, který ve věci výživného rozhoduje, by tak neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem". V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nepovažuje přiznanou výši výživného za natolik excesivní, aby ji bylo možno pokládat optikou nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 za způsobilou porušit právo rodiče na výchovu svých dětí. Je pravdou, že stanovené výživné je v nadstandardní výši, ta však v sobě odráží vysokou životní úroveň stěžovatele, jak předpokládá §915 odst. 1 občanského zákoníku. Podstatné je, že soudy nepostupovaly při stanovení výše výživného mechanicky, jak zapovídá citovaný nález, když vzaly v úvahu všechny okolnosti věci, včetně plateb stěžovatele ve prospěch nezletilých. Soudy přitom nemohly přihlížet ke stěžovatelem tvrzené skutečnosti, že vynakládá prostředky na své již zletilé děti, neboť nejde o další vyživovací povinnost podle §910 a násl. občanského zákoníku.
15. Namítá-li stěžovatel, že soudy ve svých výrocích o zpětném doplatku výživného aplikují mechanicky §922 odst. 1 občanského zákoníku, je nutno připomenout, že toto řízení je vedeno podle §466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, soud tedy není vázán návrhem účastníků řízení a je možno vést takové řízení i bez návrhu. Skutečnost, že v řízeních před obecnými soudy byl stěžovatel v roli navrhovatele, nebrání vedlejší účastnici požadovat výživné zpětně, jak již bylo stěžovateli sděleno krajským soudem v odůvodnění napadeného rozsudku.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu