ECLI:CZ:US:2019:3.US.265.19.1
sp. zn. III. ÚS 265/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Stephena Petera Smyrka, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 4 Cmo 166/2018-20, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Nataši Schwarzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení jím konkrétně neuvedených práv dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 9. 2018 č. j. 23 Cm 250/2018-12 byla vedlejší účastnici jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci do 15 dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu částku 34 999 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši
116,66 Kč a na nákladech řízení 3 934 Kč, nebo aby ve stejné lhůtě podala námitky.
3. Výrok o nákladech řízení krajský soud odůvodnil použitím §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a §14b odst. 1 a 5 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel u něj opakovaně hromadným způsobem uplatňuje na identickém žalobním formulářovém vzoru nárok na zaplacení směnek vystavených fyzickými osobami ve prospěch stěžovatele, celkem jde od roku 2016 dosud o 290 žalob. V těchto řízeních stěžovatel uplatňuje předmětný směnečný nárok na identickém žalobním formuláři, ve kterém dochází vedle změny označení žalovaného pouze ke změně specifikace směnky dnem vystavení a splatnosti, data předžalobní výzvy a vymezení uplatněného směnečného nároku (v podstatné většině znějícího na částku 34 999 Kč s identickými postižními právy). Krajský soud proto dovodil nezbytnost použití §14b advokátního tarifu, přičemž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 7. 2015 č. j. 4 Cmo 185/2015-51, kterým byla usměrněna soudní praxe ve věci použití tohoto ustanovení.
4. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel odvolání, a to pouze do jeho výroku o nákladech řízení. Vrchní soud usnesením ze dne 6. 11. 2018 č. j. 4 Cmo 166/2018-20 směnečný platební rozkaz krajského soudu v napadené části potvrdil. Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud v tomto případě správně shledal předpoklady pro použití §14b advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že vrchní soud v minulosti uplatnění §14b advokátního tarifu na směnečné věci vyloučil a nebyl důvod pro změnu tohoto právního názoru. Stěžovatel legitimně očekával, že vrchní soud setrvá na svém původním názoru.
6. Stěžovatel současně odkázal na obsah spisu, v němž se nenachází žádný úřední záznam o tom, že by bylo konkrétně lustrováno, za jaké období u krajského soudu podal návrhy na vydání směnečného platebního rozkazu. Vrchní soud se spokojil s pouhým výčtem počtu žalob tvrzených v odůvodnění směnečného platebního rozkazu a s jeho nepravdivým tvrzením, že stěžovatel hromadně uplatňuje na identickém žalobním formulářovém vzoru nárok na zaplacení směnky. Takový žalobní formulářový vzor neexistuje a žádnou takovou žalobu stěžovatel podat nemohl, neboť to "fakticky ani nelze". K tomu stěžovatel argumentoval tím, že ve všech jím vedených sporech plní směnka zajišťovací funkci a před každým sporem musí jeho právní zástupce prostudovat nejen samotnou směnku, nýbrž veškeré dokumenty, ze kterých je zřejmé, jaký nárok směnka zajišťuje, aby byl předem připraven na možné námitky žalované strany. V žádném případě nelze podle stěžovatele uvažovat o tom, že se žaloby v zásadě liší jen údaji o žalovaném a žalované částce, byť na základě charakteru směnky lze očekávat, že tvrzení o směnce nemohou být v samotné žalobě jiná, než jaké údaje jsou na ní uvedeny. Zmínil také to, že ve směnečném řízení se nelze domáhat vydání elektronického platebního rozkazu, a následně uzavřel, že s ohledem na zmíněná specifika nelze tvrdit, že daný návrh je formulářovou nebo bagatelní žalobou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další].
11. Ústavní soud předně poukazuje na to, že obdobnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se již zabýval a protože neshledal, že by věci měly ústavněprávní rozměr, usneseními ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. I. ÚS 525/19 a ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 555/19 je jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ústavní soud nespatřuje v nyní posuzované věci žádný důvod se od právního názoru obsaženého v uvedených usneseních odchýlit.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že legitimní očekávání u účastníků řízení nezakládá (bez dalšího) předchozí rozhodnutí, zde pak konkrétně zmíněné usnesení vrchního soudu č. j. 4 Cmo 322/2014-19 [k důvodům viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)], přičemž změna původního právního názoru nebyla v dané věci bezdůvodná (svévolná), neboť tento názor nebyl správný, jak vyplynulo ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (byť to bylo vyjádřeno pouze "neformálně" odmítnutím publikace tohoto usnesení ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Stěžovatel dále vytkl vrchnímu soudu, že jen převzal údaj krajského soudu o počtu jím podaných žalob a dále tvrdil, že v těchto případech nejde o tzv. formulářové žaloby. Samotnou skutečnost, že stěžovatel podal u krajského soudu další žaloby, lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti. Naopak z ústavní stížnosti neplyne, v čem by zásadní skutkové a právní odlišnosti v jednotlivých věcech, jež vyžadovaly individualizaci podaných návrhů a vylučovaly tak použití "ustáleného vzoru", měly spočívat. Argumentuje-li stěžovatel tím, že jeho právní zástupce se musí s každou věcí seznámit, nevylučuje, že by nemohlo jít o rutinní, časově a odborně nenáročné úkony. Poukazuje-li stěžovatel na nutnost poskytnutí součinnosti soudu po skončení řízení, nehledě na to, že toto se podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu netýká, jde o jednoduchý administrativní úkon, který řízení o daném návrhu nijak podstatně od "běžného" soudního řízení neodlišuje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 555/19).
13. Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu