ECLI:CZ:US:2019:4.US.3853.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3853/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2016, č.j. 12 C 64/2013-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č.j. 18 Co 82/2017-175, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č.j. 30 Cdo 5084/2017-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody vazbou v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 9/2011 pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy spáchaný ve formě spolupachatelství, jakož i nezákonností tohoto trestního stíhání a jeho nepřiměřenou délkou, v důsledku čehož žádala zaplacení celkové částky 9 816 500 Kč, dále žádala zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 68 280 Kč a zaplacení ušlého zisku za dobu strávenou ve vazbě ve výši 260 800 Kč. Před zahájením řízení stěžovatelce žalovaná, Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, uhradila částku 183 500 Kč na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě.
2. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 12 C 64/2013-118, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. zastavil řízení co do částky 68 280 Kč a výrokem IV. uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 183 500 Kč (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě). Ve zbytku žalobu zamítl, a to výrokem II. v částce 8 000 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním), výrokem III. v částce 1 266 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délku trestního stíhání), výrokem V. v částce 367 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o vazbě) a výrokem VI. v částce 260 800 Kč (odpovídající nároku na náhradu ušlého zisku). Dále stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok VII.).
3. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č.j. 18 Co 82/2017-175, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích II., III., V., VI. a ve vyhovujícím výroku IV. jej změnil tak, že žaloba se zamítá rovněž co do částky 183 500 Kč. Dále stěžovatelce uložil zaplatit žalované 3 000 Kč na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem a 600 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č.j. 30 Cdo 5084/2017-194.
II.
5. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka upozorňuje, že trestní řízení trvalo devatenáct měsíců a ve vazbě strávila celý rok, ačkoliv se žádného trestného činu nedopustila. Má za to, že v průběhu řízení prokázala, jaké dopady na ni vazba měla. Uvádí, že šlo o závažný zásah do její cti a dobré pověsti, byla stigmatizována, ztratila přátele, nemohla se věnovat se práci a rodině, vazba měla vliv na její psychiku i zdravotní stav a pobyt ve vazbě pro ni byl velmi obtížný také kvůli jazykové bariéře. S ohledem na zásah do svých práv považuje přiznanou částku ve výši 183 500 Kč za nepřiměřeně nízkou.
III.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem nepřípustným.
IV.
8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen "o.s.ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). V odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že výše zadostiučinění v částce 500 Kč za jeden den vazby, kterou jako přiměřenou shledal městský soud, není ve smyslu §237 o.s.ř. v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jak namítá stěžovatelka, jelikož z citovaného rozhodnutí vyplývá, že k rozmezí výše peněžitého zadostiučinění od 500 Kč do 1 500 Kč za jeden den trvání vazby je "nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje", přičemž Nejvyšší soud toto rozmezí uvedl "jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění". Přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. dle Nejvyššího soudu nemůže založit pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, že městský soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky na dolní hranici judikaturou orientačně stanoveného rozmezí. Nejvyšší soud podotkl, že ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění újmy za nezákonné rozhodnutí o vazbě stěžovatelka neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ale toliko vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kritéria pro stanovení výše zadostiučinění na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, čímž ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je dle Nejvyššího soudu především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, zatímco Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
9. Nejvyšší soud dále upozornil, že stěžovatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky (týkající se posouzení nároků na náhradu ušlého zisku, újmy způsobené trestním stíháním a újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání), dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila, že by její dovolání (v části týkající se posouzení nároků na náhradu ušlého zisku, újmy způsobené trestním stíháním a újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání) zákonem vyžadované náležitosti splňovalo a jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání stěžovatelka v této části dovolání nedostála a na postup Nejvyššího soudu, který se těmito námitkami blíže nezabýval, tak za těchto okolností nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný.
11. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak relevantně neoponuje ani v části týkající se přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu totiž ústavní stížnost neobsahuje v podstatě vůbec žádné námitky). Nejvyšší soud se stěžovatelčiným dovoláním řádně zabýval a jak je patrné i z naznačené rekapitulace, dovolání odmítl odpovídajícím způsobem a s přiléhavým zdůvodněním. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní stížnost směřuje také proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu. Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s výší přiznaného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, nikterak ale nereflektuje zdůvodnění výše přiznaného zadostiučinění ze strany obecných soudů. Pouze opakuje již uvedená tvrzení a znovu zmiňuje dopady, které rok trvající vazba (a potažmo i trestní stíhání) měly na její život a vyjadřuje přesvědčení, že s ohledem na míru zásahu do jejích práv je přiznaná částka příliš nízká.
13. V tomto směru lze uvést, že zákonná úprava ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem, zvolily konkrétní formu přiměřeného zadostiučinění, a v případě přiznání zadostiučinění v penězích též jeho výši odpovídající danému případu. Toto posouzení zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nenáleží, aby jej přehodnocoval; přezkum Ústavního soudu je omezen pouze na hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti; to by se mohlo stát například za situace, kdy by závěry obecných soudů nebyly náležitě odůvodněny anebo by přiznané zadostiučinění bylo očividně nepřiměřené způsobené újmě (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 3849/16 ze dne 14. 3. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3359/16 ze dne 18. 7. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 2068/16 ze dne 19. 9. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 4085/18 ze dne 5. 3. 2019, aj.). K takovému pochybení v nyní posuzovaném případě nedošlo.
14. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelce bylo žalovanou již v průběhu řízení vyplaceno 183 500 Kč (což odpovídá částce 500 Kč za jeden den vazby). Poté obvodní soud uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 183 500 Kč s tím, že není důvod pro odchýlení se od střední hodnoty odškodnění ve výši 1 000 Kč za jeden den vazby, vzhledem k tomu, že stěžovatelka prokázala dopady částečně ve sféře rodinné (ve vazbě byl i její manžel a syn) a ve sféře psychické, jakož i dopady na sociální okolí, zatímco dopady v oblasti profesní naopak neprokázala.
15. Městský soud rozsudek obvodního soudu následně změnil tak, že žalobu i v této části zamítl. Uvedl, že výši peněžitého zadostiučinění za následky výkonu vazby standardního druhu i intenzity není na místě stanovit mechanicky jako průměr částek 500 Kč a 1 500 Kč, jelikož jde pouze o orientační rozmezí a v konkrétním případně lze přiznat částky vyšší i nižší. Poukázal na to, že stěžovatelka byla obviněna spolu se svým manželem a synem z trestného činu spáchaného ve spolupachatelství, její manžel byl shledán vinným ve smyslu obžaloby a stěžovatelka byla obžaloby zproštěna podle §226 písm. c) trestního řádu, tedy z důvodu, že se nepodařilo prokázat, že spáchala skutek, který je trestný a který se stal. Městský soud doplnil, že pokud stěžovatelka užívala společně s manželem byt, ve kterém byly některé místnosti zcela otevřeně postupně vybavovány pro účely pěstování konopí, lze uzavřít, že se na vzniku situace vedoucí k jejímu trestnímu stíhání také částečně podílela. Za adekvátní vyjádření základní sazby náhrady za zadostiučinění za jeden den vazby, odpovídající běžným (průměrným) okolnostem průběhu výkonu vazby a pravidelným dopadům omezení osobní svobody do sféry jednotlivce, proto městský soud považoval částku 500 Kč.
16. Předestřené úvahy městského soudu nevnímá Ústavní soud jako excesivní či svévolné, ale naopak jako výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nijak nevybočilo. Namítá-li stěžovatelka, že výsledná přiznaná částka je příliš nízká, je třeba zdůraznit, že městský soud se při jejím určení pohyboval v judikaturou stanovených orientačních mezích a přiklonil-li se k částce při dolní hranici, svůj postup také náležitě zdůvodnil a srozumitelně vyložil, proč za odpovídající okolnostem daného případu považoval právě tuto částku, kterou dle názoru Ústavního soudu nelze označit ani za očividně nepřiměřenou. Z ústavního hlediska tak lze závěr městského soudu považovat za akceptovatelný a není zde dán důvod jej jakkoliv dále přehodnocovat.
17. Poukazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773), považuje Ústavní soud tento odkaz za nepřiléhavý, a to jednak pro odlišnost obou případů (ve věci, které se odkazovaný nález týká, trvalo trestní řízení téměř šest let - stěžovatelka byla opakovaně odsouzena v důsledku nerespektování závazného právního názoru vysloveného v prvním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a odsuzující rozhodnutí byla posléze opět zrušena), jakož i proto, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí nejsou s citovaným nálezem v rozporu. Obecné soudy se jednotlivými aspekty majícími vliv na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zabývaly a na rozdíl od zmiňovaného nálezu nelze říct, že by dopady na život stěžovatelky bagatelizovaly, že by přiznaná částka byla vzhledem k závažnosti zásahu jen nepatrná nebo že by její výše nebyla dostatečně zdůvodněna.
18. Z výše uvedených důvodů tak byla ústavní stížnost i v této části posouzena jako zjevně neopodstatněná.
19. Pro úplnost lze doplnit, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by směřovala proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu i pokud jde o posouzení újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a nepřiměřenou délkou trestního stíhání či o posouzení nároku na náhradu ušlého zisku. Požadavek na zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání zhodnotil obvodní soud jako nedůvodný (stěžovatelka dopady ve své osobnostní sféře ztotožňovala především s nezákonnou vazbou), délku trestního řízení (jeden rok a šest měsíců) označil vzhledem k okolnostem případu (více spoluobžalovaných, nutnost překladů do jejich mateřského jazyka, potřeba odborných vyjádření, atd.) za přiměřenou, a dále konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že by jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku z podnikání. S příslušnými skutkovými a právními závěry se následně ztotožnil i městský soud. Na tuto část argumentace obecných soudů přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nereaguje.
20. Vzhledem k tomu, že formálně vzato však ústavní stížností (vzhledem k jejímu petitu) brojí proti rozsudkům obvodního a městského soudu jako celku, ústavní stížnost musela být v návaznosti na bod 10. tohoto usnesení posouzena částečně také jako nepřípustná, neboť stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Jak totiž vyplývá z výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů" (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19 ze dne 10. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2387/17 ze dne 11. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2731/19 ze dne 19. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 31/19 ze dne 24. 9. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 308/19 ze dne 27. 9. 2019, a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
21. Ústavní soud uzavírá, že pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, v projednávané věci neshledal. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu