ECLI:CZ:US:2020:1.US.1449.20.1
sp. zn. I. ÚS 1449/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 24 Cdo 2057/2019-92, usnesení, Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018 č. j. 32 Co 283/2018-59 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 5. 2018 č. j. 0 Nc 10003/2018-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o návrhu stěžovatele na prominutí lhůty k popření otcovství.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel, který je zapsán jako otec v rodném listě nezletilých synů narozených v manželství, podal po rozvodu manželství dne 7. 2. 2018 návrh na popření otcovství včetně návrhu na prominutí zmeškání lhůty, neboť testy otcovství prokázaly, že není jejich biologickým otcem. Z manželství rodičů se v roce X narodil také nejstarší syn, k němuž otcovství stěžovatel nezpochybňoval, a v roce Y se narodila dcera, jejímž biologickým otcem podle genetických testů stěžovatel je. Soudy návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání popěrné lhůty nevyhověly, protože její prominutí nebylo v nejlepším zájmu dětí ani ve veřejném zájmu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvádí, že vztahy mezi dětmi a stěžovatelem jsou nenapravitelně a trvale zničeny, není co chránit, obzvláště pokud je matce znám biologický otec dětí. Soudy nepoměřily soulad veřejného pořádku s odsouzeníhodným nemorálním jednáním matky dětí, která stěžovatele uvedla úmyslně v omyl ve snaze sebe a své potomky obohatit a ve lži ho udržovala dlouhých 14 let. V rámci aplikace §792 obč. zák. nemůže být hleděno pouze na zájmy dětí, ale je nutno posuzovat právě i zájmy dotčeného rodiče (např. sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Stěžovatel je přesvědčen, že úmyslnému, zavrženíhodnému jednání matky dětí s následným rozbitím všech rodinných vazeb neměla být poskytnuta soudní ochrana. Nezletilým pak bylo upřeno právo znát svého skutečného otce, včetně možnosti uplatnit svá majetková práva, například v rovině práva dědického, kdy skutečný biologický otec má být výrazně lépe majetkově situovaný než stěžovatel.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
O takový případ v projednávané věci nejde. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž prominutí lhůty pro popření otcovství není v zájmu nezletilých synů. Mimo jiné zmínily, že stěžovatel se k oběma synům od jejich narození choval jako jejich rodič, pečoval o ně a tento vztah rozvíjel i po rozvodu manželství. Synové jej jako otce nadále vnímají, přestože je o skutečnosti, že není biologickým otcem, informoval. Soudy věc posuzovaly i z hlediska možného rozporu s veřejným zájmem i z hlediska ekonomického a rovněž v tomto směru své závěry odůvodnily. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání uvedl, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení §792 obč. zák. představuje výjimečný postup. Je jím zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (sp. zn. 21 Cdo 1012/2016).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení věci z hlediska naplnění zájmu dítěte a veřejného pořádku spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. V projednávané věci soudy ve svých rozhodnutích přitom vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, právě jehož věcí je, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud dodává, že právní řád ve věcech určování a popírání rodičovství v zájmu proporcionality mezi ochranou subjektivních práv rodičů a dětí a slaďování biologického, sociálního a právního rodičovství, stanoví lhůty tak, aby případná změna statusu, svědčí-li jí vážné důvody především v zájmu dítěte, byla řešena a vyřešena v době, kdy je dítě útlého věku a kdy sociální vazby nejsou rozvinuty. Právo na prominutí zmeškání popěrné lhůty proto v případě rozporu mezi biologickým a právním otcovstvím nenastupuje automaticky, ale vždy jsou zvažovány konkrétní okolnosti věci.
Jakkoliv lze chápat stěžovatele, který s ohledem na jednání matky dětí a výsledky genetických testů vnímá rozhodnutí soudů jako nespravedlivá, za dané situace soudy při rozhodování o možnosti prominout zmeškání lhůty k popření otcovství nemohly pominout stěžejní kritérium rozhodné pro posouzení věci, tj. zájem nezletilých dětí. Výsledek řízení proto nelze chápat jako poskytnutí soudní ochrany nemorálnímu chování matky, neboť její chování zvažovaným kritériem pro posouzení zájmu dětí vůbec nebylo.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z těchto zjištění nevyplývající. Trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo biologické realitě, neznamená vždy a bez dalšího porušení základního práva právního otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte je pro věc klíčové, přičemž zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte může převážit nad zájmem rodičů (srov. sp. zn. Pl. ÚS 15/09, I. ÚS 475/17, IV. ÚS 2756/18, II. ÚS 179/15, II. ÚS 4210/18).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu