ECLI:CZ:US:2014:3.US.1269.14.1
sp. zn. III. ÚS 1269/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.Z.A.P., spol. s r. o., se sídlem Olomouc - Chomoutov, Baarova 3, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 23 Cdo 2017/2012-478 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2012 č. j. 5 Cmo 312/2011-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její věci z důvodu porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na smluvní autonomii, jež je projevem ústavního práva garantovaného článkem 2 odst. 4 Ústavy České republiky a článkem 2 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného procesního spisu se podává, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 2. 2012 č. j. 5 Cmo 312/2011-422 potvrdil, byť na základě jiného právního názoru, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 4. 2011 č. j. 35 Cm 48/2010-349, kterým zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Marianem Šťastným dne 5. 5. 2010 pod sp. zn. 6347/2010, jímž bylo částečně vyhověno žalobě stěžovatelky o peněžité plnění. Vrchní soud vysvětlil, že na posuzovanou věc dopadají závěry vyslovené v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, protože výběr rozhodce byl podřazen režimu Jednacího řádu a Seznamu rozhodců Společnosti rozhodců, s. r. o., která jako nikoli stálý rozhodčí soud nebyla oprávněna vydávat statuty a řády, následkem čehož byly příslušné rozhodčí doložky neplatné dle ustanovení §39 občanského zákoníku. Dodal též, že Seznam rozhodců navíc nebyl seznamem stálým, ale mohl být průběžně měněn či doplňován.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2014 č. j. 23 Cdo 2017/2012-478 stěžovatelčino dovolání zamítl. Konstatoval, že odvolací soud rozhodl v souladu s jeho dosavadní judikaturou, a dále upozornil, že není rozhodující, zda pravidla Jednacího řádu byla vtělena do rozhodčí smlouvy, ale že byla vydána subjektem odlišným od zákonem ustanoveného rozhodčího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodčí doložky byly mezi účastníky (stěžovatelkou a Stavebním bytovým družstvem Trutnov) sjednávány opakovaně ve více smlouvách, jež tvořily právní rámec jejich dlouholeté a rozsáhlé obchodní spolupráce, a Jednací řád byl "podepsán" jako součást právě takové smlouvy. Je názoru, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3057/10 a nálezem sp. zn. II. ÚS 2164/10, které sice požadují přísnější posuzování rozhodčích smluv v případě spotřebitelských smluv s ohledem na nerovné postavení spotřebitele, avšak pro ostatní případy zdůrazňují princip ochrany autonomní vůle smluvních stran; tam ponechaly smluvní strany způsob určení rozhodce plně "v režii" arbitrážního centra, které mohlo do budoucna měnit procesní pravidla a pravidla výběru rozhodce, aniž by nad tím měly smluvní strany kontrolu, zatímco v její věci se smluvní strany dohodly na všech pravidlech rozhodčího řízení včetně otázky, kdo a odkud bude jmenovat rozhodce, přičemž Společnost rozhodců, s. r. o. neměla oprávnění tato pravidla ani seznam rozhodců s účinky pro smluvní strany jakkoli měnit. Interpretací uzavřených smluv lze nadto dovodit, že smluvní strany měly na mysli zcela konkrétní seznam rozhodců platný ke dni uzavření smlouvy, ze kterého jednatel Společnosti rozhodců, s. r. o. vybral rozhodce nikoli proto, že ho k tomu opravňoval jednací řád nebo statut, ale protože tím byl pověřen přímo smlouvou. Stěžovatelka zdůrazňuje, že smluvní strany toto jasné a spravedlivé uspořádání jejich poměrů chtěly, a proto je nutné chránit princip smluvní volnosti a poskytnout soudní ochranu takto založeným právním vztahům; ostatně v době uzavírání dotčených smluv neexistovala judikatura, jež by platnost rozhodčích doložek v nyní dotčeném směru zpochybňovala; následná ("sofistikovaná") výkladová změna pak vnáší do právních vztahů výrazný prvek nejistoty a nespravedlnosti. Právní úprava rozhodčího řízení, účinná od 1. 4. 2012, postup zvolený smluvními stranami v dané věci (viz ustanovení §7 odst. 1 a §19 odst. 4) dovoluje, a byť není pro její věc užitelná, měla by sloužit jako interpretační vodítko k upřednostnění ochrany stability a předvídatelnosti posuzovaných právních vztahů, u nichž není přítomna potřeba ochrany slabšího subjektu či jiného společensky relevantního zájmu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Otázkou platnosti rozhodčí doložky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce a pravidel pro vedení rozhodčího řízení se Ústavní soud zabýval opakovaně.
Konstatoval, že ačkoli je rozhodčí řízení vedeno formou zjednodušenou, cílem by mělo nepochybně být dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci; to v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce, přičemž tento požadavek je zvýrazněn se zřetelem k tomu, že rozhodčí řízení představuje určitý odklon od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1079/11 ze dne 18. 7. 2013).
Ústavní soud též dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na výběr obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3406/10 ze dne 14. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011, U 6/63 SbNU 551 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3724/12 ze dne 8. 7. 2013); jde totiž o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Seznam rozhodců, z nichž obchodní společnost vybírá rozhodce, může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky, a tak výběr rozhodce vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž je pod vlivem rozhodčí společnosti, např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, N 187/63 SbNU 171, bod 29, usnesení sp. zn. II. ÚS 2572/13 ze dne 5. 9. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2304/13 ze dne 12. 11. 2013 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 962/11 ze dne 8. 1. 2013).
Požadavku transparentnosti nemůže vyhovět ani rozhodčí doložka, jejímž obsahem je toliko určení třetí osoby, která bez dopředu stanovených pravidel vybere za rozhodce jakoukoliv osobu či dokonce tato třetí osoba teprve zmocní jakoukoliv další osobu k následnému výběru rozhodce, byť z určitého (v době sjednání doložky však neuzavřeného) seznamu (viz podobně i např. usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2569/13 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1115/14 ze dne 10. 4. 2014).
Je zjevné, že citované judikatorní závěry se uplatní i v posuzované věci; smluvní strany sice ke smlouvě připojily Jednací řád pro rozhodčí řízení, avšak ani to očividně nezaručilo splnění z nich vyplývajících podmínek regulérního výběru rozhodce; dle článku III. písm. c) tohoto řádu ostatně může být seznam rozhodců průběžně měněn a doplňován Společností rozhodců (srov. č. l. 132 procesního spisu).
Co do stěžovatelčiny námitky ohledně zpětného uplatnění právních názorů o rozhodných důvodech neplatnosti rozhodčí doložky včetně těch, jež vyslovil velký senát Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, postačí odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1820/13 ze dne 23. 1. 2014 (bod 10) a sp. zn. IV. ÚS 3212/11 ze dne 25. 2. 2013 (bod 6), podle kterých principy hodnocení retroaktivity zákonných účinků nelze bez dalšího přenést do roviny posouzení účinků změněné soudní judikatury.
Je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Shora předznačené hodnocení ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno. Podle tam citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu