ECLI:CZ:US:2019:3.US.2559.18.1
sp. zn. III. ÚS 2559/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. E., t. č. Věznice Jiřice, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Pavlínou Rybářovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 14 To 334/2018-35 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. května 2018 č. j. 4 PP 33/2018-27, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 5. 2018 č. j. 4 PP 33/2018-27 byla podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta žádost stěžovatele jako odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 1 T 142/2011. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel sice vykonal potřebnou část trestu, nelze však dovodit, že by svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení, zejména proto, že na prostředí výkonu trestu je dobře adaptován, ví, jak se v tomto prostředí chovat, a ví, co se od něho očekává a žádá. V žádném případě nesplňuje podmínku spočívající v předpokladu řádného života na svobodě. V této souvislosti okresní soud akcentoval zejména to, že přes předchozí opakované nepodmíněné tresty odnětí svobody za sexuálně motivovanou trestnou činnost se stěžovatel stejné závažné trestné činnosti dopouštěl opakovaně, a to dokonce naprosto stejným způsobem, není přitom ochoten podstoupit jako dobrovolný pacient příslušné léčení, žádné konkrétní kroky v tomto směru totiž dosud neučinil.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2018 č. j. 14 To 334/2018-35 byla stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta. Krajský soud shledal napadené usnesení zákonným a odůvodněným. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že od zamítnutí předchozí žádosti stěžovatele nedošlo k žádné výrazné změně jeho chování. Krajský soud konstatoval, že okresní soud vzal při svém rozhodování v úvahu všechny významné skutečnosti, avšak ani na jejich základě nepřichází podmínečné propuštění stěžovatele v úvahu. Jako základní problém krajský soud shodně s okresním soudem shledal to, že jde-li o rozhodnutí podstoupit psychologické poradenství či léčbu, v tomto směru stěžovatel do současné doby neučinil žádné kroky. Vyjádření subjektů, s nimiž stěžovatel spolupracuje, okresní soud nepovažoval za zcela vypovídající, neboť tyto subjekty mají informace pouze zprostředkované stěžovatelem. Krajský soud poukázal na to, že nadále platí, že riziko recidivy je u stěžovatele enormně vysoké, neboť za situace, kdy ani opakované nepodmíněné citelné tresty odnětí svobody nebyly schopny ho odradit od trestné činnosti (dokonce naprosto stejného druhu), nelze podle krajského soudu předpokládat, že by takový odstrašující vliv měla hrozba výkonu zbytku trestu z případného podmíněného propuštění. S ohledem na osobu stěžovatele, který je i podle sdělení Věznice Jiřice velmi inteligentní a má zjevné manipulativní sklony, nelze očekávat, že by riziko opakování trestné činnosti dokázala eliminovat jím navrhovaná opatření. Očekávat, že stěžovatel bude na svobodě vést řádný život, je možné pouze tehdy, když míra rizika, že bude opakovat trestnou činnost, není vyšší, než je u populace obvyklé. Taková situace však v souzeném případě nenastala, tato míra rizika je enormně vysoká. Přitom stejně jako v předchozím rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění (o ústavní stížnosti v této věci rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3523/17, dostupným na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), ani nyní nevycházel okresní soud pouze ze zjištění, jakou stěžovatel spáchal trestnou činnost, ale podrobně se zabýval i jeho přístupem k výkonu trestu, jeho osobností, jakož i jím projevovanou snahou po nápravě.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se v jeho právní věci nedůsledně vypořádaly s jeho chováním a plněním povinností ve výkonu trestu, když konstatovaly, že hodnocení Věznice Jiřice je kladné, nelze je však přeceňovat. Obecné soudy dostatečně nezhodnotily dosažený stupeň převýchovy ve výkonu trestu. Soudy podle stěžovatele neúplně zjistily skutkový stav věci a pečlivě neuvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Krajský soud se podle stěžovatele dopustil zákazu dvojího přičítání, když vycházel pouze ze závažnosti již spáchané trestné činnosti a z vysokého rizika recidivy a budoucí chování stěžovatele dovodil pouze z jeho chování v minulosti, přičemž toto již bylo zohledněno v odsuzujícím rozsudku. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy při posuzování jeho žádosti o podmíněné propuštění vzít v úvahu přístup stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel namítá, že krajský soud mu odepřel právo být přítomen soudnímu jednání a aktivně se podílet na jeho průběhu. Krajský soud opřel své rozhodnutí o důkaz posouzení aktuálního zdravotního stavu vězeňským psychologem, tento důkaz však v předmětném řízení nebyl proveden. Stěžovatel dále namítá, že nebyly zhodnoceny léčebné postupy stěžovatele, ani mu nebyly nabídnuty žádné formy léčení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a vzhledem k tomu, že přezkoumával pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu obecnými soudy. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil předpoklad pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovený v §88 odst. 1 trestního zákoníku, a to očekávání, že stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu řádný život.
9. Ústavní soud proto předně odkazuje na svoji již ustálenou judikaturu, z níž plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 a řada dalších]. Ani Ústava či Listina nezaručují právo na podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.
10. Základem úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku jeho chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika recidivy trestné činnosti. Soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12, usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 248/15 nebo ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).
11. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů.
12. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
13. Namítá-li stěžovatel vůči oběma napadeným rozhodnutím porušení zásady ne bis in idem z důvodu zohlednění jeho trestní minulosti a toho, že po dřívějším propuštění z výkonu trestu páchal další trestnou činnost, nelze než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které "zohlednění trestní minulosti [konkrétně skutečnosti, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem] nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12, ze dne 21. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17 nebo ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 3654/16).
14. Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 2299/10).
15. V dané věci již okresní soud svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založil nejen na samotné jeho trestní minulosti (konkrétně se odsouzený nachází ve výkonu trestu odnětí svobody již opakovaně za trestný čin sexuálně motivovaný), ale i na dalších skutečnostech. Z nich bezpochyby vyčnívá fakt, že jde o speciálního recidivistu, který se i po propuštění z výkonu trestu v relativně krátké době dopustil dalšího trestného činu, za nějž si v současnosti odpykává trest odnětí svobody. Okresní soud též hodnotil i průběh výkonu jeho trestu, kdy na jednu stranu se stěžovatel aktivně zapojil do pracovních aktivit a byl osmkrát kázeňsky odměněn, ovšem na druhé straně musel zohlednit i skutečnost, že se dopustil též kázeňských přestupků a prognóza resocializace se vzhledem k problematické struktuře jeho osobnosti jeví spíše negativní. Okresní soud tak dospěl k závěru, že pravděpodobnost, že se stěžovatel dopustí opakovaně trestné činnosti po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je vysoká. Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil.
16. V posuzovaném případě soudy rozhodující o žádosti stěžovatele tedy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele, ale provedly řádnou prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že riziko recidivy v případě podmíněného propuštění by bylo vysoké a podmíněné propuštění by proto bylo předčasné. Jako základní překážku pro nabytí přesvědčení o tom, že stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, spatřovaly jeho selhání při minulém propuštění z výkonu trestu, nikoli pouhou skutečnost, že byl několikrát trestně stíhán. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit.
17. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že mu odepřel právo být přítomen soudnímu jednání a aktivně se podílet na jeho průběhu, Ústavní soud uvádí, že rozhodování krajského soudu v neveřejném zasedání nevykazovalo neústavní charakter. Právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení jím nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí krajského soudu se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud [viz nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10].
18. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud opřel své rozhodnutí o důkaz posouzení aktuálního zdravotního stavu vězeňským psychologem, který v předmětném řízení nebyl proveden, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se mýlí, neboť uvedený důkaz nebyl v řízení proveden a krajský soud takový důkaz v napadeném rozhodnutí ani nezmiňuje.
19. Uvádí-li stěžovatel dále, že nebyly zhodnoceny léčebné postupy s ohledem na jeho zdravotní stav, ani mu nebyly nabídnuty žádné formy léčení, lze v tomto bodě pouze odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, kdy ve věci rozhodující soudy neshledaly zájem stěžovatele podstoupit příslušné léčení.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu