ECLI:CZ:US:2018:1.US.447.18.1
sp. zn. I. ÚS 447/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 8 Tdo 1296/2017-24, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2018, která po přiložení napadeného rozhodnutí stěžovatelem doručeného Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2018 splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že v dovolacím i předchozím odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel výslovně navrhl Ústavnímu soudu zrušení toliko v záhlaví specifikovaného rozhodnutí a jen toto rozhodnutí označil jako takové, proti němuž jeho ústavní stížnost směřuje, proto Ústavní soud považoval uvedení informace o tom, že do práv stěžovatele mělo být zasaženo i v odvolacím řízení jako součást námitky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, který tuto vadu dle stěžovatele nenapravil, nikoliv však za vymezení samostatného dalšího rozhodnutí, proti němuž jeho ústavní stížnost směřuje.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "nalézací soud") ze dne 20. 2. 2017, č. j. 1 T 154/2016-286, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Nalézací soud rozhodl rovněž o nárocích poškozeného a zdravotní pojišťovny, tento výrok však z hlediska předmětu této ústavní stížnosti ani stěžovatelovy argumentace nehraje žádnou roli.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl u schodiště před vstupem do hudebního klubu v M. napadnout poškozeného nejprve úderem pěstí do obličeje a kopem do zad, v jejichž důsledku poškozený ztratil stabilitu a začal padat ze schodů, kde se mu podařilo zachytit za zábradlí, načež poškozený začal stoupat zpět ke stěžovateli, který jej chytil za záda, udeřil jej kolenem do břicha a následně jej shodil ze schodů, přičemž poškozený při pádu dopadl celou vahou svého těla na ruku a v důsledku jednání stěžovatele utrpěl několik poranění, která si vyžádala šestnáctidenní hospitalizaci, nejméně tříměsíční omezení v běžném způsobu života, cca pětiměsíční pracovní neschopnost a možný trvalý následek spočívající v omezení hybnosti loketního kloubu.
4. Stěžovatel a poškozený podali proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání, jež Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl usnesením ze dne 17. 5. 2017, č. j. 12 To 169/2017-322. Stěžovatel následně podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým v záhlaví specifikovaným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
5. Byť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele, jeho námitky směřují převážně do oblasti dokazování před soudem prvého stupně a způsobu, jak se k němu vyjádřily odvolací soud a Nejvyšší soud. Stěžovatel tak namítá 1) nekonzistenci výpovědi poškozeného; 2) nedostatečné vypořádání se se skutkovou verzí stěžovatele; 3) nedostatečnost důkazů k závěru o vině; 4) zkrácení práva na obhajobu v přípravném řízení. Námitky stěžovatele lze v podrobnostech vystihnout takto:
6. Ad 1) stěžovatel uvedl, že poškozený v průběhu trestního řízení měnil svoji výpověď o průběhu celého incidentu, přičemž na jeho začátku udal i popis pachatele neodpovídající stěžovateli a svoji výpověď začal přizpůsobovat až informacím, které si zjistil o obsluze baru v době incidentu následně. Obecné soudy pak velmi kriticky hodnotily jako nepravdivé výpovědi očitých svědků, které svědčily stěžovateli, přičemž o věrohodnosti poškozeného přes tyto změny v jeho výpovědi nepochyboval.
7. Ad 2) stěžovatel namítal, že existovaly dvě stejně věrohodné a odůvodnitelné verze skutkového děje, kdy verze stěžovatele, tj. že poškozený sám ztratil rovnováhu a spadl ze schodů bez cizího přičinění, nebyla dostatečně vyvrácena a obecné soudy se ani nevypořádaly s podrobnými námitkami stěžovatele proti verzi skutkového děje prosazované poškozeným. Tím nejen, že nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, ale dopustily se i porušení zásady in dubio pro reo.
8. Ad 3) stěžovatel tvrdil, že primární důkazy, tedy výslechy svědků celého incidentu, kteří se nacházeli na místě činu spolu se stěžovatelem, jednoznačně vyvrátily tvrzení obžaloby. Naopak poškozený je dle stěžovatele nevěrohodným, neboť měl důvod stěžovateli uškodit, když podle stěžovatele tímto důvodem byla snaha najít škůdce, na němž by se mohl stěžovatel hojit se svými finančními nároky. Druhotné důkazy pak verzi poškozeného neprokázaly. Z některých těchto důkazů pak dle stěžovatele vyvodil odvolací soud závěry, které z nich nevyplývaly, což se týkalo znaleckého posudku k mechanismu vzniku zranění, jejž dle stěžovatele odvolací soud vyhodnotil tak, že vyloučil jím prosazovanou verzi skutkového děje, ačkoliv z tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že stejně dobře byly možné obě tyto verze.
9. Ad 4) stěžovatel upozornil, že inkonzistence tvrzení poškozeného vyplývá z úředních záznamů o jím podaných vysvětleních v přípravném řízení, k jejichž obsahu však nemohl soud v hlavním líčení přihlédnout jakožto k důkazu a ani jej poškozenému předestřít. Stěžovatel v tom spatřuje porušení svého práva na obhajobu, neboť volbou, zda bude určitá osoba po zahájení trestního stíhání vyslechnuta jako svědek, či zda bude jen podávat vysvětlení, vládnou orgány činné v trestním řízení v podstatě podle své volné úvahy, přičemž o podání vysvětlení se obhájce ani nedozví a nemůže u něj tedy garantovat právo na obhajobu. Dle stěžovatele je však přípravné řízení pro realizaci práva na obhajobu zcela stěžejní, neboť se v něm dle jeho slov "vytváří skutkový děj". Na účast obhájce tedy nelze rezignovat a nelze ani bagatelizovat smysluplnost a vážnost učiněných zjištění jen tím, že je použita nedostatečná procesní forma, neboť právě na základě těchto nedostatečně zachycených zjištění je poté podávána obžaloba. V hlavním líčení přitom dochází prakticky již jen k zopakování toho, co bylo zjištěno v přípravném řízení.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel vznáší prakticky pouze argumenty brojící proti skutkovému stavu, jejž vzal za prokázaný nalézací soud, proti způsobu, jak hodnotil důkazy, na jejichž základě k tomuto skutkovému stavu dospěl a jak tento svůj postup odůvodnil, respektive jak se odvolací a Nejvyšší soud vypořádaly s tím, jaké námitky proti tomuto hodnocení důkazů a skutkovému stavu stěžovatel vznesl. Přezkum skutkového stavu zjištěného v řízení před obecnými soudy, jakož ani procesu dokazování, které je v té příčině vedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
12. To je dáno zejména tím, že trestní řízení je ovládáno mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada znamená, že zákon nepředepisuje soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Tato zásada, jež je projevem důvěry, kterou v demokratickém a právním státě veřejná moc svěřuje soudcům jakožto osobám zajišťujícím naplňování funkcí nezávislého soudnictví, činí mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce. Pokud tak soud na základě před ním provedeného dokazování, nevybočiv při něm z mezí uvedených níže, nabyde vnitřní přesvědčení, že skutek, v němž je spatřován trestný čin a pro nějž byla podána obžaloba, se stal a že jej spáchal obžalovaný, nemůže Ústavní soud toto jeho vnitřní přesvědčení rozporovat, a to ani tehdy, pokud by snad měl za to, že by stejným způsobem dospěl k odlišnému výsledku.
13. Zásada volného hodnocení důkazů má samozřejmě i své limity, neboť se musí odehrávat v ústavně konformním rámci procesu dokazování. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
14. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
15. Žádná z těchto výjimek z obecné nemožnosti přezkumu dokazování provedeného před obecnými soudy a jeho výsledků Ústavním soudem ve stěžovatelově věci nenastala.
16. Ústavní soud po seznámení se s námitkami stěžovatele a s obsahem napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházejícího rozsudku nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že obecné soudy, zejména soud nalézací, nevybočily z výše nastíněných mezí ústavní konformity procesu dokazování a ustalování skutkového stavu. Skutkové závěry nalézacího soudu jsou plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tomu odpovídá i způsob vyřízení odvolání a dovolání podaných stěžovatelem.
17. Námitkami ad 1), 2) a 3) stěžovatel toliko po Ústavním soudu požaduje, aby sám přehodnotil provedené dokazování, případně aby k jeho přehodnocení ve prospěch stěžovatele přiměl obecné soudy. To však Ústavní soud, jak vysvětleno výše, učinit nemůže. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, zejména nalézacího soudu při vlastním provádění dokazování, žádné závady, které by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu. Nalézací soud ústavně konformním způsobem na s. 9-11 svého rozsudku odůvodnil, proč uvěřil poškozenému a proč naopak neuvěřil stěžovateli a očitým svědkům. Očití svědci byli vesměs známí obviněného, přičemž jejich výpovědi si v detailech, jež nalézací soud v odkazované pasáži odůvodnění uvedl, odporovaly. Jejich rozpory se pak týkaly jak samotného průběhu údajného nehodového děje, tak popisu aktivity jednotlivých osob přítomných v daném okamžiku na místě. Jestliže za těchto okolností nalézací soud verzi stěžovatele a takto si odporujícím výpovědím svědků neuvěřil a řádně odůvodnil, proč tak učinil, nelze tento jeho postup hodnotit jako stojící v rozporu s požadavky na ústavní konformitu procesu dokazování.
18. Tito svědci, stejně jako stěžovatel sám, všichni naopak shodně uvedli, že jediný, kdo měl se stěžovatelem v inkriminovaném okamžiku fyzický kontakt, byl právě stěžovatel. Pokud ve světle této skutečností obecné soudy, zejména soud nalézací, dospěly k závěru, že poškozeného mohl napadnout jedině stěžovatel, nejedná se v žádném případě o závěr, který by byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Na tom nic nemůže změnit ani námitka stěžovatele, že prvotní poškozeným uváděný popis pachatele stěžovateli neodpovídal, neboť, jak správně poznamenal odvolací soud na s. 3 svého usnesení, ani sám stěžovatel nepopíral, že k určitému fyzickému kontaktu mezi ním a poškozeným došlo. Obhajoba stěžovatele přitom spočívala v tvrzení, že poškozený si zranění přivodil v inkriminovaném okamžiku samovolným pádem bez cizího přičinění, nikoliv, že jej napadla jiná přítomná osoba, než stěžovatel.
19. Lichá je proto i námitka stěžovatele, že poškozený byl k jeho křivému obvinění motivován snahou najít někoho, na kom by pak vymáhal soukromoprávní nároky, protože v případě, že by poškozený chtěl zneužít předchozího incidentu se stěžovatelem k tomu, aby se na něm mohl hojit po svém náhodném pádu ze schodů, neměl by žádný důvod uvádět popis nějaké jiné osoby. Jako obiter dictum na tomto místě Ústavní soud uvádí, že si lze navíc jen těžko představit, že by stěžovatel přišel s tímto křivým obviněním v situaci, kdy věděl, že se na místě nacházelo se stěžovatelem hned několik očitých svědků, přičemž si nemohl být jistý ani tím, zda není prostor sledován kamerami.
20. Z ústavně-konformních mezí nevybočily obecné soudy v čele se soudem nalézacím ani ohledně hodnocení výpovědi poškozeného. Vycházely-li při ní ze skutečnosti, že poškozený sdělil již svědkům, kteří jej nalezli na místě činu a přivolali mu pomoc, že jej vyhodili z baru a shodili ze schodů a této verze se konstantně držel, že sám přiznal své hulvátské chování po požití alkoholu a v neposlední řadě přiznal-li i verbální útok proti stěžovateli, nemá jejich závěru o pravdivosti výpovědi poškozeného Ústavní soud co vytknout, neboť jej nelze hodnotit jako stojící v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Na tom nic nemůže změnit ani stěžovatelovo poukazování na určité nesrovnalosti, např. že svědkům, kteří poškozenému přivolali pomoc, měl tento sdělit, že jej vyhodili z baru, přičemž sám poškozený uvedl ve své výpovědi, že z baru odešel sám. Podstata skutkové verze uváděné poškozeným zůstala po celou dobu stejná.
21. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že kromě výpovědí očitých svědků, poškozeného a stěžovatele neexistovaly ve věci žádné další přímé důkazy. To ovšem nepopíraly ani obecné soudy. Ostatní, tj. nepřímé důkazy, v zásadě nevylučovaly ani verzi skutkového děje uváděnou poškozeným, ani verzi skutkového děje uváděnou stěžovatelem. Se stěžovatelem však Ústavní soud nesouhlasí, že za těchto okolností bylo namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo, neboť kromě těchto důkazů o jeho vině svědčila jen výpověď poškozeného, jehož stěžovatel hodnotil jako nevěrohodného. Ústavní soud zde opakuje, že uvěřil-li nalézací soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a při plném respektu k ústavní konformitě procesu dokazování verzi skutkového děje uváděnou poškozeným, nemůže proti tomu nijak zasáhnout. Nadto stěžovatel opomíjí, že vyloučil-li nalézací soud verzi skutkového děje uváděnou stěžovatelem pro rozpory v jeho výpovědi a ve výpovědích očitých svědků a žádný z očitých svědků neuvedl jinou verzi skutkového děje, pak sama skutečnost, že očití svědci vypovídali nepravdivě ve prospěch stěžovatele, svědčila o pravdivosti výpovědi poškozeného, neboť jinak by očití svědci neměli důvod ve prospěch stěžovatele vypovídat nepravdu. Žádné třetí skutkové verze se přitom ani sám stěžovatel nedovolává.
22. Námitku ad 4), jak Ústavní soud zjistil z obsahu doplnění odvolání a dovolání, jež stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, stěžovatel ani v jednom z těchto opravných prostředků neuvedl. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti se jí tak Ústavní soud nemohl zabývat [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
23. Jelikož však stěžovatel s "procesně" a "neprocesně" učiněnými výpověďmi ve svém odvolání operoval, byť nenamítal, že by "neprocesními" výpověďmi bylo porušeno jeho právo na obhajobu, alespoň ve stručnosti a v obecné rovině Ústavní soud uvádí, že smyslem a podstatou úředního záznamu o podání vysvětlení dle ustanovení §158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), i po zahájení trestního stíhání je především operativní orientace orgánu provádějícího vyšetřování v informacích důležitých pro trestní řízení, jimiž disponují jednotliví potenciální či skuteční svědkové. Slouží mu tedy k zorientování se v tom, které osoby má smysl předvolat jako svědky. Skutečnost, že sám o sobě úřední záznam o podání vysvětlení není bez dalšího přípustný jako důkaz, je proto nikoliv porušením, ale projevem zásady zajištění práva na obhajobu, neboť zásadně znemožňuje orgánům činným v trestním řízení jako důkaz předložit záznam o úkonu, o němž obhájce vůbec nevěděl, a tedy nemohl při něm garantovat ochranu právem chráněných zájmů obviněného. V rozporu s právem na spravedlivý proces či se zajištěním práva na obhajobu proto není, pokud v jednotlivém případě tuto skutečnost stěžovatel hodnotí jako protichůdnou s jeho zájmy.
24. Obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení navíc jako důkaz v hlavním líčení podmíněně použitelný je. Ustanovení §211 odst. 6 trestního řádu umožňuje čtení úředních záznamů o podaných vysvětleních, tj. jejich provedení jakožto listinného důkazu, souhlasí-li s tím obžalovaný a státní zástupce. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti netvrdil ani neprokazoval, že by navrhl, aby podle tohoto ustanovení v hlavním líčení soud postupoval.
V. Závěr
25. Stěžovatelova argumentace spočívala v podstatě toliko ve zpochybňování skutkového stavu tak, jak jej za prokázaný vzal nalézací soud, a procesu dokazování, zejména hodnocení důkazů, na jehož základě tak nalézací soud učinil. Takováto argumentace však zásadně činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť Ústavní soud kromě výjimečných případů není oprávněn skutkový stav ani dokazování v řízení před obecnými soudy přehodnocovat. Žádný z výjimečných případů, v nichž dle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud může v rámci meritorního přezkumu do skutkového stavu a procesu dokazování zasáhnout, však ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu