ECLI:CZ:US:2019:4.US.1867.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1867/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 7 Tdo 463/2018-31, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 3 To 329/2017-273, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 4. září 2017 č. j. 104 T 66/2017-240, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě a 3. Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 30. května 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. P. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 4. září 2017 č. j. 104 T 66/2017-240, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Poškozené 1. Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 (dále jen "pojišťovna"), a 2. V. B. (dále jen "poškozená"), okresní soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) K odvolání státní zástupkyně a obviněného Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 3 To 329/2017-273, zrušil napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §146 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto sbíhající se trestné činy krajský soud uložil obviněnému podle §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň krajský soud uložil obviněnému povinnost nahradit pojišťovně částku 1.376 Kč a poškozené 9.792,79 Kč, přičemž poškozenou dále odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3) Uvedených trestných činů se obviněný měl dopustit (stručně řečeno) tak, že dne 25. září 2016, veden záměrem napadnout poškozenou z důvodu déletrvajících sousedských rozepří, nejprve na tuto na pozemku bytového domu vulgárně slovně zaútočil, a poté ji bezdůvodně a zcela nečekaně fyzicky napadl úderem pěstí shora do hlavy, načež se poškozené zatmělo před očima, tato upadla na zem a následně se nebyla schopna svépomocí postavit, na což obviněný reagoval dalšími vulgarismy. Tímto jednáním obviněný poškozené způsobil povrchní zranění na rozhraní zadní strany hlavy a krku, jakož i levostranné kyčelní krajiny se známkami pohmatové bolesti, vyžadující lékařské ošetření, přičemž jen shodou náhod jí nezpůsobil zranění závažnější. Uvedeného jednání se nadto obviněný dopustil i přesto, že již dříve byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona.
4) Proti rozsudku krajského soudu obviněný podal dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 11. dubna 2018 č. j. 7 Tdo 463/2018-31, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel předně vyslovuje přesvědčení, že postupem obecných soudů došlo v jeho trestní věci k porušení zásad spravedlivého procesu, jmenovitě principu presumpce neviny a související zásady in dubio pro reo, neboť v situaci, kdy zde panovaly pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, se obecné soudy nepřiklonily k verzi pro stěžovatele příznivější.
V návaznosti na uvedené následně stěžovatel snáší další dílčí námitky skutkového či procesního charakteru, poukazuje na údajné rozpory ve výpovědi poškozené, tyto rozpory hodnotí a (mimo jiné) tvrdí, že obecné soudy nemohly uvěřit pouze části výpovědi a ve zbývajícím rozsahu tuto označit za nepravdivou - svědecká výpověď dle stěžovatele totiž tvoří jeden nedělitelný celek. Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká, že podstatné rozpory ve výpovědi poškozené přešel toliko s tím, že nejde o rozpory zásadní, v čemž spatřuje porušení shora označené zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stran osoby poškozené a hodnocení její svědecké výpovědi, stěžovatel rovněž upozorňuje na emocionálně vyhrocené vztahy mezi ním a poškozenou.
Další pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje v neprovedení jím navrhovaných důkazů, především vypracování znaleckého posudku ohledně poškozené, kterýžto jeho návrh byl obecnými soudy zamítnut. Za další opomenutý důkaz pak stěžovatel označuje úřední záznam ze dne 25. září 2016, z něhož mělo plynout, že poškozená prvně hovořila o třech úderech stěžovatele, byť následně již hovořila toliko o úderu jediném. Přestože se stěžovatel domáhal provedení tohoto důkazu obecnými soudy, ty provedení daného důkazu nepřipustily. V návaznosti na uvedené, stěžovatel rozporuje hodnocení dalšího důkazu - lékařské zprávy MUDr. Junga ze dne 25. září 2016, z níž se podává, že poškozená měla tomuto lékaři uvést, že byla uhozena pěstí do zátylku, přičemž však v rámci své svědecké výpovědi naopak hovoří o úderu do temene (nezasažení temenní oblasti hlavy poškozené pak dle stěžovatele vylučuje znalecký posudek MUDr. Dokoupila). Za této situace má stěžovatel za to, že stran objasnění skutkového stavu věci panovaly pochybnosti a mělo tak být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch.
Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), týkající se situace tzv. tvrzení proti tvrzení, jehož závěry obecné soudy nijak nezohlednily, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Pokud jde o usnesení dovolacího soudu, vytýká mu stěžovatel, že v rámci svého dovolání poukazoval na absenci uplatnění základních zásad trestního práva hmotného, jakož i shora označeného rozhodnutí Ústavního soudu, načež dovolací soud nijak nereagoval.
Závěrem své ústavní stížnosti pak stěžovatel namítá, že v dané věci bylo namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť užití vulgarismů v hádkách mezi sousedy je prý zcela běžné, navíc tyto měla užívat ve vztahu ke stěžovateli i poškozená.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele s hodnocením důkazů okresním a krajským soudem, zvláště pak s hodnocením svědecké výpovědi poškozené.
Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Ústavní soud však ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000), dále o situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Z posledního z uvedených příkladů vad dokazování se následně vyvinula doktrína tzv. extrémního nesouladu. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud se v rámci své rozhodovací praxe rovněž opakovaně zabýval otázkou rozsahu objasnění skutkového stavu v řízení před nalézacím soudem. K vyslovení viny určitým trestným činem se přitom nevyžaduje ničím a nikým ani v sebemenší míře nezpochybnitelný skutkový stav. Požaduje se vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). V opačném případě, tedy nedosáhne-li přesvědčení soudce této požadované kvality, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01), musí soud v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obviněného.
Principu presumpce neviny se týkají i závěry formulované Ústavním soudem ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16. V něm Ústavní soud (mimo jiné) konstatoval, že v situaci tvrzení proti tvrzení jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi stojící proti výpovědi obviněného představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.
Ve světle shora uvedených obecných východisek Ústavní soud přezkoumal jednotlivé námitky stěžovatele a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatele a závěr o tom, že stěžovatel se inkriminovaných činů dopustil, je důsledkem jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy. Je zřejmé, že soudci krajského soudu nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že jednotlivé skutky se staly tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku téhož soudu. Současně je třeba říci, že závěr o vině stěžovatele je výsledkem procesně bezvadného postupu. Nelze proto říci, že by zde byly dány důvodné pochybnosti, které by byly s to zvrátit závěr, že stěžovatel se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu.
Pokud jde o dílčí námitky stěžovatele, považuje Ústavní soud za nezbytné uvést následující:
Stěžovatel především brojí proti výpovědi poškozené, přičemž je přesvědčen, že ohledně objasnění skutkového stavu věci zde panovaly natolik důvodné pochybnosti, že bylo namístě rozhodnout v jeho prospěch, tj. zprostit jej obžaloby. K tomu je předně třeba říci, že závěr o existenci důvodných pochybností se z obsahu rozsudku krajského soudu (neboť rozsudek okresního soudu jím byl v plném rozsahu zrušen) nepodává, čemuž přisvědčil i soud dovolací (srov. stranu 4 jeho usnesení). Jinými slovy stěžovatel v tomto směru nevychází z napadeného rozhodnutí, ale z vlastního hodnocení provedených důkazů, s nímž se však obecné soudy neztotožnily.
V tomto směru je třeba poukázat především na skutečnost, že projednávaná věc se odlišovala od případu, jímž se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16. V nyní posuzované věci obecné soudy nevycházely nekriticky z výpovědi poškozené, která na výsledku řízení bezpochyby měla evidentní zájem, ale tuto výpověď zasadily do širšího kontextu dalších - byť nepřímých - důkazů, především výpovědí dalších svědků, které objasnily vzájemné vztahy mezi poškozenou a stěžovatelem, ze záznamu hovoru poškozené na linku Policie České republiky a dalších (srov. strany 11 až 13 rozsudku okresního soudu a strany 10 a 11 rozsudku krajského soudu). Závěry označeného rozhodnutí Ústavního soudu se proto v poměrech projednávané věci neuplatní.
Pokud jde o samotnou svědeckou výpověď poškozené a údajné rozpory v této se objevující, pak Ústavní soud připomíná, že již okresní soud se velice podrobně (viz stranu 12 jeho rozsudku) zabýval otázkou, kolikrát byla poškozená obviněným udeřena, rozporem mezi jinak konzistentními výpověďmi poškozené v přípravném řízení i v hlavním líčení, odpovídajícím i obsahu záznamu hovoru na linku Policie České republiky, jakož i údajem o třech úderech obviněného, obsaženým toliko v úředním záznamu ze dne 25. září 2016. Ústavní soud proto uzavírá, že v situaci, kdy obecné soudy vyšly z oněch pozdějších konzistentních a procesně použitelných výpovědí poškozené, nelze jejich postupu z pozice ústavnosti ničeho vytknout.
Pokud stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že "nelze (...) říci, že část výpovědi je pravdivá, tudíž tuto část soud je oprávněn použít při svých úvahách a část výpovědi, která se jeví jakožto nepravdivá či zkreslená se prostě jen eliminuje." považuje Ústavní soud za nezbytné připomenut své usnesení ze dne 19. června 2002 sp. zn. II. ÚS 95/01, v němž akcentoval závěr obecného soudu, že "neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá." Ústavní soud v uvedeném usnesení dále doplnil, že s opačným závěrem by bylo možné souhlasit "toliko za předpokladu, že by dílčí tvrzení svědka, jehož věrohodnost je snížena, nebylo možno podpořit dalšími, třebaže nepřímými důkazy."
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba říci, že obecné soudy se svědeckou výpovědí poškozené v tomto směru velice pečlivě zabývaly a její jednotlivé části zasadily do širšího kontextu podávajícího se z dalších, ve věci provedených (byť nepřímých) důkazů [srov. strany 13-14 rozsudku okresního soudu a zvláště stranu 9 rozsudku krajského soudu]. Ve světle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů pak Ústavní soud k této námitce považuje za podstatné dodat, že z těchto se nepodává, že by snad obecné soudy části výpovědi poškozené skutečně neuvěřily, jak tvrdí stěžovatel. Odvolací soud toliko na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že fyzické napadení poškozené stěžovatelem nebylo prokázáno bez důvodných pochybností, resp. že její zranění popsaná v lékařské zprávě a dále rozvedená ve znaleckém posudku byla způsobena stěžovatelem. O situaci, kdy by část výpovědi poškozené ohledně jejího fyzického napadení stěžovatelem byla shledána nevěrohodnou, tedy v projednávané věci nešlo.
S tím souvisí i otázka prokázání další části skutku kvalifikované jako pokus o přečin ublížení na zdraví. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu (stranu 10), kde jsou shrnuty závěry znalce MUDr. Dokupila, včetně závěrů jeho výslechu, který nechal doplnit krajský soud. Z těch se podává, že u poškozené byla popsána povrchová zranění rozhraní zadní strany hlavy a krku, přičemž úder do oblasti hlavy nebyl znalcem vyloučen. Jestliže krajský soud, po doplnění dokazování, dospěl k závěru, že skutek se stal tak, jak byl poškozenou popsán, je tento jeho závěr dostatečně logicky a přesvědčivě odůvodněn a Ústavní soud v tomto směru napadenému rozsudku nemá čeho vytknout.
Další námitka stěžovatele se týká neprovedení jím navržených důkazů, konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně klinické psychologie a úředního záznamu ze dne 25. září 2016. Ústavní soud k tomuto připomíná, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 a sp. zn. I. ÚS 549/2000).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy vyhověly shora rozvedeným požadavkům. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku (viz stranu 11) velice podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval vypracování daného znaleckého posudku za jakkoliv přínosné, jestliže ohledně psychického stavu poškozené a její schopnosti vybavovat si minulé události v průběhu řízení nevyvstaly žádné pochybnosti. Pokud jde o důkaz úředním záznamem ze dne 25. září 2016, jak okresní, tak i krajský soud shodně vysvětlily, že tento nemohl být proveden k důkazu (přesto však, jak je zřejmé výše, se jeho obsahem obecné soudy zabývaly a hodnotily prvotní vysvětlení poškozené v souladu s dalšími důkazy). Uvedený postup přitom odpovídá závěrům formulovaným v judikatuře Ústavního soudu, dle níž je smyslem a podstatou úředního záznamu o podání vysvětlení dle ustanovení §158 odst. 6 tr. řádu, i po zahájení trestního stíhání, především operativní orientace orgánu provádějícího vyšetřování v informacích důležitých pro trestní řízení, jimiž disponují jednotliví potenciální či skuteční svědkové. Slouží mu tedy k zorientování se v tom, které osoby má smysl předvolat jako svědky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. I. ÚS 447/18, bod 23, či ze dne 11. prosince 2001 sp. zn. I. ÚS 489/01).
Pokud jde o námitky stěžovatele vůči rozhodnutí dovolacího soudu, postačí poukázat na stranu 3 jeho usnesení, kde na výhrady stěžovatele stran prosazení základních zásad, ať již trestního práva hmotného či trestního práva procesního, dovolací soud náležitě reagoval. Pokud jde o odkaz stěžovatele na shora citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, je třeba říci, že i s tímto se dovolací soud vypořádal, pokud se na straně 4 svého usnesení zabýval posouzením hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Konečně dožaduje-li se stěžovatel uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, je třeba říci, že stěžovatel fyzicky napadl poškozenou - osobu vysokého věku, která v důsledku úderu upadla na zem a bez pomoci nebyla schopna vstát, přičemž důvodem takového jednání byly veskrze malicherné sousedské spory. V takovém případě bylo uplatnění trestní represe vůči stěžovateli zcela v souladu s pojetím trestního práva jako ultima ratio, resp. se zásadou subsidiarity trestní represe. Jinými slovy jednání stěžovatele již dosáhlo takové společenské škodlivosti, že jeho postih toliko v rovině správního trestání by nebyl z hlediska nezbytné ochrany zasažených zájmů (zdraví a veřejný pořádek) postačující.
Závěrem Ústavní soud dodává, že ačkoliv stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti navrhuje zrušit i rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 4. září 2017 č. j. 104 T 66/2017-240, nemohl se tímto jeho návrhem zabývat. Je tomu tak proto, neboť daný rozsudek byl zrušen a nahrazen rozsudkem krajského soudu, jehož kasace se stěžovatel domáhá. Případný prostor pro zrušení - již zrušeného - rozhodnutí Ústavní soud nemá.
Protože Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovateli zaručených základních práv, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu