ECLI:CZ:US:2019:4.US.3901.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3901/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Hrdličky, právně zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti výrokům I a II usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2017 č. j. 71 Co 113/2017-107, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Okresního soudu v Ostravě a 2. I. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, Rozkoš 990, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2017, se Miloslav Hrdlička (dále též "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhal zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí v části, týkající se náhrady nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), vlastnické právo ve smyslu článku 11 Listiny a zásada rovnosti, zakotvená v článku 37 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z obsahu rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 21 C 216/2016 - 64 se zjišťuje:
U okresního soudu probíhal pod sp. zn. 21 C 216/2016 občanskoprávní spor mezi žalobkyní I. Š. (dále jen "žalobkyně") a žalovaným o neplatnost právních úkonů.
Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 22. prosince 2016 č. j 21 C 216/2016-14 tak, že výrokem I žalobu zamítl a výrokem II uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 558.169,- Kč. Při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel okresní soud z tarifní hodnoty, kterou stanovil postupem podle §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Okresní soud stanovil tarifní hodnotu z cen dohodnutých ve smlouvách, které byly žalobou napadnuty, přičemž celková cena věcí a práv, které byly předmětem smluv, činila 41.613.351,34 Kč.
Žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, jež však následně dne 3. října 2017 vzala zpět v rozsahu výroku I a setrvala pouze na projednání odvolání vůči výroku II, tedy výroku o nákladech řízení. Žalobkyně založila odvolání na té skutečnosti, že okresní soud vycházel z nesprávného (sporného) základu pro určení výše odměny advokáta, neboť ceny jednotlivých nemovitostí neobjektivizoval novým znaleckým posudkem. V odvolání rovněž namítala, že okresní soud při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, zejména k tomu, že žalobkyně smlouvami, které uzavřela s žalovaným, utrpěla majetkovou újmu, neboť smlouvy byly z finančního hlediska příznivější pro žalovaného. Dále uvedla, že podané odvolání vzala zpět proto, že již nechce mít s žalovaným nic společného.
Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozhodl ve věci usnesením ze dne 23. října 2017 č. j. 71 Co 113/2017-107 tak, že výrokem I zastavil odvolací řízení ve vztahu k odstavci I výroku rozsudku okresního soudu a výrokem II změnil rozsudek okresního soudu v odstavci II výroku tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 104.056,- Kč. Výrokem III uložil krajský soud žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 20.582 Kč na úhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud se v měnící části svého usnesení neztotožnil s postupem okresního soudu při výpočtu tarifní hodnoty a konstatoval, že na rozdíl od okresního soudu je třeba vycházet při stanovení výše nákladů řízení z tarifní hodnoty stanovené z ust. §9 odst. 4 b) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu u těch žalob, jejichž předmětem bylo devět smluv, týkajících se převodu nemovitostí, zástavního práva a vypořádání podílového spoluvlastnictví, u kterých tarifní hodnota činí 50.000,- Kč; u ostatních šesti smluv je podle krajského soudu třeba postupovat dle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu, kde tarifní hodnota činí 35.000,- Kč. Při součtu těchto tarifních hodnot dle §12 odst. 3 advokátního tarifu výsledná tarifní hodnota činila 660.000,- Kč. Na základě těchto úvah dospěl krajský soud k určení odměny advokáta ve výši 104.056,- Kč.
III.
Stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení krajského soudu ve výrocích o nákladech řízení. Stěžovatel má za to, že aplikace ust. §9 odst. 3 a analogicky i §9 odst. 4 b) advokátního tarifu krajským soudem obsahuje prvek libovůle a svévole soudu, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud aplikoval tato ustanovení advokátního tarifu i přesto, že jejich aplikace je podmíněna tím, že předmětem sporu je určení práva k věci penězi neocenitelné, nebo jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
V postupu krajského soudu stěžovatel rovněž spatřuje údajný rozpor s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, v souladu s níž postupoval okresní soud, který ji zmínil ve svém rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 24. března 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10, nález Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 a nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08).
Stěžovatel namítá, že právní jednání napadená žalobou na určení neplatnosti právních jednání týkajících se smluvní úpravy vzájemných majetkových vztahů byla ocenitelná penězi a jasně zjistitelná z předmětných smluv a dohod. Jelikož předmětem sporu byla plnění penězi ocenitelná, měl krajský soud aplikovat ust. §8 odst. 1 advokátního tarifu, tak, jak to učinil okresní soud.
Stěžovatel dále namítá, že usnesení krajského soudu je nedostatečně odůvodněné. Z usnesení krajského soudu nelze prý zjistit, jaký závěr učinil soud o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; tím toto usnesení nesplňuje zákonné náležitosti a je v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu a krajského soudu.
Samosoudkyně okresního soudu ve vyjádření ze dne 21. června 2018 zcela odkázala na závěry obsažené ve svém rozhodnutí.
Předsedkyně senátu krajského soudu ve vyjádření ze dne 20. června 2018 uvedla, že ústavní stížnost stěžovatele nepovažuje za důvodnou. Usnesení krajského soudu, které bylo ve věci vydáno, považuje za dostatečně odůvodněné a lze z něj poznat, jak soud při stanovení výše nákladů postupoval. Krajský soud je přesvědčen o tom, že v dané věci je jím aplikované ust. §9 odst. 3 a 4 písm. b) advokátního tarifu mnohem vhodnější než mechanická aplikace ust. §8 odst. 1 advokátního tarifu.
Protože tato vyjádření neobsahovala žádné skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy z předchozího průběhu soudního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a po zvážení obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05). V posuzovaném případě neshledává Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily o porušení stěžovatelových základních práv.
Ústavní soud není povolán k tomu, aby v řízení o ústavní stížnosti posuzoval aplikaci podústavního práva nebo dokonce aplikaci vyhlášky ministerstva (např. advokátního tarifu) v konkrétních případech. Taková aplikace je totiž závislá na konkrétních skutkových a právních okolnostech daného civilního sporu, např. na posouzení toho, zda hodnotu věci nebo práva lze nebo nelze vyjádřit v penězích, zda hodnotu sporu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či bez takových obtíží, nebo jaká je věcná povaha právních vztahů, upravených spornými smluvními vztahy. Taková kvalifikace povahy civilního sporu, na němž je následně závislé určení tarifní hodnoty pro výpočet advokátního palmáre, je výlučnou záležitostí obecného soudu, před nímž probíhá též eventuální dokazování. Ústavní soud nemůže v těchto záležitostech kompetenci obecných soudů suplovat.
Ústavní soud je samozřejmě povolán k tomu, aby posoudil, zda rozhodnutí o nákladech řízení obstojí z hlediska spravedlivého procesu, mezi nějž patří také náležité odůvodnění rozhodnutí. V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění krajského soudu neobsahuje žádné protiústavní deficity. Odůvodnění usnesení krajského soudu je v části týkající se tarifní hodnoty sice stručné, avšak výstižné a pro dané účely zcela dostatečné (viz str. 3 napadeného usnesení).
Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelem zmiňované judikáty jsou založeny na odchylných skutkových a právních argumentech, a nelze je v nyní posuzovaném případě aplikovat.
Při celkovém posouzení rozhodnutí obecného soudu, napadeného ústavní stížností, lze konstatovat, že toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno.
Stěžovatelem nesdílená interpretace podústavního práva (advokátního tarifu) obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému excesivnímu interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu