ECLI:CZ:US:2019:4.US.1822.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1822/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BAUING KV s. r. o., sídlem Plaská 622/3, Praha 5 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Vítem Lebedou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 25, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 23 Cdo 684/2018-350, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2017 č. j. 64 Co 238/2017-280 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. března 2017 č. j. 41 C 89/2016-227, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti INTERIERY KOUPELEN s. r. o., sídlem Částkova 2743/20, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech bylo k žalobě vedlejší účastnice rozhodnuto, že se zrušuje rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Davidem Petrilákem, určeným společností Arbitrážní centrum s. r. o., č. 15113001, v Karlových Varech dne 3. 2. 2016, ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti vedlejší účastnici jako žalované o zaplacení částky 366 657 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále že stěžovatelka (jako žalovaná) je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 39 498,20 Kč (výrok II). Uvedený soud dospěl k závěru, že mezi účastnicemi uzavřená rozhodčí doložka je neplatná, a to pro obcházení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon č. 216/1994 Sb."). Vyšel z toho, že není v souladu se smyslem a účelem tohoto zákona neurčité a netransparentní určení rozhodce a vydávání závazných statutů a řádů pro rozhodčí řízení ze strany soukromých osob a že tato situace nastala, jestliže si účastnice sjednaly, že osobu rozhodce vybere soukromá společnost (Arbitrážní centrum s. r. o.), byť ze seznamu advokátu a advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou.
3. K odvolání stěžovatelky a Arbitrážního centra s. r. o., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 31 870,70 Kč, a také rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastník na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 356 Kč. Krajský soud uzavřel, že i po novelizaci zákona č. 216/1994 Sb. zákonem č. 19/2012 Sb. judikatura setrvala na závěru, že výběr rozhodce s odkazem na jednací řády a seznamy rozhodců vydané právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, není transparentní, přičemž není podstatné, zda je rozhodce vybírán ze seznamu osob, které jsou předem neznámé, či zda je jmenován třetí osobou ze seznamu osob vyjmenovaných v rozhodčí doložce.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka a vedlejší účastník na její straně dovoláními, ta však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, ve vztahu ke stěžovatelce pak z důvodu, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a dovolatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že změnu legislativy ve vztahu k možnosti sjednání volby rozhodce třetí osobou odmítla vzít soudní praxe v potaz a že spoléhala na závěry obecných soudů, které do té doby posuzovaly konkrétně tuto doložku jako platnou. V této souvislosti zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 s tím, že toto rozhodnutí je zcela nesprávné, že bylo vydáno až poté, co uzavřela s vedlejší účastnicí rozhodčí doložku, a to v dobré víře a bez pochybností o její platnosti.
6. Nejvyšší soud pak nerozhodl meritorně, ačkoliv nikdy v minulosti ještě o této rozhodčí doložce nerozhodoval, a spokojil se s aplikací judikatury vztahující se k jiným rozhodčím doložkám, jiného znění, uzavřených v jiném časovém období za účinnosti jiného právního rámce. Nevypořádal se se zmíněnou legislativní změnou, přičemž se stále opírá o právní názor vyjádřený v citovaném usnesení sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, fakticky zakládající presumpci závislosti rozhodce, dle něhož je závislý prakticky každý rozhodce či tzv. appointing authority, rozhodují-li opakovaně ve více věcech, navíc se staví proti duchu standardní koncepce důkazního břemena, neboť ukládá rozhodci prokazovat "negativní skutečnost". Takové soudcovské dotváření práva stěžovatelka považuje za nepřípustné.
7. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že Nejvyšší soud neplatnost rozhodčí doložky opírá o kritérium porušení veřejného pořádku podle §1 odst. 2 občanského zákoníku, ale neuvádí, v čem toto porušení spatřuje. Namítá, že obecné soudy poskytují ochranu osobám, které sledují nepoctivý záměr, a to derogovat doložky, které si předtím svobodně sjednaly. Nejvyšší soud snižuje důvěryhodnost způsobu jmenování rozhodce tím, že je jmenován subjektem, který je obchodní korporací sledující zisk. To je však podstatou její existence, a proto není tato skutečnost způsobilá založit vadu rozhodčího řízení, zejména pak je dle stěžovatelky nutno odmítnout, že by rozhodce měl být na základě této skutečnosti "automaticky" podjatý ve prospěch některého z účastníků.
8. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je třeba respektovat vůli smluvních stran, bez ohledu na to, zda rozhodce využije k zajištění některých ryze administrativních úkonů třetí osoby. Ta pouze určí rozhodce podle klíče, který si určily smluvní strany, nikomu nediktuje své podmínky pro určování rozhodců, nadto je ustanovením §19 odst. 4 zákona č. 216/1994 Sb. výslovně zmocněna, aby pro rozhodčí řízení byla oprávněna vydat pravidla, kterými se strany mohou řídit a na něž mohou odkázat, jak se v posuzované věci také stalo. Závěrem vytkla Nejvyššímu soudu, že nevzal v potaz své nedávné usnesení ze dne 23. 1. 2018 č. j. 20 Cdo 4022/2017-124. S ohledem na tyto důvody má stěžovatelka za to, že postup obecných soudů vykazuje znaky libovůle s dopady do jejích ústavně zaručených základních práv, jak jsou uvedena shora.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z mj. pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s názorem obecných soudů na (ne)platnost rozhodčí doložky, kterou s vedlejší účastnicí uzavřela. Podle této doložky měly být veškeré majetkové spory řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem určeným jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o. z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu vedeném Českou advokátní komorou. Současně namítá, že Nejvyšší soud její dovolání neprojednal meritorně, i když případ stejné rozhodčí doložky dosud neřešil.
12. Ústavní soud v minulosti opakovaně přezkoumával soudní rozhodnutí, v nichž obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) posuzovaly platnost obdobných nebo prakticky identických rozhodčích doložek, a žádné pochybení, jež by mělo, resp. mohlo mít za následek porušení ústavnosti, neshledal. Námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, jsou jen variací či opakováním těch námitek, které již v minulosti zazněly a které Ústavní soud shledal z hlediska ústavnosti nedůvodnými, resp. zjevně neopodstatněnými. Za této situace nevidí rozumný důvod, proč by měl již řečené znovu opakovat, a tudíž pro stručnost stěžovatelku odkazuje na závěry obecných soudů obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí ve spojení s právními závěry Ústavního soudu vyslovenými např. v usnesení ze dne 12. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1269/14, ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2909/14, ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 3253/15, ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3769/15, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1552/16, ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 3695/15, ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2939/17, ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1468/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu také vytýká, že se nezabýval jejím dovoláním meritorně. Tato námitka by mohla obstát za předpokladu, že by právní závěry vyslovené v rozhodnutích, na které uvedený soud odkazoval, byly zjevně nepřiléhavé, a tudíž "nepoužitelné" z důvodu zásadní skutkové či právní odlišnosti nyní posuzované věci, neboť to by značilo, že by postup Nejvyššího soudu mohl být zatížen prvkem "libovůle" (či dokonce "svévole") v soudním rozhodování. V čem konkrétně by takováto ústavně relevantní odlišnost měla spočívat, však z ústavní stížnosti neplyne, a ani žádnou Ústavní soud nezjistil. A poukazuje-li stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nečiní tak případně (viz již zmíněné usnesení
sp. zn. III. ÚS 1468/17).
14. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu