ECLI:CZ:US:2019:3.US.4215.18.1
sp. zn. III. ÚS 4215/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2018 sp. zn. 8 To 394/2018 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2018 sp. zn. 90 T 162/2015, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V původním řízení Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 90 T 162/2015-127 stěžovatele uznal vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvou set dvaceti hodin.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 8. 2016 č. j. 8 To 320/2016-166 tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1727/2016 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl coby podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
5. Ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1024/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
6. Městský soud nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. řádu za použití §278 odst. 1 tr. řádu zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
7. Krajský soud touto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž pokládá především kamerové záznamy a výpověď svědka M. K. Tyto důkazní prostředky by podle stěžovatele vedly k zjištěním ohledně jeho "přítomnosti či nepřítomnosti" na věži číslo sedm a "otevření či uzavření" poklopu této věže, které by se odlišovaly od závěrů soudů v původním řízení. Uvádí, že soudy v původním řízení dovodily, že byl přítomen napadení poškozeného, na podkladě služebního záznamu vyhotoveného prap. H., avšak z kamerového záznamu vyplývá, že se v rozhodné době nacházel buď v kanceláři vycházkářů, nebo na nástupní eskortě, přičemž dle záběrů kamerového systému odešel na místnost eskorty, odkud byl přivolán vysílačkou k věži č. 7. Vzhledem ke vzdálenosti mezi dveřmi chodby a věží č. 7 nemohl skutkový děj proběhnout tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, že tato tvrzení měl uplatnit již v původním řízení, a označuje argumentaci soudů za nedostatečnou. Určující podle stěžovatele není to, proč nebyly dané důkazy uplatněny v původním řízení, ale otázka, zda vedou k novým poznatkům, které by mohly odůvodnit jiný výsledek řízení.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Obdobné zásady se vztahují i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
14. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
15. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku závěrů o tom, zda k fyzickému napadení poškozeného došlo v jeho přítomnosti, jakož i skutečností tomuto incidentu bezprostředně předcházejících, podaných v původním řízení, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.
16. Městský soud vyhověl návrhu stěžovatele a vyslechl v rámci veřejného zasedání svědka J. D., který však nové poznatky nepředestřel, což ani stěžovatel nezpochybňuje.
17. Soudy nepřistoupily k předvolání svědka M. K., a to s ohledem na obsah úředního záznamu o jím podaném vysvětlení, který byl v souladu s trestním řádem proveden v původním řízení, přičemž stěžovatel nenavrhl osobní výslech jmenovaného svědka v hlavním líčení.
18. Soudy se zabývaly i stěžovatelovou argumentací ohledně kamerových záznamů, městský soud je ve veřejném zasedání přehrál, přičemž ani z tohoto důkazního prostředku podle soudů nevyplynula zjištění, která lze označit za podstatná v řízení o návrhu na povolení obnovy.
19. Obsahovým těžištěm jeho argumentace tak jsou toliko výhrady proti způsobu vedení jeho původního procesu a zde dosaženým dílčím závěrům, které však pro výsledek původního řízení směrodatné nebyly; relevantní tudíž z hlediska předmětu řízení obnovovacího podle §282 a násl. tr. řádu být nemohou.
20. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel sice dovozuje, že soudy v původním řízení neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, avšak neuvádí, jaké okolnosti bránily požadovat doplnění dokazování již v tomto procesním rámci (existence kamerových záznamů stěžovateli i soudům byla známa). Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1024/17 stěžovateli ostatně vytkl, že v odvolacím řízení nenavrhl doplnění dokazování (zejména o výslech poškozeného) způsobem, o němž nevzniká pochybnost, ale přednesl svoje výhrady s vysvětlením vyložitelným tím způsobem, že doplnění dokazování ponechává na úvaze odvolacího soudu; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 263/06, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 264/06, ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 370/06, ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 472/06, ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07, ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 434/08 (U 4/49 SbNU 655), ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1857/08 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2461/09].
21. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného §278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
22. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutno posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14). Řečené se uplatní ve vztahu k dalším tvrzením, která stěžovatel v návrhu na povolení obnovy předestřel stran jeho vědomosti o fyzickém napadení poškozeného.
23. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry městského soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
24. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.
25. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem - převážně jen v obecné rovině připomínanou - judikaturou Ústavního soudu.
26. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu