ECLI:CZ:US:2019:3.US.1980.19.1
sp. zn. III. ÚS 1980/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti města Úvaly, sídlem Arnošta z Pardubic 95, Úvaly, zastoupeného JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem, sídlem Na Florenci 1025/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2019 č. j. 28 Cdo 3082/2018-272, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Šídlo, s. r. o., sídlem Maltézské náměstí 537/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 99 080 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 č. j. 28 Cdo 3082/2018-272 zrušil jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 10. 2017 č. j. 26 Co 246/2017-230, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 3. 2017 č. j. 6 C 617/2014-203, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že brojí přímo proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, aby nemusel vyčerpat všechny nové procesní prostředky nápravy (po zrušení předchozích rozhodnutí), když závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu neposkytuje soudům nižších stupňů žádný prostor pro odchýlení se od něj.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly na základě dovolání vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) zrušeny předchozí rozsudky krajského a okresního soudu a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
8. S ohledem na to, že věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].
9. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. července 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj