ECLI:CZ:US:2019:3.US.1465.18.1
sp. zn. III. ÚS 1465/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Brabce, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2018 č. j. 68 Co 88/2018-109 a proti II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 10 C 368/2016-87, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, popř. výroků, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel dne 19. 12. 2011 požádal Ministerstvo obrany (dále jen "ministerstvo") o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Rozhodnutím Ministerstva obrany (dále jen "ministerstvo") ze dne 11. 8. 2015 č. j. 262001842/11/2015-1322 byla žádost stěžovatele o vydání osvědčení zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 21. 8. 2015 odvolání, které bylo postoupeno Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále jen "komise") jako odvolacímu orgánu. Dne 18. 5. 2016 komise odvolání stěžovatele zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila.
3. Dne 3. 10. 2013 požádal stěžovatel o zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 9. 2015 č. j. 70 Co 293/2015-42 bylo stěžovateli přiznáno zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 15 000 Kč, které mu následně vedlejší účastnice zaplatila. Dne 23. 12. 2015 požádal stěžovatel o další zadostiučinění za pokračující průtahy ve výši 30 000 Kč. Dne 15. 6. 2016 přiznala vedlejší účastnice stěžovateli zadostiučinění za průtahy od 3. 10. 2013 do 7. 9. 2015 ve výši 27 289 Kč; ve zbylém rozsahu, tedy v částce 2 711 Kč uplatněný nárok neuspokojila.
4. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 9 184 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za újmu, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené doby odvolacího řízení před komisí, tak, že mu náleží zadostiučinění v penězích po 41 Kč za každý den, při 224 dnech průtahů (od 8. 10. 2015, kdy uplynula třicetidenní lhůta pro vyřízení odvolání, do 18. 5. 2016) tak zadostiučinění má činit 9 184 Kč. Vedlejší účastnice žalobu ani zčásti neuznala a navrhla její zamítnutí. Namítala, že komise není správním úřadem v oboru působnosti vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice již rozhodla o přiznání přiměřeného zadostiučinění v části řízení před správním orgánem prvního stupně. Pokud jde o odvolací řízení vedené komisí, postoupila vedlejší účastnice nárok stěžovatele na přiměřené zadostiučinění Úřadu vlády České republiky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 2017 č. j. 10 C 368/2016-87 bylo konstatováno, že v řízení před komisí o odvolání stěžovatele jako žalobce proti rozhodnutí ministerstva ze dne 11. 8. 2015 č. j. 262001842/11/2015-1322 bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 9 184 Kč soud zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud dovodil, že odvolací řízení vedené komisí ve věci stěžovatele trvalo 273 dnů, tuto délku posoudil jako nepřiměřenou a dospěl k závěru, že k reparaci újmy, jež od podání odvolání stěžovateli vznikla, postačí konstatování porušení jeho práva podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích při jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vzhledem k částečnému úspěchu obou účastníků. Obvodní soud poučil účastníky, že proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k městskému soudu prostřednictvím obvodního soudu.
5. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením městského soudu ze dne 13. 3. 2018 č. j. 68 Co 88/2018-109 odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Městský soud poukázal na to, že podle §202 odst. 2 věty první o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Předmětem řízení před obvodním soudem byl nárok stěžovatele na zaplacení zadostiučinění za tvrzenou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení před komisí. Svůj nárok stěžovatel uplatnil částkou 9 184 Kč, tedy nižší než 10 000 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že jakkoli byl stěžovatel obvodním soudem nesprávně poučen o možnosti napadnout jeho rozsudek odvoláním, právo podat proti němu odvolání mu nesvědčí. Nesprávné poučení o přípustnosti odvolání, ačkoli je zákon ve skutečnosti nepřipouští, nemění nic na tom, že odvolání není přípustné. Městský soud proto podle §218 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že vedlejší účastnici v odvolacím řízení vznikly náklady řízení v souvislosti s podáním vyjádření k odvolání stěžovatele a svědčí jí tak právo za jednu paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud konstatoval nepřiměřenost délky řízení před komisí, dospěl však k závěru, že finanční zadostiučinění poskytnuté za průtahy v prvoinstančním řízení "zcela postačuje" jako kompenzace pro průtahy v řízení odvolacím. Předmětem tohoto sporu však vůbec nebyly průtahy v prvoinstančním řízení. Jestliže soud ve sporu o zadostiučinění za průtahy v řízení odvolacím odmítl finanční kompenzaci s odkazem na to, co stěžovatel dostal za průtahy v řízení prvoinstančním, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu, neboť rozhodoval o něčem, co vůbec nebylo předmětem sporu.
7. Stěžovatel dále poukazuje na to, že obvodní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že "oba účastníci měli úspěch jen částečný". Ve skutečnosti měl stěžovatel plný úspěch, když prokázal, že v řízení před komisí skutečně k průtahům došlo. Stěžovatel pouze navrhl jinou formu zadostiučinění než tu, kterou podle své úvahy soud stěžovateli přiznal. Stěžovatel navrhl finanční částku 9 184 Kč, soud přiznal zadostiučinění formou konstatování porušení práva. V meritu věci -prokázání, že k průtahům skutečně došlo - byl stěžovatel úspěšný, a tak mu soud měl přiznat náhradu nákladů řízení. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249). Stěžovatel shledává, že i v jeho případě došlo k porušení stejných právních zásad, zejména pak práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
8. Stěžovatel dále namítá, že se řídil vadným poučením obvodního soudu, o tom, že proti jeho rozhodnutí je odvolání přípustné, a městský soud jej za to "potrestal" tím, že mu uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením, zda ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu byla podána včas. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal proti tomuto rozsudku v souladu s poučením poskytnutým obvodním soudem odvolání. To nebylo ze zákona přípustné (§202 odst. 2 o. s. ř.) a městský soud je odmítl. Vzhledem k tomu, že nedostatky v činnosti státní, resp. zde soudní moci nemohou jít k tíži stěžovatele, a tedy nesprávné poučení obvodního soudu nemůže být stěžovateli v řízení na újmu, považoval Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu, kterou stěžovatel podal až poté, co rozhodl městský soud o jeho odvolání, za včas podanou [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 568/17 a ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 113/10 (dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná)].
10. Ústavní soud posoudil splnění dalších procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla i proti usnesení městského soudu podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí nejprve z pohledu porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, přičemž dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v postavení žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obvodního soudu ani městského soudu nebylo toto stěžovatelovo ústavně zaručené právo vyloučeno ani omezeno.
15. K námitkám stěžovatele proti II. výroku rozsudku obvodního soudu Ústavní soud uvádí, že obvodní soud shledal délku odvolacího řízení nepřiměřenou, neboť rozhodla-li komise až 273 dnů od podání odvolání, porušila tím svoji povinnost rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 3. 9. 2015 č. j. 70 Co 293/2015-42 odškodněn částkou 15 000 Kč, a to za nepřiměřenou délku řízení ke dni vydání rozsudku městského soudu, tedy ke dni 3. 9. 2015. Vedlejší účastnice nad rámec této částky vyplatila stěžovateli částku 27 289 Kč z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že tato částka zcela postačuje k nahrazení morální újmy způsobené stěžovateli v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho odvolání, a to za období po vydání rozhodnutí městským soudem (cca 11 měsíců). V daném případě proto soud považoval samotné konstatování porušení práva za dostatečnou nápravu morální újmy stěžovatele. Uvedeným závěrům obvodního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rovněž I. výrok usnesení městského soudu. Městský soud odvolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Předmětem řízení před obvodním soudem byl nárok stěžovatele na zaplacení zadostiučinění za tvrzenou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení před komisí, který stěžovatel vyčíslil částkou
9 184 Kč. Podle §202 odst. 2 o. s. ř. věty první odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nesprávné poučení soudu o přípustnosti opravného prostředku jeho přípustnost nezakládá. Postup městského soudu, který odvolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, proto Ústavní soud shledal ústavně souladným [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 568/17 a ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 113/10, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že nesprávné poučení o nepřípustnosti odvolání nezakládá jeho přípustnost].
17. Stěžovatel brojí dále proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23)].
18. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku. Rozhodne-li tedy obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, jde o postup, který porušuje principy práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113)].
19. Ústavní soud rovněž judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. V nálezu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 1310/09).
20. Pokud jde o náklady prvostupňového řízení, obvodní soud III. výrokem rozsudku rozhodl o náhradě nákladů tohoto řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť oba účastníci měli úspěch jen částečný. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výše uvedeným závěrem obvodního soudu, neuvádí však, jaké konkrétní náklady mu v řízení před obvodním soudem vznikly.
21. Ústavní soud k posuzované věci uvádí, že obvodní soud postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu týkající se nákladů řízení a na základě komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci dospěl k závěru, že oba účastníci měli úspěch jen částečný. Obvodní soud při rozhodování o nákladech řízení přitom přihlédl ke konkrétním okolnostem dané věci, kdy vedlejší účastnice nad rámec již vyplacené částky vyplatila stěžovateli další částku z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, která postačuje k nahrazení morální újmy způsobené stěžovateli v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho odvolání, a to za období po vydání rozhodnutí městským soudem. Uvedeným závěrům obvodního soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 je nepřípadným, neboť byl vydán za jiných skutkových okolností dané věci, mimo jiné bylo v dané věci stěžovateli částečně vyhověno přiznáním přiměřeného zadostiučinění.
23. Pokud jde o nákladový II. výrok usnesení městského soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 300 Kč, městský soud rozhodl v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
24. Ústavní soud k tomu dodává, že při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
25. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu