ECLI:CZ:US:2019:3.US.2758.19.2
sp. zn. III. ÚS 2758/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech obchodní společnosti STUDIO - D Opava, s. r. o., sídlem Holasovice 171, zastoupené Mgr. Tomášem Palou, advokátem, sídlem Veleslavínova 240/8, Opava, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019 č. j. 29 ICdo 162/2018-46, ze dne 30. května 2019 č. j. 29 ICdo 141/2018-42 a ze dne 30. května 2019 č. j. 29 ICdo 13/2019-44, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DMAMD, s. r. o., sídlem Bílovecká 315/111, Opava, Ing. Zdeňka Navrátila a Ivana Pinka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se samostatnými ústavními stížnostmi domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. III. ÚS 2758/19, II. ÚS 2759/19, III. ÚS 2760-10 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. III. ÚS 2758/19, II. ÚS 2759/19, III. ÚS 2760 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 2758/19.
3. Stěžovatelka (žalobkyně) se v insolvenční věci dlužnice obchodní společnosti ELYAT, s. r. o. domáhala vůči jednotlivým vedlejším účastníkům řízení určení, že jimi uplatněné pohledávky (blíže specifikované) nejsou po právu. Její žaloby Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozhodoval jednotlivé incidenční spory, odmítl. Vyšel z toho, že stěžovatelka byla v souladu s §202 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinna složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce, což bylo v daném případě do 28. 2. 2018. Složila-li stěžovatelka jistotu až dne 1. 3. 2018 (jejím připsáním na účet soudu), aniž v téže lhůtě doložila, že povinnost složit jistotu nemá (§202 odst. 6 insolvenčního zákona), nebo aniž by požádala o prominutí zmeškání lhůty [§58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen "o. s. ř."), ve spojení s §160 odst. 3 a §83 insolvenčního zákona], učinila tak opožděně.
4. K odvoláním stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") předchozí odmítavá usnesení krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry krajského soudu, že bylo na místě žaloby odmítnout v důsledku pozdní úhrady jistoty stěžovatelkou. V této souvislosti konstatoval, že zadání příkazu k úhradě bance (28. 2. 2018) nelze podřadit pod pojem podání ve smyslu §42 o. s. ř. Na banku totiž nelze nahlížet jako na doručující orgán, jejíž úloha spočívá pouze v transferu peněžních prostředků na účet soudu (v případě, že je na účtu plátce dostatečný zůstatek pro provedení platby). Aplikace §57 odst. 3 o. s. ř. na složení jistoty podle §202 odst. 3 insolvenčního zákona byla tedy vyloučena.
5. Následná dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadenými usneseními ze dne 30. 5. 2019 č. j. 29 ICdo 162/2018-46, č. j. 29 ICdo 141/2018-42 a č. j. 29 ICdo 13/2019-44 zamítl. Připustil dovolání k posouzení otázky, kdy je splněna povinnost složit jistotu podle §202 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o platbu uskutečněnou (prostřednictvím banky) bezhotovostním převodem, která dosud nebyla judikaturně řešena. Nejprve s odkazem na usnesení ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 29 ICdo 26/2014 dovodil, že lhůta ke složení jistoty určená podle §202 odst. 3 insolvenčního zákona je procesní lhůtou zákonnou (je určena insolvenčním zákonem a její běh a délka nemůže být rozhodnutím insolvenčního soudu měněna). Následek zmeškání této lhůty, definovaný §202 odst. 6 insolvenčního zákona (odmítnutí žaloby) se prosadí (nastane) i tehdy, je-li jistota později složena, když k případnému pozdnímu složení jistoty se nepřihlíží. S odkazem na judikaturu týkající se okamžiku úhrady (zaplacení) soudního poplatku v režimu bezhotovostního převodu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018) pak dovodil, že při správě platby jistoty (s ohledem na její funkci) se postupuje stejně jako u platby soudního poplatku podle ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů [konkrétně podle §166 odst. 1 písm. a) daňového řádu]. S ohledem na výše uvedené pak dospěl k závěru, že lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu určená podle §202 odst. 3 insolvenčního zákona je při platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen je-li stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet příslušného insolvenčního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavních stížnostech namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu. V prvé řadě nesdílí jeho názor, podle něhož byla platba jistoty přirovnána k platbě soudního poplatku. Domnívá se, že zatímco platba jistoty je podle §202 insolvenčního zákona prostředkem ryze procesním, tak soudní poplatek má svůj základ v hmotněprávním předpise, jímž je zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Dovozuje, že na složení jistoty v incidenčním sporu se má použít §57 odst. 3 o. s. ř., přičemž k včasnému složení jistoty postačí, je-li příkaz k bezhotovostní úhradě zadán a bankou realizován poslední den lhůty bez ohledu na to, zda k připsání peněžních prostředků dojde až den následující. Podle stěžovatelky neobstojí ani argumentace, že až okamžikem připsání příslušné částky na účet soudu je bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou. Poukazuje na to, že zcela obdobná situace nastává i při podání jakéhokoliv procesního úkonu účastníka řízení soudu, který uskutečňuje poslední den lhůty prostřednictvím orgánu, který má procesní úkon účastníka řízení doručit. Výklad provedený Nejvyšším soudem ve svém důsledku podle stěžovatelky odpírá účastníkům řízení možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, jimiž byla její dovolání zamítnuta. Zpochybňuje přitom závěry ohledně rozhodného okamžiku pro přijetí platby jistoty v incidenčních sporech na příslušný účet insolvenčního soudu. Ačkoliv se stěžovatelka snaží poukazovat na ústavněprávní rovinu celé věci, jde z její strany především o polemiku s použitím a výkladem podústavního práva, jak jej učinil Nejvyšší soud. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by zpravidla šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů soudů. V této souvislosti platí, že posuzování přípustnosti a následně i důvodnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu soudní moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Taková pochybení však v nyní posuzované věci nenastala.
10. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud vykročil z ústavního rámce rozhodovací činnosti. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a to nikoli pouze citací příslušných ustanovení právních předpisů či jejich prostou parafrází, nýbrž i srozumitelným předestřením právního názoru uplatněného při rozhodování ve věci. Jeho rozhodnutí nevykazuje prvky svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, ani ve smyslu nerespektování kogentní normy či jejího výkladu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), výkladu ocitajícího se v extrémním nesouladu s uznávanými výkladovými metodami, výkladu a použití zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu či ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií nebo alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Co se týče stěžovatelkou vznesených námitek k povaze institutu jistoty, nemá Ústavní soud žádné výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, který jistotu (s ohledem na její preventivní funkci) připodobnil soudnímu poplatku. Institut jistoty totiž přináší přihlášenému věřiteli, jehož pohledávka byla popřena jiným věřitelem, pojistku, že tento věřitel je ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli popřené pohledávky a má bránit (podobně jako soudní poplatek) účelovým podáním. Logickým vyústěním tohoto názoru (že institut jistoty v insolvenčním řízení odpovídá institutu soudního poplatku) je pak závěr o nutnosti použití příslušných ustanovení daňového řádu [viz §166 odst. 1 písm. a) daňového řádu] na určení rozhodného dne platby v případě bezhotovostního převodu.
12. Určením rozhodného okamžiku pro zaplacení soudního poplatku, jejíž řešení je s ohledem na výše uvedené použitelné i pro potřeby nyní posuzované věci, se Ústavní soud ve své dosavadní praxi již zabýval. Potvrdil jako ústavně souladný názor obecných soudů, že relevantní je výlučně okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu [srov. nález ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 3170/09 (N 208/59 SbNU 57)] a opakovaně dal najevo, že k naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně či na bankovním účtu (srov. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 689/06, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2509/13 a další).
13. Závěrem Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3727/14, ve němž byl aprobován výklad zastávaný Nejvyšším soudem (srov. usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 ICdo 2/2014, které navázalo na Nejvyšším soudem odkazované usnesení sp. zn. 29 ICdo 26/2014), z něhož se podává, že "úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak - s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně o konkursu a vyrovnání - účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky, v níž se transformoval popěrný úkon věřitele), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu."
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu