ECLI:CZ:US:2019:3.US.2364.18.1
sp. zn. III. ÚS 2364/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 sp. zn. 7 Tdo 1386/2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2017 sp. zn. 6 To 201/2017 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2016 sp. zn. 5 T 272/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 a čl. 49 odst. 1 a 3 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") nadepsaným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (pozn. přečinu se měl dopustit při řízení osobního motorového vozidla nepřizpůsobením rychlosti a nerespektováním znamení o přejetí do jiného jízdního pruhu) podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který mu uložil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy celkem 800 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil, že peněžitý trest může být zaplacen ve dvaceti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 40 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže stěžovatel nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet měsíců. Okresní soud podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o povinnosti stěžovatele k náhradě škody, a to Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 648 898 Kč a Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru specializovaných činností, ve výši 540 296 Kč. Okresní soud podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozeného J. P. (dále jen "poškozený") odkázal s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel a poškozený, a to stěžovatel proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody a poškozený proti výroku, jímž byl podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán na občanskoprávní řízení. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným rozsudkem tak, že zatímco odvolání poškozeného podle §256 tr. řádu zamítl, k odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušil ve výrocích o peněžitém trestu, o zaplacení peněžitého trestu ve splátkách, o náhradním trestu odnětí svobody a o náhradě škody týkajícím se Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru specializovaných činností, a v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy celkem 400 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše dvaceti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši jedné splátky 20 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže stěžovatel nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dvanáct měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody České republice - Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, ve výši 540 296 Kč (v tomto výroku došlo jen ke změně v označení poškozeného).
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy postupovaly v příkrém rozporu se zásadami logiky a se základními zásadami hodnocení důkazů. Soudům vytýká závěr, že jel v levém jízdním pruhu, pro což nebyl v trestním řízení k dispozici jednoznačný důkaz, neboť svědkům z řad policistů lze s ohledem na světelné podmínky sotva věřit, přičemž nelze vycházet ani z jejich tvrzení o rychlosti a způsobu jízdy vozidla, existenci světelných doplňků či světelných poměrech. Namítá, že soud odmítl provést důkaz vyšetřovacím pokusem nebo rekonstrukcí k otázce, zda reagoval na poslední chvíli. Za nelogický označuje závěr soudů, že jel nepřiměřeně rychle a nepřizpůsobil rychlost jízdy prováděnému šetření dopravní nehody. Ke střetu totiž došlo v poměrně nízké rychlosti 37 až 38 km/h, aniž by byly zjištěny třecí stopy dokládající náhlou změnu směru jízdy ve vyšší rychlosti nebo prudké brzdění. Závěr soudů o viditelnosti poškozeného a policejního vozidla podle stěžovatele neodpovídá provedeným důkazům. Poukazuje na tvrzení znalce, že světelná šipka "přesvěcovala" všechna ostatní světla i reflexní prvky policistů a jimi eventuálně použité svítící pomůcky. Za neprokázaný považuje i závěr o umístění světelné šipky ve vztahu k jízdním pruhům, přičemž výpovědi svědků z řad policistů a zaměstnanců Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD") nemohou být relevantní. Nepodložený je podle stěžovatele závěr soudů, že poškozený měl v rukou světelný stavěcí terč a baterku. Namítá dále, že policisté po nehodě přemístili vozidla a značky a zničili všechny upotřebitelné stopy.
6. Za nesprávný označuje závěr soudů, že policisté a zaměstnanci ŘSD neporušili žádné povinnosti, neboť k takovému porušení došlo jednak umístěním služebního vozidla před světelnou šipkou, jednak chováním poškozeného a jeho kolegy, svědka L. Ř., kteří se pohybovali v místě (před světelnou šipkou), kde neměli z hlediska pravidel bezpečnosti silničního provozu "vůbec co dělat". Jinými slovy, v místě střetu nebyl důvod očekávat přítomnost jakékoli osoby pohybující se po vozovce, protože se zde nikdo vyskytovat nesměl; srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565). Také zúžení možnosti jízdy o dva jízdní pruhy za použití pouze jedné světelné šipky bylo nesprávné. Soudy měly podle stěžovatele přihlédnout i k nesprávnému označení oblečení policistů, které postrádalo reflexní prvky na kalhotách.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že nemohl porušit povinnost uloženou dopravní značkou "Přikázaný směr objíždění vpravo" ve spojení se světelnou šipkou, neboť svislé dopravní značky platí až v úseku komunikace za svislou dopravní značkou, tudíž stěžovatel byl povinen se jí řídit až za onou značkou a světelnou šipkou. Namítá, že jednal v legitimním očekávání, že budou dodržena pravidla stanovená předpisem TP66 pro označení překážek provozu na pozemních komunikacích, byť jde o interní normu zavazující zaměstnance ŘSD.
8. Hlavní příčinou střetu byl podle stěžovatele pohyb poškozeného do jízdní dráhy jeho vozidla a soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek z oboru dopravy, který jako jedinou příčinu střetu uvádí chování poškozeného ve spojení s nesprávným označením zúžení provozu. Stěžovatel připomíná zásadu gradace příčinné souvislosti s tím, že jeho případná jízda v levém jízdním pruhu "byla nabídnuta jen jako jedna z ryze eventuálních a hypotetických příčin nehody", která by bez prokázaného jednání poškozeného neměla vůbec žádný význam. Poukazuje rovněž, že na informační tabuli před místem dopravní nehody bylo pouze "přednastavené" obecné hlášení o nehodě bez potřebné specifikace alespoň přibližného místa nehody a omezení rychlosti.
9. Stěžovatel se rovněž domáhá závěru o spoluzavinění poškozeného a dalších osob (osoby odpovídající za dopravní značení v místě nehody, zaměstnavatele poškozeného za nevhodné signální prvky na oblečení policistů). Vymezuje se též proti závěrům soudů ohledně výše trestu a zpochybňuje jeho přiměřenost, zejména co do výše peněžitého trestu. Zdůrazňuje přitom, že je osobou bezúhonnou a řízení trvalo mnoho let.
10. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti polemizuje též s argumentací Nejvyššího soudu, jemuž vytýká zejména to, že zpochybňoval jeho odborné znalosti o pravidlech pro označení překážek v provozu a zúžení jízdních pruhů, jakož i důvodnost jeho očekávání stran vývoje dopravní situace. Nejvyšší soud se podle stěžovatele opomenul zabývat námitkami ohledně výše náhrady škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti (jejího doplnění) dovodit, že s jeho závěry rovněž nesouhlasí. Ústavní soud proto v souladu se svojí judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
13. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; jeho deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
18. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
19. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
20. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
21. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
22. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
23. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž neobjasnily přesnou trasu jeho jízdy a nevzaly v potaz nesprávné označení zúžení provozu a protiprávní přítomnost poškozeného v místě střetu, jakož i nedostatečně viditelné označení jeho oděvu. Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
24. Podle závěrů soudů k porušení povinnosti upravené §4 písm. a), b), c), §12 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích") stěžovatelem došlo, a to v důsledku toho, že nepřizpůsobil rychlost svého vozidla skutečnosti, že na daném úseku dálnice probíhalo šetření dopravní nehody, nerespektoval znamení dávané pomocí blikající světelné šipky s příkazovou dopravní značkou "Přikázaný směr objíždění vpravo", kterou bylo dáváno všem řidičům na vědomí, aby přejeli do pravého jízdního pruhu, a dále pokračoval v jízdě a již nestačil zareagovat na přítomnost poškozeného, který zde jako příslušník Policie České republiky řídil pomocí světelných stavěcích terčů se svítícím červeným světlem silniční provoz z důvodu šetření dopravní nehody, po postřehnutí poškozeného ve snaze zabránit střetu začal přejíždět z levého jízdního pruhu do středového a při tomto manévru narazil levou přední částí svého vozidla do poškozeného, který se pohyboval z pohledu stěžovatele zprava doleva v prostoru mezi šipkou a vozidlem řízeným stěžovatelem.
25. Soudy se nezpronevěřily principu tzv. omezené důvěry v dopravě (jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétních okolností opak), z něhož vychází rovněž judikatura Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Za podstatné v tomto směru soudy považovaly rovněž zjištění, že stěžovatel poškozeného v dostatečném časovém předstihu neviděl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 6 Tdo 903/2016 a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3607/16).
26. Ústavněprávně přijatelné jsou závěry soudů zdůrazňující význam porušení povinností stěžovatele z hlediska jeho trestněprávní odpovědnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 744/10 a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3488/13 a nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 38/2009, ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 3 Tdo 839/2009 a ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 7 Tdo 214/2010, resp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 7 As 91/2012 - 62). Na základě zjištěných skutkových okolností proto nelze dovodit, že by stěžovatel nemohl předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet jeho automobilu s poškozeným.
27. Patří se připomenout, že teorii podmínky (condicio sine qua non; nazývanou rovněž teorií ekvivalence podmínek) zastává i Ústavní soud [srov. nález ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353)], který konstatoval, že východiskem zjištění právně relevantní příčinné souvislosti je zásadně prokázání příčinné souvislosti v přísně přírodovědném smyslu. Aby mohl existovat takový kauzální vztah mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou toho, že se následek stal právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek.
28. Soudy dovodily, že mezi porušením výše uvedených povinností podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, které lze v daných souvislostech považovat za porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku (toto porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku), a následkem na zdraví poškozeného je přímá příčinná souvislost, která nebyla přetržena chováním poškozeného ani dalšími okolnostmi, jakými byly výrazné osvícení místa světelnou signalizační šipkou (poškozený se pohyboval v místech, kde byla snížena jeho viditelnost, a jeho oděv nebyl opatřen reflexními prvky na kalhotách) a ne zcela správné označení místa dopravní nehody (informační tabule před místem dopravní nehody neobsahovala konkrétní informaci o místu dopravní nehody a nejprve stálo v levém jízdním pruhu policejní vozidlo a teprve za ním, byť větší částí ve středním jízdním pruhu, se nacházela světelná šipka, přičemž nebyla ani dodržena bezpečná vzdálenost mezi vozidlem a šipkou).
29. Soudy výstižně dovodily, že u majáky označeného služebního vozidla Policie České republiky lze předpokládat pohyb policistů a dalších osob a stejně tak lze předpokládat pohyb dalších osob v okolí šetření dopravní nehody, včetně osob, které byly účastníky dopravní nehody, jejichž pohyb navíc může být zmatený a neobvyklý, případně na vozovce mohou i ležet. Taková situace proto zavazuje řidiče k velmi opatrné jízdě. Stěžovatel však přijížděl k místu nehody (které bylo podle zjištění soudů viditelné na vzdálenost nejméně několika set metrů až více než kilometru a bylo na něj navíc upozorněno - byť nedokonalým způsobem - už několik kilometrů předem na světelné tabuli před vjezdem do dálničních tunelů) v levém jízdním pruhu vysokou rychlostí a začal intenzivně brzdit (jak sám vypověděl) teprve v poslední fázi, kdy již se jen těsně vyhnul svítícími majáky označenému policejnímu vozidlu a srazil policistu oblečeného v předepsaném služebním stejnokroji, který zde usměrňoval dopravu pomocí svítícího terče a baterky.
30. Soudy se nedopustily excesu ani při hodnocení kauzálního významu jednání poškozeného (a nezjištěné osoby, která určila a provedla nikoli zcela správné rozmístění prvků označení předchozí dopravní nehody v daném úseku) a v závěru, zda je aplikace zákonného pojmu "důležitá povinnost" při kvalifikaci skutku pachatele odůvodněna; nezpronevěřily se požadavku, že odpovídající závěry je třeba učinit s přihlédnutím k posouzení vlivu jednání osoby, u níž konkrétní účinek (a tím následek jako znak objektivní stránky) upravený v §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož aplikace přichází s ohledem na konkrétní zjištění posuzovaného skutku v úvahu, nastal. Vzaly též v potaz pravidlo, že projeví-li se kauzální význam jednání poškozeného v takovém rozsahu, jenž je srovnatelný s kauzálním významem pachatele činu, pak - s ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti - není odůvodněn závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti, neboť její důsledky (obvyklé přivození závažnějších následků činu pachatele) jsou v podstatné míře poznamenány právě vlastním spoluzaviněním osoby zákonem chráněné, tj. poškozeným.
31. Soudům nelze opodstatněně vytýkat ani to, že nepřistoupily k doplnění dokazování o vyšetřovací pokus nebo rekonstrukcí k otázce, zda stěžovatel reagoval na poslední chvíli; soudy objasnily nehodový děj s využitím dalších důkazních prostředků.
32. K námitce stěžovatele o nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala; nedošlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe (a to ani se zřetelem k tomu, že k inkriminované nehodě došlo závěrem roku 2014) a ani stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
33. Jde-li o usnesení Nejvyššího soudu, pak Ústavní soud neshledal žádné důvody, které by mohly vést k jeho zrušení. Patří se poznamenat, že kvalifikace dovolání, provedená Nejvyšším soudem, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
34. Dlužno konstatovat, že i když právo podat opravný prostředek podléhá zákonným podmínkám, podle judikatury ESLP se soudy musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Postup soudů České republiky byl přitom v minulosti opakovaně podroben kritice ESLP z důvodu nadměrného formalismu při aplikaci formálních podmínek pro zahájení řízení před soudem, tedy v otázce přístupu k soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, a rozsudek ze dne 13. 10. 2011 ve věci Janýr a ostatní v. Česká republika, stížnosti č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10), k tomu i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/12). Doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu, a tedy i k vytváření neústavních překážek bránících přístupu k soudům [srov. např. nález ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135)]. V takových případech jde o porušení základního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 22. 6. 1999 sp. zn. II. ÚS 217/98 (N 95/14 SbNU 283)]. Tuto diskrepanci nicméně Ústavní soud neshledal a usnesení Nejvyššího soudu považuje za zcela předvídatelné. Nejvyšší soud nezpochybnil znalosti stěžovatele o interní normě zavazující zaměstnance ŘSD, dovodil však, že jiné (výše uvedené) okolnosti svým významem převažují. V rámci omezení daných citovanou úpravou se vyjádřil též k náhradě škody.
35. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, a proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu