ECLI:CZ:US:2019:3.US.2293.18.1
sp. zn. III. ÚS 2293/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CARBOUNION KOMODITY, s. r. o., sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2018 č. j. 159 ICm 1025/2016-351 a usnesení téhož soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 159 ICm 1025/2016-340, spojené s návrhem na zrušení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Pachmana, sídlem Ctiborova 3091, Kladno, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti COOP ENERGY, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 5. 2018 č. j. 159 ICm 1025/2016-340 vydaným asistentkou soudkyně bylo stěžovatelce (žalované) uloženo, aby do 15 dnů od právní moci usnesení složila na účet městského soudu doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 2 781 776,20 Kč. Současně s tím byla stěžovatelka poučena o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno.
3. Proti výše uvedenému usnesení městského soudu podala stěžovatelka námitky, o nichž bylo usnesením městského soudu ze dne 7. 6. 2018 č. j. 159 ICm 1025/2016-351 rozhodnuto tak, že usnesení asistentky soudkyně bylo potvrzeno. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, a proto je stěžovatelka napadla ústavní stížností.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv. Hlavní pochybení městského soudu spatřuje v nesprávném posouzení zákona o soudních poplatcích, v důsledku čehož došlo k nesprávnému vyměření soudního poplatku (namísto soudního poplatku ve výši 2 000 Kč byl stěžovatelce vyměřen poplatek ve výši 2 781 776,20 Kč). Napadená rozhodnutí považuje za excesivní, omezující její právo na přístup k soudu. Poukazuje na to, že aby se vyhnula zastavení řízení, uzavřela za účelem úhrady soudního poplatku smlouvu o zápůjčce, čímž značně zatížila svůj majetek. Stěžovatelka se rovněž věnuje otázce přípustnosti ústavní stížnosti. V této souvislosti dovozuje, že ústavní stížnost proti usnesení soudu o námitkách, kterým bylo potvrzeno usnesení asistenta soudce o výzvě k zaplacení soudního poplatku, je i s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu [srov. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2692/16 nebo usnesení ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3963/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] přípustná. Z opatrnosti rovněž doplnila, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky [srov. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
5. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila i návrh na zrušení §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
8. Problematikou usnesení soudu, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, se zabývalo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.), podle něhož je ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. Podle odůvodnění stanoviska totiž není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu.
10. Ústavní soud v této souvislosti rovněž pokládá za vhodné poukázat na svoji judikaturu, ve které obdobné ústavní stížnosti, jako je nynější návrh stěžovatelky, odmítá pro nepřípustnost - viz např. usnesení ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2455/13, usnesení ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1908/14, usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 3708/13 nebo usnesení ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3019/15.
11. Podstatný přesah vlastních zájmů, od kterého stěžovatelka případně odvíjela přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud v nyní posuzované věci rovněž neshledává. Jednak stěžovatelka vůbec nekonkretizuje, v čem by měl tento podstatný přesah spočívat, jednak nelze přehlédnout, že uložené povinnosti uhradit soudní poplatek, byť s jeho výší nesouhlasila, nakonec vyhověla. Proto nejsou podmínky pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu naplněny.
12. Ohledně návrhu na zrušení §9 zákona o soudních poplatcích Ústavní soud uvádí, že z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení [viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro použití §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona o soudních poplatcích Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu