ECLI:CZ:US:2019:4.US.2203.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2203/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Jarolímka, zastoupeného JUDr. Robertem Jehnem, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. května 2019 č. j. 10 C 162/2018-49, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a obchodní korporace VUELING AIRLINES S.A., sídlem Parque de Negocios Mas Blau II, Pla de l´Estany, 5, El Prat de Llobregat, Barcelona, Španělské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu, kterou zdůvodnil tím, že na den 7. 4. 2018 měl rezervaci na let provozovaný vedlejší účastnicí č. VY 8656 z Barcelony do Prahy, tento let však byl zrušen, a s ohledem na skutečnost, že délka letu činila 1 360 km, požadoval úhradu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení č. 261/2004"), ve výši 250 EUR s příslušenstvím. Vedlejší účastnice dlužnou částku neuhradila, ač k tomu byla vyzvána.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Svůj závěr odůvodnil tak, že v řízení sice bylo prokázáno, že stěžovatel měl rezervovaný předmětný let provozovaný vedlejší účastnicí a tento let byl zrušen. Vedlejší účastnice však nenese odpovědnost za zrušení letu, neboť prokázala, že toto zrušení bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi spočívajícími ve stávce, která ovlivnila letové provozní služby a trvala od 4.30 hodin dne 7. 4. 2018 do 4.30 hodin dne 9. 4. 2018. Vedlejší účastnice dostatečným způsobem prokázala, že daný let byl zrušen v důsledku mimořádné okolnosti, a to stávky řízení letového provozu nad Francií, proto soud s odkazem na bod 14 a 15 preambule nařízení č. 261/2004 žalobu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně garantovaných práv zejména v tom, že se obvodní soud nevypořádal s argumentací stěžovatele, že tvrzení vedlejší účastnice nemělo žádnou oporu v provedeném dokazování a že bylo porušeno právo stěžovatele na předvídatelnost soudního postupu a soudních rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice navrhla žalobu zamítnout, a to s odůvodněním, že bylo NOTAMem [pozn. Ústavního soudu: NOTAM se vydává jako varování před nebezpečím nebo k informování pilotů o změnách v letecké dopravě vydaným řízením letového provozu] leteckým dopravcům přikázáno zrušit jejich lety. Stěžovatel na obranu vedlejší účastnice reagoval replikou, ve které mj. uvedl, že leteckým dopravcům rozhodně nebylo jakkoliv přikázáno rušit jejich lety. Letečtí dopravci byli NOTAMem pouze informováni o tom, že provoz přes Marseille může být omezen a požádáni o zaplnění co nejvíce jiných koridorů, pokud se mohou Marseille vyhnout. Absurditu a zcela zřejmou účelovost obrany vedlejší účastnice pak stěžovatel doložil skutečností, že tento zmiňovaný NOTAM byl vydán na období od 7. 4. 2018 v 4.30 hodin do 9. 4. 2018 v 4.30 hodin a ve zcela totožném znění pak na období od 12. 5. 2018 v 4.30 hodin do 14. 5. 2018 v 4.30 hodin. Stěžovatel doložil, že vedlejší účastnice řádně provedla lety z Barcelony do Prahy dne 8. 4. 2018, 12. 5. 2018 a 13. 5. 2018. Stěžovatel logicky uvedl, že kdyby byl důvodem zrušení letu zmiňovaný NOTAM, pak by přece ani další lety vedlejší účastnice z Barcelony do Prahy v době působnosti NOTAMu nemohly proběhnout. Obvodní soud se na jednání konaném dne 27. 3. 2019 s námitkou stěžovatele o účelovosti výkladu vedlejší účastnice ztotožnil a vedlejší účastnici poučil podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obvodní soud uvedl, že vedlejší účastnice dosud neprokázala, že dne 7. 4. 2018 byla ve Francii stávka, neprokázala, že jí bylo nařízeno omezit provoz a zejména odkdy dokdy, a rovněž se nevyjádřila k tomu, zda lety dne 8. 4. 2018 a 15. 4. 2018 také byly zrušeny. Vedlejší účastnici byla poskytnuta lhůta 30 dnů s tím, aby svá tvrzení prokázala, a obvodní soud zaprotokoloval, že pokud tyto skutečnosti neprokáže, potom neunese svoji obranu a žalobě bude vyhověno. Vedlejší účastnice obvodnímu soudu následně dle stěžovatele nedoložila ničeho. Obvodní soud přesto v rozporu se zaprotokolovaným poučením účastníků žalobu zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že byla zcela jednoznačně porušena zásada předvídatelnosti soudního postupu, a považuje za zcela nepřijatelné, aby soud kvalifikovaně účastníky řízení poučil a následně rozhodl v rozporu s tímto poučením. Obvodní soud se pak navíc absolutně nevypořádal s klíčovým tvrzením stěžovatele, že přeci let nemohl být zrušen z důvodu vydaného NOTAMu, když tento dopravcům nic nezakazoval a když navíc v době působnosti daného NOTAMu sama vedlejší účastnice své jiné lety z Barcelony do Prahy uskutečnila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 250 EUR s příslušenstvím (tj. cca 6500 Kč s příslušenstvím), kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že na výkladu obvodního soudu tak, jak je shrnut sub 3, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Konstatuje, že postup obvodního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci obvodního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako za rozhodnutí svévolné. Toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti, a to zvláště s přihlédnutím k bagatelnosti sporu, jak bylo uvedeno výše. K namítanému porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování Ústavní soud konstatuje toliko to, že není pravdou, by vedlejší účastnice k výzvě odvodního soudu ničeho netvrdila, jelikož tato na nařízeném jednání dne 15. 5. 2019 doložila soudu předmětný NOTAM, k němuž podala své právní posouzení, se kterým se obvodní soud následně ztotožnil. Na postupu obvodního soudu tak nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu