ECLI:CZ:US:2019:3.US.3427.18.1
sp. zn. III. ÚS 3427/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodních společností 1) NC Services, a. s., sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1 - Nové Město, a 2) INTEC Green Energy s. r. o., sídlem Divnice 150, Slavičín, zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 3027/2016-129 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016 č. j. 55 Co 468/2015-106, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana a 2) obchodní společnosti YCCU s. r. o., sídlem Na Louce 96, Králův Dvůr, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem dne 24. 9. 2015 č. j. 18 C 80-82/2013-74 zamítl návrh stěžovatelek na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), dále zamítl žalobu, kterou se z titulu náhrady škody způsobené vedlejší účastnicí 1) přijetím zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o podporovaných zdrojích energie"), domáhala stěžovatelka 1) zaplacení částky 18 889 698 Kč s příslušenstvím, stěžovatelka 2) zaplacení částky 23 687 307 Kč s příslušenstvím a vedlejší účastnice 2) zaplacení částky 5 216 375 Kč s příslušenstvím.
3. Stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu podaly odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2016 č. j. 55 Co 468/2015-106 zamítl návrh na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru (výrok I.), rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že výše nákladů, které zaplatí stěžovatelky a vedlejší účastnice 2) společně a nerozdílně činí 300 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelkám a vedlejší účastnici 2) zaplatit vedlejší účastnici 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok III). Městský soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku z procesního hlediska zhodnotil, že jako soud odvolací není povinen předložit předběžné otázky stěžovatelek Soudnímu dvoru, neboť judikatura dovodila, že lze-li rozhodnutí napadnout dovoláním, není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie; dále jen "SFEU"). Z věcných důvodů vyhodnotil městský soud stěžovatelkami nastolené otázky jako dílem formulované nekorektně, když předpokládají stav, který zde podle městského soudu není, a dílem nemají pro věc vztah, či je lze dostatečně zodpovědět na základě práva tuzemského. Konkrétně městský soud konstatoval, že 1. otázka není opodstatněná, protože obsahuje skutečnosti nezjištěné (hovoří o retroaktivním snížení podpory - viz otázka č. 3) a ohledně 2. otázky nemá v její první části městský soud pochyb o výkladu směrnic Evropských společenství v souladu s principy primárního práva Evropské unie, v další části otázky mířící na klíčový problém porušení garancí investorům stěžovatelky implikují, že systém byl měněn retroaktivně, ač tomu tak z hlediska pravé retroaktivity není. Otázka č. 3 se týká problematiky (možného zásahu do principu volného pohybu kapitálu), která se v daném řízení vůbec neprojevila, a zároveň hovoří o retroaktivitě, aniž by něco takového bylo zjištěno. Otázka č. 4 se opírá o nezjištěný závěr, že došlo k zásahu do principu ochrany legitimních očekávání. Otázky sugestivní povahy obsahující nezjištěné závěry považuje obvodní soud za nekorektně položené a domnívá se, že měly spíše směřovat k tomu, zda vytýkané zákony mají retroaktivní povahu, zasahují do principu legitimního očekávání a podobně.
4. Ve věci samé městský soud shledal, že se obvodní soud konformně vypořádal s tím, proč nepovažoval za potřebné položit Soudnímu dvoru stěžovatelkami navrženou předběžnou otázku. Městský soud rovněž vyjádřil shodu se závěrem obvodního soudu, že v daném případě nejde o odpovědnost za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vzhledem k tomu, že zde chybí podmínka nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, když proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu není úředním postupem. Taktéž závěr obvodního soudu o nedůvodnosti žaloby z titulu zmenšení majetku stěžovatelek v důsledku porušení komunitárního práva měl městský soud za správný, neboť žádná ze směrnic nezakládá individuální právo stěžovatelek, a nebyla tak splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením komunitárního práva vymezená v judikatuře Soudního dvora. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem i v tom ohledu, že zákon č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neporušuje zásady komunitárního práva, konkrétně princip rovnosti, zákaz diskriminace, princip právní jistoty či zákazu retroaktivity a na tomto místě odkázal městský soud na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.).
5. Proti rozsudku městského soudu podaly stěžovatelky dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 3027/2016-129 odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že neobsahuje náležitosti stanovené §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud současně konstatoval, že ani otázka, zda lze ztotožnit principy primárního práva Evropské unie (konkrétně princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) s obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy městský soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti vedlejší účastnice 1) v režimu zákona č. 82/1998 Sb., mohla tato odpovídat stěžovatelkám a vedlejší účastnici 2) za tvrzenou škodu jen z titulu porušení unijního práva, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující, jelikož se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka použití stěžovatelkami uváděných směrnic, neboť městský soud se svým závěrem, že z uvedených směrnic neplynou jednotlivcům žádná konkrétní práva, neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Stejně tak městský soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření (dále jen "odvod") nebylo pro opatrný a obezřetný subjekt nepředvídatelné a nemohlo proto být v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání. Ani v otázce zákazu diskriminace se městský soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když konstatoval, že zavedení odvodu nebylo diskriminační, protože subjekty, pro které byl odvod zaveden, byly vybrány na základě relevantní odlišnosti. Nejvyšší soud dále nevyhověl návrhu stěžovatelek na přerušení řízení k předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru. Podle Nejvyššího soudu byly otázky č. 1, 2 a 4 zjevné z ustálené judikatury Soudního dvora (tzv. acte éclairé; rozsudek ze dne 15. 7. 1964 ve věci 6/64 Costa) nebo byla jejich odpověď jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost (tzv. acte clair; rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT). Nejvyšší soud otázku č. 3 neshledal pro posouzení dovolání významnou, protože nebyla učiněna stěžovatelkami předmětem dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvádějí, že jsou provozovatelkami fotovoltaických elektráren, které byly uvedeny do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, s tím, že výroba v těchto elektrárnách byla v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 podporována v souladu se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a zákonem o podporovaných zdrojích energie. Stěžovatelky uvedly, že v rozporu s poskytnutými zárukami i prohlášeními představitelů České republiky oba uvedené zákony zavedly pro období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 odvod. Stěžovatelky se domnívají, že zavedení a aplikace právní úpravy odvodu je v rozporu s právem Evropské unie a Česká republika stěžovatelkám způsobila škodu.
7. Stěžovatelky se domnívají, že městský soud pochybil, když ve svém rozsudku neshledal předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru za důvodné. Stěžovatelky mají za to, že uvedený závěr není správný a není ani řádně a udržitelně odůvodněn. Stěžovatelky namítají, že městský soud nemá pravomoc vykládat předpisy práva Evropské unie, protože takovou pravomoc má pouze Soudní dvůr. Skutečnost, že městský soud měl potřebu si uvedené směrnice sám vyložit, dokládá nezbytnost výkladu těchto směrnic Soudním dvorem. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že argumentace městského soudu neobstojí, protože městský soud zcela ignoruje, že právo Evropské unie je samostatným právním řádem. Podle stěžovatelek závěr městského soudu, že formulované otázky jsou nekorektní, resp. sugestivní, nemůže odůvodnit nepředložení předběžných otázek Soudnímu dvoru, protože položení předběžných otázek k výkladu práva Evropské unie je nezbytné pro rozhodnutí projednávaného sporu o náhradu škody.
8. Stěžovatelky dále uvádějí, že ani Nejvyšší soud se řádně a logicky nevypořádal s tím, z jakého důvodu nepředložil stěžovatelkami navrhované předběžné otázky Soudnímu dvoru. Postup Nejvyššího soudu považují stěžovatelky za svévolný a zasahující do jejich práva na soudní ochranu a na zákonného soudce. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že Nejvyšší soud měl povinnost předložit předběžné otázky Soudnímu dvoru nebo řádně odůvodnit, proč otázky nepředložil. Stěžovatelky se neztotožňují s názorem Nejvyššího soudu, že předběžné otázky č. 1, 2 a 4 lze považovat za acte éclairé (acte clair) a zároveň upozorňují, že Nejvyšší soud nijak neodůvodnil, z jakého důvodu měl za to, že stěžovatelky neučinily předběžnou otázku č. 3 předmětem dovolání.
9. Stěžovatelky konstatují, že je jim známa judikatura Ústavního soudu zabývající se ústavní konformitou odvodu, ta se však vztahuje k výkladu českého (ústavního) práva a její závěry se nijak nedotýkají otázky, zda je odvod v rozporu s (primárním) právem Evropské unie. Takové závěry dle stěžovatelek obecné soudy včetně Ústavního soudu bez relevantní judikatury Soudního dvora přijmout nemohou, neboť nemají pravomoc vykládat právo Evropské unie, proto se stěžovatelky domáhají, aby Soudnímu dvoru byly předloženy předběžné otázky č. 1 - 4 a Soudní dvůr tak mohl s konečnou platností poskytnout odpovědi, které jsou nezbytné pro řádné posouzení projednávaného nároku stěžovatelek na náhradu škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
12. Ústavní soud ve věci stěžovatelek neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelek zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelky namítaly již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně souladným způsobem vypořádaly.
13. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelek s postupem soudů, které nevyhověly návrhu na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru. Problematikou předložení předběžných otázek soudnímu dvoru v souvislosti s uplatňováním subjektivních práv v režimu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (dále jen "směrnice 2009/28/ES"), se zabýval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 (uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém zdůraznil, že předmětem přezkumu námitky nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru obecným soudem před Ústavním soudem není správnost použití unijního práva ani naplnění požadavků formulovaných v judikatuře Soudního dvora, nýbrž pouze splnění standardů plynoucích z čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že ústavně relevantním zásahem do práva účastníka, navrhujícího položení předběžné otázky v řízení před obecnými soudy, tak zpravidla bude situace, kdy by se obecný soud s návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec, nebo by se s ním sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo nesrozumitelné či zcela neudržitelné.
14. V citovaném nálezu Ústavní soud poukázal na svou ustálenou judikaturu, z níž plyne, že pouhé konstatování soudu posledního stupně o zřejmém výkladu daného problému unijního práva nelze považovat za řádné odůvodnění, zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno účastníkem řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), bod 22 odůvodnění]. Zároveň však platí, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu podle čl. 267 pod odst. 3 SFEU, nedospěje-li soud současně k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. 9. 2008). Takovým porušením procesních práv zaručených Listinou (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny) by byl rovněž takový postup soudu poslední instance, který by předběžnou otázku nepoložil svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08). Porušením přitom není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/08 ze dne 30. 6. 2008 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2463/12 ze dne 24. 6. 2014). Podle citované judikatury Ústavního soudu lze za svévoli považovat takové jednání soudu, jestliže 1) rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil, 2) rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce, nebo 3) v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva.
15. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 Ústavní soud uvedl, že při přezkumu aplikace pravidla acte clair ve své judikatuře vymezil ještě dodatečné kritérium závažnosti řešené právní otázky - nemá-li problém posuzovaný obecným soudem větší důležitost pro jednotu, soudržnost a vývoj unijního práva, není zde důvod zatěžovat Soudní dvůr podáním předběžné otázky (výslovně viz usnesení ze dne 6. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 3689/12).
16. V posuzované věci v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dovolacího soudu navrhovaly stěžovatelky položení předběžné otázky obvodním a městským soudem; oba tyto soudy se přitom ve svých rozhodnutích tomuto návrhu náležitě věnovaly a řádně vysvětlily, proč v projednávané věci není nutné pokládat Soudnímu dvoru stěžovatelkami předložené předběžné otázky. Taktéž Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení ústavně souladným způsobem vysvětlil, proč v řízení nevyvstala potřeba položení předběžných otázek, a to v kontextu vázanosti dovolacího soudu vymezenými dovolacími důvody, jakož i v kontextu předchozího řízení před soudy nižších stupnů, kde byla tato právní otázka již opakovaně řešena. Nejvyšší soud shledal otázky č. 1, 2 a 4 acte éclairé či acte clair, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4231/2016-127, ve kterém Nejvyšší soud vázán důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dospěl k závěru:
- že samotné zatížení žalobkyň odvodem není v rozporu s cíli směrnice 2001/77/ES, ani směrnice 2009/28/ES,
- že směrnice nezakládají přímé právo jednotlivcům, neboť státy mají při naplňovaní cílů směrnice určitý prostor pro uvážení a případné pochybení při tomto uvážení by vedlo výlučně k založení odpovědnosti státu za porušení jeho závazku z unijního práva vůči Evropské unii, nikoli vůči jednotlivcům,
- že změna právních předpisů spočívající v zavedení odvodu, který není se směrnicemi v rozporu, nemohla být pro žalobkyně nepředvídatelná,
- že zavedením odvodu nebyly porušeny zásady legitimního očekávání a právní jistoty, jak jsou obsaženy v právu Evropské unie,
- že ze srovnání judikatury Soudního dvora a Ústavního soudu je zřejmé, že jak unijní, tak i české právo chápou princip rovného zacházení a zákazu diskriminace shodně a
- že zavedením odvodu nebyla porušena zásada zákazu diskriminace, jak je obsažena v právu Evropské unie.
17. Nesouhlasí-li stěžovatelky s názorem Nejvyššího soudu, který otázku č. 3 neshledal pro posouzení dovolání významnou, protože nebyla učiněna stěžovatelkami předmětem dovolacího řízení, lze konstatovat, že již městský soud stěžovatelkám vysvětlil, že uvedená otázka se týká problematiky možného zásahu do principu volného pohybu kapitálu, která se v daném řízení vůbec neprojevila, když nikdo netvrdil, že byl použit zahraniční kapitál, či že by došlo k bránění jeho volného pohybu.
18. Domáhají-li se stěžovatelky v ústavní stížnosti principu ochrany legitimního očekávání, souvisejícího se specifickými zárukami, které poskytl členský stát, také k tomu se již dříve Ústavní soud vyjadřoval ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17, ve kterém uvedl, že "Jakkoli tedy nepochybně přijetím předmětných ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů došlo ke snížení podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren, nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického právního státu, jak se domnívá stěžovatelka. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště pokud se jedná o investice dlouhého časového rozsahu) akceptovat. Úkolem práva (a soudní moci) přitom nemůže být ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze zhodnocení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob, což však nelze ztotožňovat s ochranou plánovaného zisku. Jinak vyjádřeno, uvedená garance patnáctileté návratnosti předmětné investice neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo." V citovaném nálezu Ústavní soud připomněl, že "zásady právní jistoty a ochrany legitimních očekávání jsou rovněž součástí právního řádu Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 9. 2009 ve věci C-201/08 Plantanol, bod 49, bod 43)". Z judikatury Soudního dvora přitom plyne, že ani zásada právní jistoty na úrovni unijního práva "nevyžaduje, aby nedošlo k legislativním změnám, ale spíše vyžaduje, aby zákonodárce přihlédnul ke zvláštní situaci hospodářských subjektů a případně stanovil, že se nová právní pravidla použijí s určitými úpravami" (srov. též rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 6. 2005 ve věci C-17/03 VEMW, bod 81). I na úrovni unijního práva se mohou zásady ochrany legitimních očekávání dovolávat pouze ty subjekty, u nichž byly vzbuzeny důvodné naděje. "Pokud však opatrný a obezřetný hospodářský subjekt je s to předvídat přijetí opatření [...], které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, nemůže se dovolávat takovéto zásady, pokud je toto opatření přijato. Navíc, i když zásada ochrany legitimního očekávání patří mezi základní zásady [Unie], hospodářské subjekty nemají důvod k tomu, aby mohly legitimně očekávat, že bude zachován existující stav [...], a to zvláště v takové oblasti, [...] jejíž předmět zahrnuje stálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace" (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 9. 2006 ve věci C-310/04 Španělsko proti Radě bod 81).
19. Taktéž otázka zákazu diskriminace v souvislosti s dopadem právní úpravy odvodu na určitou úzce definovanou skupinu subjektů byla citovaným nálezem řešena. Ústavní soud konstatoval, že "stanovení příspěvku ze státního rozpočtu za určitým účelem a pro určitou skupinu osob závisí vždy na tom, do jaké míry je ze strany zákonodárce shledána jeho účelnost, resp. veřejný zájem na jeho poskytování. To platí obzvlášť v případě, kdy se jedná o příspěvek, jehož poskytování je pouze beneficiem ze strany zákonodárce, aniž by s ním současně bylo spojeno naplňování určitého základního práva nebo svobody. Dotčené subjekty přitom nemohou spoléhat na to, že postupem času zákonodárce tuto výši nepřehodnotí. Nelze přitom opomenout ani související odpovědnost vlády a Parlamentu za stav veřejných financí, s čímž souvisí i oprávnění zákonodárce přizpůsobit výdaje státního rozpočtu jeho reálným možnostem a aktuálním potřebám formou změn právní úpravy mandatorních výdajů." Ústavní soud připustil, že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, dochází k němu však v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva nebo svobody. Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy ale není z ústavního hlediska věcí nahodilou nebo věcí libovůle, nýbrž věcí zvažování v kolizi stojících hodnot. V rámci poměřování zájmu provozovatelů fotovoltaických elektráren na zachování dosavadního režimu podpory na jedné straně a veřejného zájmu na jeho snížení na straně druhé dospěl Ústavní soud k závěru, že veřejný zájem na změně právní úpravy musí v této situaci převážit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Zákonodárce tedy v posuzované věci uplatnil racionální základ při rozlišování výrobců, kterých se právní úprava odvodu dotkne, a kterých nikoli.
20. K námitce stěžovatelek, že došlo k zásahu do jejich práva na soudní ochranu, Ústavní soud shrnuje, že k porušení tohoto práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dojde v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, nevysvětlí-li obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, nebo je-li spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17, standardy ústavního přezkumu nepoložení předběžné otázky nejsou totožné se standardy, jež na soudy posledního stupně klade unijní právo. Zatímco unijní právo ukládá soudům posledního stupně povinnost obrátit se na Soudní dvůr vždy, když mají o správném výkladu unijního práva důvodnou pochybnost (srov. koncept acte clair, jak plyne z výše citovaného rozsudku ve věci CILFIT či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4468/2008 ze dne 25. 7. 2002), Ústavní soud respektuje uvážení obecných soudů při výkladu unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V posuzované věci, jak již bylo výše uvedeno, byl postup soudů v soudním řízení jako celku dostatečně odůvodněn.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu