ECLI:CZ:US:2019:4.US.1077.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1077/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace HERMÉS spol. s r. o., sídlem Trocnovská 341, České Velenice, zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 1 Afs 400/2018-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl, že řízení o kasační stížnosti se zastavuje (výrok I), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II), a že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně (výrok III).
3. Nejvyšší správní soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s podáním kasační stížnosti nezaplatila soudní poplatek, vyzval ji usnesením ze dne 20. 12. 2018 č. j. 1 Afs 400/2018-13 k jeho úhradě, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Nejvyšší správní soud stěžovatelku taktéž poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 1 Afs 400/2018-13 bylo zástupkyni stěžovatelky doručeno do datové schránky dne 30. 12. 2018 (pozn. zpravodaje - správně však má být jako den doručení podle doručenky den 20. 12. 2018, nikoli jako podle usnesení 30. 12. 2018, což je ovšem dnem nabytí právní moci předmětného usnesení) a tohoto dne nabylo právní moci. Na tomto závěru dle Nejvyššího správního soudu nemění nic ani skutečnost, že k doručení došlo fikcí a že dne 30. 12. 2018 byla neděle (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28, č. 2875/2013 Sb. NSS). V souladu s §40 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), pak lhůta pro zaplacení poplatku začala běžet následující den, tedy dne 31. 12. 2018, a marně uplynula v pondělí dne 14. 1. 2019. Poplatek stěžovatelka uhradila. Ten byl ovšem na účet Nejvyššího správního soudu připsán dne 15. 1. 2019. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49 či ze dne 28. 3. 2018 č. j. 8 Afs 37/2018-51, publ. pod č. 3734/2018 Sb. NSS). Vzhledem k tomu, že posledním dnem k zaplacení soudního poplatku bylo pondělí 14. 1. 2019, stěžovatelka soudní poplatek neuhradila včas ve lhůtě k tomu stanovené. Nejvyšší správní soud proto řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že byla napadeným usnesením zkrácena na svých ústavních právech, a to na právu na přístup k soudu a na právu na soudní ochranu. Přitom nerozporuje skutkové okolnosti dané věci, tedy, že soudní poplatek uhradila až dne 15. 1. 2019, přičemž stejného dne byl poplatek doručen na účet Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka ale rozporuje právní závěr Nejvyššího správního soudu, že jeho usnesení ze dne 20. 12. 2018 č. j. 1 Afs 400/2018-13 nabylo právní moci dne 30. 12. 2018 přesto, že tento den byla neděle. S doručením písemností jsou dle ní spojeny nejen zásadní hmotněprávní nebo procesní účinky, ale také stanovení okamžiku pro počítání lhůt. Stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 As 127/2015-26 tvrdí, že názor Nejvyššího správního soudu uvedený v napadeném usnesení je chybný a že dle jejího názoru usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 1 Afs 400/2018-13 nabylo právní moci až v nejbližší pracovní den, což bylo pondělí 31. 12. 2018, a až od tohoto data započal běh lhůty pro zaplacení soudního poplatku, pročež stěžovatelka poplatek zaplatila včas. Z uvedených důvodů se proto domáhá zrušení napadeného usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), popř. ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky podústavního práva, a to zda nepřihlásí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty, a to i v případě, že konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek.
9. Mezi úkoly Nejvyššího správního soudu patří mimo jiné zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů, a to zejména vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Posláním Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatelka, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném usnesení extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení s odkazem na svou judikaturu (rozsudky ze dne 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28, č. 2875/2013 Sb. NSS, a ze dne 19. 9. 2014
č. j. 8 As 118/2014-46) přezkoumatelně zdůvodnil, že v souladu s §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"), může fikce doručení nastat i v případě, že konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, neboť při doručování do datové schránky je třeba vycházet ze zásadní odlišnosti od doručování poštou, a to z neomezeného přístupu k datové schránce. Lze také podotknout, že fikce doručení předpokládá, že si adresát písemnost v úložní lhůtě mohl vyzvednout, avšak zaviněně tak neučinil. V případě, že z vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může podle §17 odst. 5 zákona o elektronických úkonech ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. a §50d o. s. ř. požádat o vyslovení neúčinnosti doručení. Skutečnost, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost vyzvednout, musí adresát prokázat. Neúčinnosti doručení se však stěžovatelka v nyní přezkoumávané věci nedomáhala. Nejvyšší správní soud tedy ústavně konformně dovodil, že nabytí právní moci není spojeno s uplynutím žádné lhůty, a je tedy vázáno pouze na okamžik samotného doručení adresátu. Z tohoto důvodu se neuplatní §40 odst. 3 s. ř. s., podle kterého připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jinými slovy, rozhodnutí může nabýt právní moci i mimo pracovní den. Z uvedeného vyplývá, že uhradila-li stěžovatelka soudní poplatek až 15. 1. 2019, učinila tak až po uplynutí soudem stanovené lhůty. Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 As 127/2015-26 je nepřípadný, jelikož se týká skutkově a právně zcela odlišné věci (od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28, č. 2875/2013 Sb. NSS, který byl klíčovým podkladem pro nyní posuzovanou věc), na což ostatně tento soud sám poukazuje v bodech 15 a 16 rozsudku, na který stěžovatelka odkázala.
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
11. Ústavní soud připomíná, že již v usnesení ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 685/12 aproboval právní názor správních soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu. Jak vyplývá ze shodného tvrzení účastníků, stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek byl na účet Nejvyššího správního soudu připsán dne 15. 1. 2019. Nejvyšší správní soud tedy postupoval zcela v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a se svou ustálenou judikaturou, když řízení o kasační stížnosti zastavil, jelikož lhůta pro zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 14. 1. 2019. Na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu