ECLI:CZ:US:2019:3.US.1525.19.1
sp. zn. III. ÚS 1525/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. J. H., 2) P. H. a 3) nezletilého V. O. H., všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem Purkyňova 10, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 99 P 243/2015, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Co 295/2018-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále "okresní soud") ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 99 P 243/2015, byl ve výroku I. zamítnut návrh stěžovatelů na úpravu jejich styku s nezletilou J. B. a nezletilým M. B. Současně okresní soud uložil stěžovatelům povinnost uhradit společně a nerozdílně v plné výši náklady řízení zálohově hrazené státem (výrok II.) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále "krajský soud") ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Co 295/2018-243, byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen. Ve výrocích II. a III. krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a současně mu nařídil, aby v záhlaví rozsudku opravil označení účastníků.
II.
3. Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé jsou ve vztahu k nezletilým v pozici tety, strýce a bratrance. Nezletilé považují za součást své rodiny a mají snahu se s nimi stýkat, čemuž podle nich ale brání matka nezletilých (sestra stěžovatelky). Stěžovatelé mají obavy, že při přerušení styku dojde k vzájemnému odcizení a narušení společných vztahů, proto podali návrh na úpravu styku s nezletilými. Jsou přesvědčeni, že dlouhodobě negativní příbuzenské vztahy samy o sobě nejsou důvodem pro zamítnutí takového návrhu. Dle stěžovatelů mají nezletilí právo se stýkat se svými příbuznými, kteří o tento styk projevují zájem, rodiče nezletilých však toto jejich právo omezují, přičemž soudy obou stupňů tento postup akceptovaly. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé považují za zcela nepřezkoumatelná. Namítají, že rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování (zejména ve vypracovaném znaleckém posudku), jejich odůvodnění je nedostatečné a nekoresponduje s aktuální právní úpravou a judikaturou.
III.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení jednotlivých případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Rozhodování ve věcech práva rodinného náleží především civilním soudům, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje konkrétní rodinné situace. Musí přitom vycházet z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji odmítl - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
8. Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelů s pro ně nepříznivým výsledkem řízení. Stěžovatelé se za pomoci totožné argumentace uplatněné již v podaném odvolání domáhají přehodnocení závěrů učiněných obecnými soudy, a to způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Jak již bylo nastíněno, takováto pravomoc však Ústavnímu soudu nepřísluší a podobná polemika důvod pro kasační zásah Ústavního soudu znamenat nemůže.
9. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vycházely z provedených důkazů, a to zejména z účastnických výpovědí stěžovatelů a rodičů nezletilých, ze znaleckého posudku a výslechu znalce, z vyjádření opatrovníka a z pohovoru s nezletilou. Na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že mezi matkou nezletilých a stěžovatelkou, které jsou sestrami, je dlouhodobě velmi negativní vztah, od kterého se odvíjí i další rodinné vazby, přičemž otec nezletilých a dospělý stěžovatel se ve vztazích přiklánějí na stranu svých partnerek. Soudy popsaly také vztahy mezi stěžovateli a nezletilými dětmi a dále se zabývaly splněním jednotlivých podmínek pro uplatňování práva na styk osoby odlišné od rodičů s nezletilým dítětem. Podle §927 občanského zákoníku mají právo stýkat se s dítětem osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí. Soudy konstatovaly splnění podmínky příbuzenství dotčených osob. Pokud jde o druhou podmínku, a sice že dítě musí mít k těmto osobám blízký vztah, a to nikoliv jen přechodný, zde soudy učinily závěr, že citový vztah zde vysledovat nelze (u nejmladšího nezletilého, který je s ohledem na jeho věk prozatím zcela závislý na péči rodičů, nebyl dosud ani navázán). Naplněna dle soudů nebyla ani třetí podmínka, a sice vznik újmy, k níž by došlo při nedostatku takového styku, když ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně bylo zjištěno, že absence kontaktů se stěžovateli neznamená pro nezletilé děti žádnou újmu, a to s ohledem na dlouhodobý nedostatek vřelých rodinných vazeb mezi stěžovateli a rodiči nezletilých dětí a dětmi samotnými. Soudy tedy shledaly, že podmínky §927 občanského zákoníku v konkrétním případě splněny nebyly a návrh stěžovatelů na úpravu jejich styku s nezletilými zamítly.
10. S názorem stěžovatelů, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, nemají oporu v provedeném dokazování a jsou nedostatečně odůvodněná, se Ústavní soud neztotožňuje.
11. Soudy postupovaly v řízení podle příslušných procesních pravidel a v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy se věcí řádně zabývaly, vzaly v úvahu podstatné okolnosti, věnovaly potřebnou pozornost vztahu nezletilých ke stěžovatelům i celkovému kontextu rodinné situace a při posuzování podmínek aplikace §927 občanského zákoníku zohlednily zájem nezletilých. Adekvátně reagovaly taktéž na námitky uplatněné stěžovateli, srozumitelně objasnily, na základě jakých úvah dospěly k učiněným závěrům a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují i na existenci průtahů v řízení. Také s touto námitkou se však řádně vypořádal již odvolací soud (viz s. 6 rozsudku krajského soudu). Nad to lze uvést, že předmětem řízení jsou (i vzhledem k petitu ústavní stížnosti) již vydaná rozhodnutí obecných soudů. Námitka průtahů přitom už z podstaty věci nemůže být důvodem kasace těchto rozhodnutí. I kdyby totiž snad Ústavní soud stěžovatelům přisvědčil a v důsledku tvrzených průtahů napadená rozhodnutí zrušil, konečné rozhodnutí by se tím pouze oddálilo a Ústavní soud by fakticky způsobil další prodlužování daného řízení [k rozhodování Ústavního soudu o průtazích v řízení srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/16 ze dne 4. 10. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 776/16 ze dne 6. 6. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1444/17 ze dne 18. 7. 2017 aj.].
13. Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud považuje obdobně jako již okresní soud za vhodné uvést, že přestože zúčastněné strany na věc nahlíží ze svého subjektivního hlediska, je třeba si uvědomit, že je především na nich a jejich vzájemném přístupu, zda nezletilí budou mít možnost navázat funkční vazby i se svou širší rodinou nebo zda budou vyrůstat v prostředí dlouhotrvajících rodinných sporů. Bezproblémové fungování rodinných vztahů totiž žádný soud svým výrokem zajistit nemůže.
14. Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelů neshledal a ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu