ECLI:CZ:US:2020:1.US.1270.20.1
sp. zn. I. ÚS 1270/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Veronikou Janošíkovou, advokátkou se sídlem Kpt. Nálepky 2224, Louny, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 8. 2019 č. j. 15 P 28/2018-79 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020 č. j. 32 Co 300/2019-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o úpravu styku otce s nezletilým.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č. j. 15 Nc 6013/2018-35 ze dne 8. 8. 2018 byl nezletilý syn stěžovatele svěřen do péče matky a styk otce s nezletilým probíhal na základě mimosoudní dohody rodičů v rozmezí od 4 do 9 dnů vždy přes den, a to až do března 2019. Otec navrhoval rozšíření styku na 14 dní v měsíci. Soud prvního stupně zvolil úpravu jednoho delšího styku v měsíci, a to od pondělí do pátku, aby bylo sníženo nepohodlí dítěte spojené s jeho předáváním a cestováním a otci umožněno, aby byl se synem v místě svého bydliště. Odvolací soud styk rozšířil na každý sudý týden od středy 13 hod. do neděle 18 hod. a dále upravil styk v době prázdnin a svátků.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že soudy jeho návrh nesprávně vyhodnotily jako návrh na změnu úpravy poměrů, neboť stěžovatel v řízení požadoval střídavou péči, ač ji označil jako styk otce se synem. Soudy založily svá rozhodnutí výlučně na nesouhlasu matky, který nebyl podložen relevantními důvody. Poukazuje na to, že to byla matka, která zavinila rozpad jejich vztahu a odstěhovala se od něj. Namítá, že rozhodnutí soudu je rozporné s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2902/13, III. ÚS 2298/15, I. ÚS 1079/17, I. ÚS 2996/17. Stěžovatel má výhrady i k tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhu, aby matce byla uložena povinnost předat nezletilého v místě hlavního vlakového nádraží v Praze, neboť cesta vlakem je nejbezpečnější a vyžaduje nižší náklady na cestování.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje pouze polemika s názory soudů na rozsah styku s nezletilým synem, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud ze strany soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Soudům nelze vytýkat, že věc posuzovaly v souladu s návrhem otce, navíc zastoupeného advokátem, kdy požadoval úpravu styku v rozsahu 10-12 dní měsíčně. Ústavní soud má za to, že soudy při rozhodování o úpravě styku zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmu dítěte. Mimo jiné byl zvažován věk dítěte 3,5 roku, vzdálenost bydlišť rodičů, nevhodnost redukce předškolního vzdělávání a potřeba uklidnění a stabilizace rodinné situace. Rovněž bylo přihlédnuto k vyhrocenému konfliktnímu vztahu rodičů, který vyústil až k fyzickému incidentu, kterému byl syn přítomen. Nelze tak přijmout názor otce, že jediným důvodem pro nevyhovění jeho požadavku byl postoj matky. Odvolací soud rovněž zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na předávání syna na nádraží v Praze.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na předchozí judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti jeho nálezů, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních a v konkrétním rozhodnutí. Především civilním soudům náleží, aby rozhodovaly i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace.
Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Z neochoty či neschopnosti rodičů se dohodnout na styku a navazujícím nesouhlasem s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmem nezletilého syna. Prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu