ECLI:CZ:US:2019:4.US.3310.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3310/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2018 č. j. 12 Co 442/2017-76, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, a 2. Radka Drábka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 94 EX 2501/08-60 stěžovatel (jako soudní exekutor) podle §55 odst. 3 exekučního řádu zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 2. 2008 č. j. 9 Nc 1927/2008-6 ve spojení s usnesením ze dne 28. 7. 2008 č. j. 9 Nc 1927/2008-10 k vymožení pohledávky 1. vedlejší účastnice (dále jen "oprávněná"), a to z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu - exekučního nálezu, neboť ten byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc; současně stěžovatel 2. vedlejšímu účastníkovi (dále jen "povinný") uložil, aby mu na náhradě nákladů exekuce zaplatil částku 24 471 Kč, a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání povinného proti nákladovým výrokům Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil stěžovatelovo usnesení tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává, v napadeném výroku o nákladech účastníků řízení je potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k nákladům exekuce a nákladům řízení dospěl k závěru, že povinnost jejich náhrady nelze uložit ani povinnému, neboť vůči němu byla exekuce vedena neoprávněně na základě nezpůsobilého exekučního titulu a se svým návrhem na zastavení exekuce byl úspěšný, a ani oprávněné, neboť procesně nezavinila, že exekuce musela být zastavena, protože objektivně v době zahájení exekuce nemohla předvídat, že v důsledku změny judikatury dojde k zastavení exekuce pro absenci vykonatelného exekučního titulu.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup krajského soudu je v rozporu s kogentním ustanovením §3 odst. 1 exekučního řádu, které zabezpečuje nezávislost soudního exekutora, což je základní předpoklad jeho nestrannosti. Z toho vycházel i Ústavní soud, když ve svých rozhodnutích uvedl, že náhrada nákladů soudního exekutora musí být zajištěna. Krajskému soudu vytkl, že pominul uvedené kogentní ustanovení (ve spojení s §11 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem), a nárok na úplatu včetně náhrady hotových výdajů mu odepřel. Jeho rozhodnutí se tak vymyká nosným principům, na nichž je exekuční řád postaven, tj. že exekutor vykonává svou činnost za úplatu a že uvedené ustanovení chrání jeho nezávislost. Tímto způsobem krajský soud také neoprávněně zasáhl do ústavně zakotveného práva vlastnit majetek, neboť se napadené rozhodnutí negativně promítlo do jeho majetkové sféry.
5. Dále stěžovatel s poukazem na povinnost soudů řádně odůvodnit své rozhodnutí upozornil, že odůvodnění napadeného usnesení je poněkud rozporné, protože konstatuje-li krajský soud úspěšnost povinného v exekučním řízení, pak by logicky měla povinnost k náhradě nákladů exekuce nést neúspěšná oprávněná. Současně poukázal na to, že povinný nesplnil svůj dluh, takže vyvolal rozhodčí řízení, a nesplnil jej ani po vydání rozhodčího nálezu, a proto bylo zahájeno řízení exekuční. Povinný měl nástroje, jak tomuto řízení zabránit, po dobu rozhodčího i exekučního řízení však byl zcela pasivní. V návaznosti na to stěžovatel namítl, že těmito skutečnostmi odůvodnil své rozhodnutí o uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce povinnému, krajský soud se ale jimi nezabýval.
6. Z hlediska případné povinnosti oprávněné k náhradě nákladů exekuce stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně pak uvedl nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dle ní v případě zastavení exekuce pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu z důvodu neplatné rozhodčí doložky je procesní zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného, neboť nezachoval potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce a přistoupil k vymáhání pohledávky a v exekuci pokračoval, když návrh na její zastavení podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněného s tímto návrhem lze vyvodit jeho obeznámenost s ustálenou judikaturou k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců. Pokud se tedy krajský soud neztotožnil s jeho názorem na zavinění povinného, měl v zájmu předvídatelnosti rozhodnutí povinnost k náhradě nákladů exekuce uložit oprávněné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se již zabýval řadou obsahově podobných ústavních stížností téhož stěžovatele, které směřovaly proti soudním rozhodnutím vydaným v obdobných věcech, tj. kdy stěžovateli jako soudnímu exekutorovi nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce vůči oprávněnému ani povinnému, a to při jejím zastavení z důvodu, že rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem, neboť příslušná rozhodčí doložka byla neplatná, a tudíž rozhodci neměli pravomoc k jeho vydání. Tyto ústavní stížnosti přitom Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to (ve své podstatě) pro absenci jejich přesahu do ústavněprávní roviny (z poslední doby viz usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1374/18, ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 272/18, ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3063/18, ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2801/18). Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů jakkoliv odchylovat, a tudíž na ně pro stručnost odkazuje.
11. Jen na doplnění uvádí, že k otázce, zda má soudní exekutor "zaručenu" náhradu nákladů exekuce, se vyjádřil mj. právě v nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17, kterého se stěžovatel nyní dovolává (viz bod 39). Ústavní soud neshledal ani, že by krajský soud své závěry dostatečně neodůvodnil; namítl-li stěžovatel, že (výslovně) nereagoval na důvody, pro které stěžovatel uložil povinnému, aby mu uhradil náklady exekuce, z napadeného usnesení je zřejmé, že krajský soud je nepovažoval za určující, když naopak významným shledal to, že povinný byl se svým návrhem na zastavení exekuce úspěšný, resp. že exekuce byla vůči němu vedena neoprávněně. Možno jen podotknout, že kdyby byla povinnost náhrady nákladů exekuce uložena povinnému, pak by mohlo jít o postup kolidující se závěry obsaženými v nálezu I. ÚS 1707/17, kterého se stěžovatel nyní dovolává.
12. Namítl-li stěžovatel, že krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k procesního zavinění oprávněného na zastavení exekuce, nutno předně podotknout, že pak by se toto pochybení týkalo i jeho samotného, protože v usnesení o zastavení exekuce procesní zavinění shledal na straně povinného. Především pak Ústavní soud poukazuje na bod 38 zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17, z něhož plyne, že ústavněprávní přesah ústavní stížnosti je třeba zkoumat ve vztahu k osobě stěžovatele (tedy zda jde o soudního exekutora nebo účastníka řízení). V posuzovaném případě z důvodů uvedených ve shora označených usneseních tento "přesah" zjištěn nebyl, a tudíž v úvahu připadající pochybení krajského soudu (a to v otázce, zda oprávněná procesně zavinila zastavení exekuce, jestliže ji za daných okolností zahájila, resp. v ní pokračovala) nepřekračuje meze (možné) věcné nesprávnosti, kterážto vada z hlediska řízení o ústavní stížnosti není významná.
13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu