ECLI:CZ:US:2019:4.US.1527.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1527/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Mlýn Bělkovice, s. r. o., sídlem Novinářská 1113/3, Ostrava, zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-319, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní korporace Stavební firma Mahovský, s. r. o., sídlem Dolní Moravice 8, zastoupené Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou, sídlem Kmochova 517/2, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-319 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
II. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-319 se zamítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "krajský soud") ze dne 18. 8. 2017 č. j. 4 Cm 7/2016-215 bylo určeno, že stěžovatelka je vlastnicí v rozsudku vymezeného rozsáhlého souboru nemovitých věcí (výrok I) a že vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání vedlejší účastnice byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") ze dne 17. 1. 2018 č. j. 8 Cmo 249/2017-242 výše rubrikovaný rozsudek krajského soudu potvrzen (výrok I) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-319 bylo rozhodnuto tak, že "právní moc rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 249/2017-242, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2017, č. j. 4 Cm 7/2016-215, se odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci". Toto ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo nikterak odůvodněno a mimo citovaného výroku obsahuje jen poučení.
5. V mezidobí mezi podáním ústavní stížnosti a rozhodnutím Ústavního soudu (k procesním okolnostem srov. sub 9) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-351 rozsudek vrchního soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 8 Cmo 249/2017-242, jakož i rozsudek krajského soudu ze dne 18. 8. 2017 č. j. 4 Cm 7/2016-215 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
6. Stěžovatelka svůj návrh nevzala zpět. Trvá naopak na tom, aby s ohledem na důsledky, které pro ni mohl tento postup Nejvyššího soudu mít (viz sub 7 a 11), o věci bylo rozhodnuto.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo vůbec odůvodněno, obsahuje pouze výrok o odkladu právní moci a poučení. Nejvyšší soud v předmětném usnesení ani neodkázal na žádné zákonné ustanovení, podle kterého o odkladu právní moci rozhodl. Podle stěžovatelky v daném případě nebyly splněny zákonné kumulativní podmínky podle §243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") pro odklad právní moci. Podle stěžovatelky dochází při odkladu právní moci rozhodnutí k daleko citelnějšímu zásahu do právních vztahů účastníků řízení než při odkladu vykonatelnosti. Právní mocí rozhodnutí (vrchního soudu) došlo ke změně vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem, kdy vlastnicí se opět stala stěžovatelka. Odložením právní moci rozhodnutí by se stala vlastnicí vedlejší účastnice. V původním řízení bylo krajským soudem, resp. vrchním soudem, vydáno také předběžné opatření, kdy vedlejší účastnici bylo zakázáno zcizovat a zatěžovat předmětné nemovité věci, jejich části a součásti. Avšak toto předběžné opatření již na základě zákonných ustanovení zaniklo. Znamenalo by to tedy, že by vedlejší účastnice jako vlastnice předmětných nemovitostí mohla tyto předmětné nemovitosti do konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu prodat. Tím by mohla závažně poškodit stěžovatelku a její práva (vč. práva vlastnického). Odklad právní moci pravomocného rozhodnutí je také bezesporu velmi zásadním zásahem do právní jistoty účastníků řízení, a proto je nutné k aplikaci §243 o. s. ř. přistupovat restriktivně. Odložení právní moci by mělo být, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že také je, institutem zcela výjimečným. Stěžovatelka uzavírá, že postup Nejvyššího soudu v dané věci se jeví jako formalistický a mechanický a trvá na tom, že nebyly splněny podmínky §243 písm. b) o. s. ř., pročež se domáhá zrušení napadeného usnesení.
III. Vyjádření účastníka řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatelky
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení a vedlejší účastnici řízení.
9. Nejvyšší soud nejprve svým přípisem ze dne 23. 5. 2019 požádal o prodloužení lhůty k vyjádření o 15 dnů, čemuž soudce zpravodaj přípisem ze dne 27. 5. 2019 vyhověl a prodloužil lhůtu pro vyjádření do 14. 6. 2019. Nejvyšší soud následně přípisem ze dne 6. 6. 2019 Ústavnímu soudu sdělil, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu pozbylo účinnosti dnem 5. 6. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-351, kterým bylo dovolání vedlejší účastnice zcela vyhověno, rozsudky vrchního soudu a krajského soudu (sub 2 a 3 nálezu) byly zrušeny a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Z výše uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření obsáhle uvedla skutkové okolnosti sporu mezi ní a stěžovatelkou a konstatovala, že stěžovatelka v důsledku napadeného usnesení poškozena v žádném případě není ani nebyla porušena žádná její práva, tak jak uvádí ve své ústavní stížnosti. Naopak by provedením soudního výkonu rozsudků obecných soudů (sub 2 a 3 nálezu) byla velmi obchodně poškozena vedlejší účastnice, která by zkrachovala. Vznikla by také značná právní nejistota, neboť stěžovatelka by ihned před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání předmětné věci, které jsou předmětem sporu, prodala dalším osobám. S ohledem na výše uvedené žádá vedlejší účastnice, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
11. Stěžovatelka ve své replice na výše rubrikovaná vyjádření setrvala na svých právních názorech uvedených v ústavní stížnosti a upozornila na fakt, že Nejvyšší soud, který věděl, že je podaná ústavní stížnost proti jeho usnesení o odkladu právní moci, s vysokým urychlením rozhodl o podaném dovolání vedlejší účastnice, aniž by z opatrnosti vyčkal na rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatelce se jeví, že Nejvyšší soud urychleně rozhodl, aby nebylo konstatováno, že bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky. Dále lze usuzovat, že Nejvyšší soud neměl zájem Ústavnímu soudu vysvětlovat, proč napadené usnesení neodůvodnil. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud ani nectil zásadu rovnosti stran, když nevyčkal rozhodnutí Ústavního soudu a urychleně rozhodl o dovolání. Ani urychlené rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nemění nic na tom, že předmětným usnesením o odkladu právní moci byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na spravedlivý proces, pročež tato se nadále domáhá zrušení napadeného usnesení.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Na základě shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nicméně s ohledem na to, že se mezitím změnila procesní situace, omezil se s poukazem na objektivní funkci ústavní stížnosti a s ohledem na význam tohoto porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky pouze na tzv. akademický výrok (viz níže).
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jeho zásah je namístě za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Takovou vadou bývá proces interpretace a aplikace podústavního práva stižen zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Ústavní soud konstatuje na základě vyžádaného soudního spisu, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo vůbec odůvodněno, přičemž stěžovatelka, ale spolu s ní nakonec i vedlejší účastnice (viz sub 7, 10 a 11) důvodně poukazují na to, jak závažné důsledky takový postup mohl mít. Postup Nejvyššího soudu, který vůbec neodůvodnil své usnesení o odkladu právní moci napadených rozhodnutí obecných soudů do právní moci svého rozhodnutí o podaném dovolání, jehož předmětem byl spor o rozsáhlý soubor nemovitostí mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, nebyl v souladu s ústavními kautelami práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
17. Ústavní soud předně shledává, že byť působení usnesení Nejvyššího soudu o odkladu právní moci vydaného podle §243 písm. b) o. s. ř. ("Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.") je pouze dočasné, může - v případě, kdy Nejvyšší soud stranám dovolacího řízení nevyloží důvody svého postupu, tím spíše vést naopak k zásadním a potenciálně nevratným následkům, jež na základě (vadného) pravomocného rozhodnutí, resp. v důsledku jeho výkonu mohou v právní sféře dovolatele (ale jak ukazuje posuzovaná věci - i druhé strany řízení) nastat, takže následné poskytnutí ochrany (ve věci samé) už nemusí mít žádný reálný význam nebo může vést zbytečně k dalším soudním sporům.
18. Právě tento často zásadní význam z hlediska ochrany práv jednotlivců je důvodem, proč také Ústavní soud podrobuje tento typ rozhodnutí (tj. kterým je poskytována "jen" dočasná právní ochrana) ústavněprávnímu přezkumu [viz nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269), ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4468/12 (N 167/70 SbNU 553) či ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2331/14 (N 172/74 SbNU 493)], byť jde o přezkum do určité míry omezený (viz např. usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 336/13, ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15 a ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17).
19. Jak již dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 (N 154/86 SbNU 563) a ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1872/16 (N 55/93 SbNU 241) [týkajících se sice odkladu vykonatelnosti podle §243 písm. a) o. s. ř., ale závěry tam uvedené jsou bezpochyby uplatnitelné i pro odklad právní moci podle §243 písm. b) o. s. ř.], tak z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení lze v prvé řadě vyvodit, že nelze rozhodovat "omisivně", nestanoví-li tak zákon tuto formu rozhodnutí výslovně, tzn. že Nejvyšší soud musí rozhodnout usnesením (§167 odst. 1 o. s. ř.), jehož písemné vyhotovení bude obsahovat předepsané náležitosti (srov. §169 o. s. ř.) a jež bude doručeno účastníkům řízení (§168 odst. 2 o. s. ř.). Dále pak je třeba, aby toto usnesení obsahovalo řádné odůvodnění, neboť jde o rozhodnutí, které může mít, jak bylo výše uvedeno, z hlediska soudní ochrany práv obou stran řízení (jak to předpokládá čl. 90 Ústavy) podstatný význam z hlediska toho, v jaké právní pozici se vlastně v důsledku odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu nachází.
20. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, je tomu tak právě v posuzovaném případě, takže by (již jen) s ohledem na povahu věci nebyly splněny podmínky §169 odst. 2 věty druhé o. s. ř., nadto šlo o věc očividně složitou, přičemž ze samotného soudního spisu by bylo sotva možno vyvodit, jaké důvody vedly Nejvyšší soud právě k danému "rozhodnutí". Takový postup obecně odporuje zásadám právního státu, jak je předpokládá čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz níže).
21. Proto Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud musí své usnesení o návrhu na odklad právní moci napadených rozhodnutí odůvodnit vždy, a to jak v případě pozitivního rozhodnutí, tak v případě negativního rozhodnutí. Tento požadavek na odůvodnění není projevem "přepjatého formalismu", jak názorně dokazuje posuzovaná věc. Ostatně obdobně danou povinnost vyvodil Ústavní soud za určitých okolností i v případě, kdy soud usnesením rozhodl o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř., ač §169 odst. 2 věta první o. s. ř. výslovně uvádí, že takové usnesení odůvodňovat není třeba [viz např. nález ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 (N 216/63 SbNU 479)]. Konečně Ústavní soud sice neshledal neústavní právní úpravu, podle níž není třeba odůvodňovat (co do své povahy obdobné) usnesení o nařízení předběžného opatření (viz již zmíněné usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 336/13), to však v situaci, kdy předběžným opatřením dotčený stěžovatel měl možnost se efektivně bránit odvoláním a zdůvodnění nařízení předběžného opatření se mu mohlo dostat (a dostalo) ze strany odvolacího soudu. Tato možnost však v případě postupu podle §243 písm. b) [a ostatně i podle §243 písm. a)] o. s. ř. již z povahy věci samé dána není.
22. Není třeba připomínat význam požadavku na řádné (tj. srozumitelné a racionální) odůvodnění soudního rozhodnutí coby prostředku ochrany před libovůlí v rozhodovacím procesu orgánů veřejné moci a zvláště obecných soudů [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151), ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), popř. nález ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 1685/17 (N 204/91 SbNU 597)].
23. Neuvedl-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení žádné důvody pro odklad právní moci napadených rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí je jakéhokoliv odůvodnění "prosto", tedy rozhodl-li Nejvyšší soud, aniž by alespoň stručně uvedl, jaké konkrétní věcné důvody ho k tomuto závěru vedly, a v této souvislosti se nijak nevypořádal s možnými argumenty stěžovatelky, které jsou z obsahu soudního spisu zcela patrné, pak Ústavní soud nemůže než uzavřít, že Nejvyšší soud nerespektoval příslušnou procesní úpravu (§169 odst. 2 o. s. ř.), jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, což je projevem libovůle v soudním rozhodování, a tudíž v rozporu s požadavky, které vyplývají z (normativního) pojmu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a jeho zásad zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
24. Nepromítla-li se argumentace stran v tak pro obě strany řízení závažné věci do odůvodnění napadeného usnesení, zůstává objektivně jen věcí spekulace, z jakých důvodů bylo o odkladu právní moci vlastně rozhodnuto a co tím orgán veřejné moci ve vztahu k účastníkům dovolacího řízení sledoval. Samotná hrozba vážnou újmou může spočívat jak v důsledcích právní moci dovoláním napadených soudních rozhodnutí, tak ale i v tom, že i v případě úspěchu dovolatele (vedlejší účastnice) již nebude možné zjednat nápravu následků mezitím pravomocných rozhodnutí. Ani jedno však z napadeného usnesení neplyne, neboť nebylo vůbec odůvodněno.
VI. Závěr
25. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, a proto vyslovil porušení jejích ústavně zaručených práv podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Nicméně vzhledem k faktu, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-351 rozsudek vrchního soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 8 Cmo 249/2017-242, jakož i rozsudek krajského soudu ze dne 18. 8. 2017 č. j. 4 Cm 7/2016-215 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, tudíž napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 2645/2018-319 pozbylo účinnosti (odklad právní moci rozhodnutí počíná právní mocí rozhodnutí o odkladu a trvá až do právní moci rozhodnutí o dovolání, nestanoví-li výjimečně rozhodnutí o odkladu něco jiného - ovšem napadené rozhodnutí nestanoví vůbec nic), rozhodl Ústavní soud výrokem II tohoto nálezu tak, že návrh na zrušení napadeného usnesení se zamítá, jelikož zrušení napadeného usnesení by nepřineslo žádný procesněprávní ani hmotněprávní důsledek pro účastníky řízení.
27. Proto s ohledem na význam tohoto porušení, které nemělo fatální následky jen díky zdrženlivosti obou stran řízení před obecnými soudy (fakticky si žádná z nich nebyla jista, co vlastně svým usnesením Nejvyšší soud sleduje z hlediska jejich postavení jako možných vlastníků s ohledem na vlastnost elasticity vlastnického práva) stěžovatelčin návrh zamítl s tím, že výjimečně formou tzv. akademického výroku konstatoval, že k porušení jejího práva na soudní ochranu došlo [srov. k tomu obdobně nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401), popř. nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143)], který může mít s ohledem na závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny osoby a orgány podle čl. 89 odst. 2 Ústavy význam pro postup v obdobných případech.
28. Nálezová forma rozhodnutí je dle Ústavního soudu nezbytná pro lepší naplnění jak subjektivní funkce řízení o ústavní stížnosti, neboť jím Ústavní soud obecně závaznými závěry jednak poskytuje stěžovatelce určitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva, tak z hlediska její objektivní funkce [viz např. usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 (U 1/80 SbNU 685)] vymezuje hranice dalšího postupu soudů v obdobných případech [srov. již nález ze dne 1. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 563/06 (N 22/44 SbNU 267)].
29. Ústavní soud tak uzavírá, že ústavní stížnost plní především funkci ochrany subjektivních ústavních práv stěžovatelů, jak to předpokládá čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Avšak v určitých, výjimečných případech považuje Ústavní soud za nezbytné (jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy) rozhodnout o ústavní stížnosti formou nálezu s tzv. akademickým výrokem deklarujícím porušení základního práva a svobody konkrétního stěžovatele [srov. bod 7 nálezu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481), popř. bod 31 nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1884/13 (N 34/72 SbNU 387)], protože to vyžadují zájmy ochrany ústavního pořádku obecně a takový postup a výrok přesahují osobní zájem stěžovatele.
30. Tato tzv. objektivní funkce ústavní stížnosti slouží zejména k vyjasnění výkladu ústavních předpisů a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva či řešení významných společensko-právních otázek, které může posílit legitimní očekávání jako důležitou součást právní jistoty jednotlivců v budoucí jednotné rozhodování orgánů veřejné moci v obdobných případech, a to i tam, kde nejde jen o ochranu subjektivního práva samotného stěžovatele [srov. k tomu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavně zaručeného veřejného subjektivního práva konkrétního stěžovatele, jehož právní postavení je bezprostředně zasaženo, avšak to je nutně spojeno s výkladem významu ústavních ustanovení či ústavně konformním výkladem podústavního práva, který má potom obecný význam (např. výkladový, sjednocující, výchovný, informační atd.).
31. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, avšak ústavní stížnost zamítl podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Učinil tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
32. O návrhu podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud sice nerozhodl, nicméně mu fakticky vyhověl, neboť rozhodl v co nejkratší době poté, co měl k projednání věci opatřeny všechny nutné podklady.