ECLI:CZ:US:2019:3.US.629.19.1
sp. zn. III. ÚS 629/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2019 sp. zn. 44 To 50/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. ledna 2019 sp. zn. 0 Nt 15002/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, služba kriminální policie a vyšetřování, stálá výjezdová skupina (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 3. 1. 2019 č. j. KRPA-4907-13/TČ-2019-001472 rozhodla podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
3. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 usnesením ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 1 ZT 5/2019 stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu jako nedůvodnou zamítlo [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
4. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") nadepsaným usnesením podle §73b odst. 1 tr. řádu a §68 odst. 1 tr. řádu z důvodu §67 písm. b) a c) tr. řádu vzal stěžovatele do vazby s tím, že vazba počíná dnem a hodinou zadržení, tj. dnem 2. 1. 2019 ve 21:15 hodin. Obvodní soud nepřijal podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu záruku za další chování stěžovatele podanou J. Š. a M. Š. a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu ani písemný slib stěžovatele.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení obvodního soudu jako nedůvodnou zamítl [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly ke svévolným závěrům ohledně existence koluzního důvodu vazby [§67 písm. b) tr. řádu]. Znaleckými posudky konstatovanou emocionální nestabilitu jeho osoby lze považovat za charakteristickou pro "velké procento dominantních mužů", avšak nevyplývá z ní úmysl kohokoli ovlivňovat v zájmu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Neobstojí ani závěr soudů, že poškozenou pravděpodobně zmanipuloval k obnovení společného soužití; jde o pouhou domněnku MUDr. Dany Kertészové, zatímco posudek PhDr. Ludmily Šrutové zdůrazňuje její psychickou závislost na stěžovateli a její přesvědčení, že čtyřem společným dětem by otec chyběl. Ani tendence poškozené vracet se ke stěžovateli však nedokládá jeho koluzní úmysl. Soudy též přeceňují důsledky skutečnosti, že dosud nebyli ještě vyslechnuti všichni svědci a zpracovány veškeré znalecké posudky. Koluzní úmysl nelze dovodit ani z toho, že stěžovatel přesvědčoval poškozenou, aby "nešla na policii". Podle konstantní judikatury Ústavního soudu přitom pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby nepostačují.
7. Stěžovatel se vymezuje též proti závěrům soudů o důvodnosti vazby tzv. předstižné [§67 písm. c) tr. řádu]. Ve vztahu k trestnému činu ohrožování výchovy dítěte sám státní zástupce připustil, že tato právní kvalifikace je předčasná. Má-li zde přetrvávat důvodná obava, že by se stěžovatel dopustil opakování trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí a znásilnění, považuje takový závěr za nesmyslný, neboť již s poškozenou nebydlí a nemá tak v úmyslu činit ani v budoucnosti. Nyní bydlí se svou bývalou manželkou paní M. Š. a není podkladu pro úsudek, že by se vůči ní mohl chovat závadným způsobem.
8. Soudy podle stěžovatele nerespektovaly ani subsidiaritu vazby, na které je §67 tr. řádu postaven, přičemž neobjasnily, které svědky by měl ovlivňovat a co tomuto předpokládanému jednání nasvědčuje, ani to, jak by mohl opakovat trestnou činnost vůči poškozené, se kterou již nebydlí. V rámci předchozího trestního řízení byl vykázán, přičemž tento zákaz pečlivě dodržoval a nedopouštěl se ovlivňování poškozené ani svědků, ani se jinak nesnažil mařit trestní řízení a trestnou činnost znovu neopakoval.
9. Obecné soudy nerespektovaly ani jeho právo na spravedlivý proces, zejména neodůvodnily, proč převyšuje zájem na objasnění trestného činu zájem na jeho svobodě. Tím se podle stěžovatele zpronevěřily konstantní judikatuře Ústavního soudu.
10. Závěrem se stěžovatel vyslovuje, že nepochybně nebyly naplněny obligatorní podmínky pro jeho vzetí do vazby a napadená usnesení jsou nejen neodůvodněná, ale současně také nepřezkoumatelná, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a osobní svobodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce, zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (čl. 7).
13. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech oblastech života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. výše odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
14. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235), též Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228].
15. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 a čl. 8 odst. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241 - 279, 149].
16. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro vzetí do vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající povahu, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
17. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 odst. 5 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Za východisko svého přezkumu považuje Ústavní soud, že soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky výše označených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestných činů, pro které je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
19. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, vůči ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a specifikovaly rovněž důkazní prameny (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).
20. Soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu. K otázce koluzní vazby Ústavní soud již dříve judikoval, že soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" [nález ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 (N 85/11 SbNU 261)]. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má [srov. nález ze dne 6. 9. 2000 sp. zn. IV. ÚS 371/2000 (N 131/19 SbNU 205)]. Ústavní soud však nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by odůvodnění koluzního důvodu vazby bylo nepřesvědčivým či natolik obecným, že vybočovalo ze shora nastíněných zásad pro její uvalení.
21. K tomuto vazebnímu důvodu se patří poznamenat, že pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat za situace, kdy rozhodující soudy vzaly v potaz rovněž zjištění stěžovatelových osobnostních charakteristik učiněná soudy v předchozích trestních řízeních.
22. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 4 Tdo 285/2018 (v trestní věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 17/2017) zabýval výkladem §163a odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle kterého souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v §163 odst. 1 tr. řádu není třeba, pokud z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení konstatoval ve vztahu ke stěžovateli (obviněnému), že: "V konečném výsledku je tedy dostatečně zřejmé, že obviněný, jakožto osobnost manipulativní s dominantními sklony, působil na rozhodnutí poškozené, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Poškozená naopak jakožto osoba se sklony k závislosti a k tomu věci bagatelizovat a přebírat vinu na sebe, nechala sebou obviněným manipulovat a pod jeho vlivem tak učinila prohlášení o zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného. Poškozená je z výše uvedených důvodů odkázána a závislá na osobě obviněného a je tak částečně omezena svoboda jejího rozhodování o udělení resp. zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného. Ze strany poškozené tak evidentně nešlo o svobodnou volbu založenou na prostém vyhodnocení si výhodnosti pokračování vztahu s obviněným. Je nutno také poznamenat, že poškozená takto jednala jistě i proto, že si nedovedla přestavit, jak bude do budoucna zvládat výchovu čtyř dětí, a to jak po sociální stránce, tak po stránce finanční. Tento faktor při rozhodování poškozené hrál nesporně také nezanedbatelnou roli." Na další pasáže usnesení Nejvyššího soudu lze pro stručnost pouze odkázat.
23. Tyto dosavadní poznatky společně s podezřením, že poškozené a společným dětem v souvislosti se stíhanou trestnou činností "zabavil" telefony, aby jim zamezil v možnosti kontaktovat Policii České republiky, podle soudů odůvodňují obavu, že stěžovatel bude působit na poškozenou (a případně i na další osoby) s cílem zmařit průběh trestního řízení, resp. tím zamezovat objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení. Není přesvědčivé oponentury proti závěru, že soudy dostatečně určily okolnosti, které je vedly k závěru důvodnosti koluzní vazby, přičemž určitá abstraktnost podaného odůvodnění vyplývá z nemožnosti konkrétně popsat jednání, které může eventuálně nastat teprve v budoucnu.
24. V dané věci soudy dále dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) tr. řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v povaze obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.
25. Jestliže soudy z podezření, že se stěžovatel měl dopouštět trestné činnosti nikoli ojediněle, ale opakovaně a dlouhodobě, přičemž v minulosti byl již celkem pětkrát soudně trestán [naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 8. 2017 sp. zn. 3 T 17/2017 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 44 To 496/2017, jimiž byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu], dovodily, že je dána důvodná obava, že po propuštění na svobodu by mohl v trestné činnosti pokračovat, jde o racionálně logickou úvahu soudů [opřenou o §67 písm. c) tr. řádu], která nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace; lze ji podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle §67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle §67 tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu ve výroku napadených rozhodnutí soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
26. V nyní posuzované věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, soudy dostály.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
28. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
IV. c)
Závěr
29. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu