ECLI:CZ:US:2019:3.US.57.19.1
sp. zn. III. ÚS 57/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 24 Cdo 4094/2018-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 4. 1. 2019 stěžovatel brojil proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu. Současně požádal, aby mu Ústavní soud z úřední povinnosti ustanovil zástupce z řad advokátů.
2. Stěžovatelovo podání nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona o Ústavním soudu). Zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem nebyl stěžovatel zastoupen advokátem (§30 odst. 1, §31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud shledává, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad ústavní stížnosti; dostalo se mu tak náležitého poučení, včetně informace o nezbytnosti právního zastoupení advokátem a upozornění na následky spojené s neodstraněním vad (viz např. věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3758/14, sp. zn. IV. ÚS 1324/16, sp. zn. III. ÚS 2788/16 nebo sp. zn. I. ÚS 2365/17). Ve výzvách byl také výslovně poučen o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, lze pro stručnost odkázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1384/07 (dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1712/17, sp. zn. IV. ÚS 3649/17, sp. zn. II. ÚS 4017/17, sp. zn. II. ÚS 37/18, sp. zn. I. ÚS 1748/18, sp. zn. II. ÚS 3221/18, sp. zn. II. ÚS 4048/18 a sp. zn. II. ÚS 4310/18, přiměřeně použil §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj